Vzpomínky a texty

Vzpomínky atletů Moravské Slavie Brno na sportovní začátky, kamarády a prožitky  nejen při atletických trénincích a závodech.

 První mezinárodní lehkoatletické závody Moravské Slavie  Dr.Ing.Vladimír Sach *09.08.1899 Holešov, † ?

Odpustíte, bude to jen vzpomínka na některé momenty, které z oněch dnů mně zůstaly v mysli. A nedivte se tedy prosím, že již jen tak málo ze všeho vím. Uvažte, jak je to dávno, devatenáct roků a padesát kilogramů. Ano, tehdy jsem byl dvacet roků stár a vážil jsem sedmdesátšest. Věřte, to už nejsou jen myšlenky na lehkou atletiku. Začalo se mluviti tehdy, roku 1910, o mezinárodních závodech někdy v březnu. Byl tu v Brně mistr chodec Pěta, podpichoval Bechyňský-Valenty, Ing.Fritscher a i jiní, že by se mělo brněnským Němcům ukázati, jak též něco dovedeme. V Pisárkách a na Žlutém kopci již dávno totiž Němci pilně pracovali. To byly důvody, atletů však jsme neměli, dráhy stejně nebylo, ale muselo se začíti. Příprava vlastních atletů Moravské Slavie byla velmi podivná. Od pana stavitele Křivého se půjčili lopaty a krumpáče, Ing. Fritscher vyměřil na starém hřišti v Laudonově ulici (nyní v Táboře) dráhu a začalo se kopat. Když byl odkopán celý pás kolem hřiště, poslal pan továrník Uxa několik fůr škvárů, škváry se proházelo drátem a rozvezly po dráze. Ovšem i na to třeba vzpomenouti, jaká byla starost s cenami. Čestné ceny se vyžebraly a něco se i koupilo. Kupoval jsem s prof. F. Dvořákem. Bylo to věru těžké, peněz málo a cen byla potřeba veliká. Ale i ty nakonec byly. Ještě dnes vidím jakou měl radost Maďar György Luntzer z Poszonyi Torna-Egyesület ze sklenice na pivo se stříbrným víčkem. Na to víčko dali jsme mu dodatečně vyrýti : 1.cena ve vrhu diskem. I.mezinárodní lehkoatletické závody S.K. Moravské Slavie Brno 26.května 1910. Nevím dnes již, koho jsme zvali z Prahy, nevím, zda se zvalo i z Vídně. Pamatuji se, že byla slíbena účast S.K. Slávia z Prahy a z Bratislavy. Ale těsně před závody nepřicházely ani z Prahy, ani z Bratislavy vyplněné přihlášky. Je pravda, brněnských atletů bylo již přihlášeno 20. Jeden z S.K. Brünn, dva z klubu českých cyklistů z Králova Pole, šest ze S.K. Achiles a ostatní z S.K.M.S. Bylo nám skutečně úzko u srdce, báli jsme se ostudy před Němci ze Žlutého kopce, kterým jsme slibovali ukázat pražské atlety Suka a Šusteru, na kterých jsme si velmi zakládali. Ale očekávané neštěstí nás minulo. První radost byla, když Fr. Štursa, tehdejší sekretář klubu, dostal 20.května ráno dopis z Bratislavy-tehdy ovšem Prešpurku, že na závody přijedou: Luntzer György  na disk, kouli a oštěp, Faczinek Ferenc na 800 m a Sághy Vilmos na 100 yardů, skok vysoký, vrh koulí a oštěpem. Nyní ale měli jsme zase strach, že se nám Němci tím více vysmějí, až ti Maďaři odvezou všechno připravené stříbro. Byly to přece „klasy“ a my neměli pro ně konkurenci. Jako dnes se pamatuji, udřený ze hřiště, kde jsme „lajnovali“ dráhy, líčili odraziště, vytyčovali kruhy pro kouli a disk, ležel jsem 22.května večer o půl deváté již v posteli. Již jsem usínal, když zaslechnu, že se někdo v předsíni po mně ptá. A v té již lezl pošťák do dveří a strkal mně dopis s příjímací knížkou k podpisu. Tento dopis musí býti i dnes pokládán za základ moravské a specielně brněnské atletiky. Express rekomando a v něm hlášení k závodům mužstva : Šustera, Janda-Suk, Eisenberger J., Klíma, Ivan, Jarolímek, Svoboda a Polák. V dopise je i věta : „Podle přání vysíláme na Vaše závody naše nejlepší závodníky.“ Byli! A českému Brnu i prvnímu podniku lehkoatletickému S.K. Moravské Slavie dělali čest. Pak 25.května večer přijeli. Jací divní lidé ti dva velikáni Janda-Suk a Šustera. Jen se vyptávali, kdy Luntzer přijede, kde bude spáti a Eisenberger, ten zase dával přílišným zájmem o Sághyho najevo, že půjde v závodě na 100 yardů do tuhého. Maďaři přijeli z Bratislavy až v den závodů ráno v 10 hodin. Faczinek nepřijel. Nebudu se dále podobně rozepisovati, jak to vše bylo. Byl krásný květnový den. Nad cvičištěm trylkovali skřivani, na stěžních tribuny třepotaly se vlajky S.K.M.Slavie. Bylo to věru velmi sváteční vystoupení, návštěva veliká nejen Čechů, ale hlavně Němců. Průběh závodů byl rychlý a klidný, jen při startu 100 yardů vyvrcholila nervozita Eisenbergova a Sághyho tou měrou, že Maďar Sághy musel se vzdáti. Snad desetkráte se utrhl před výstřelem a nemohl se ovládnouti. Celkem tehdy bylo přihlášeno 41 atletů a startovalo na závodech ve všech číslech 70 závodníků. Po závodech byl přátelský večírek a velmi dlouho se o tom slavném dnu mluvilo. I Pražáci říkali, že to u nich nebývá lepší. A to přece pro nás chudáky v Brně něco znamenalo. Největší radost měl ovšem Janda-Suk, který při vrhu koulí překonal rekord 12 m na 12,20 m. To ten Luntzer jej tak vytáhl.

 1929                                                               Dr.Ing.Vladimír Sach

Jak jsme dělali velké a při tom finančně aktivní závody             František Havelka, *1903, †?

Mé funkční období bylo vřazeno do jedné z nejlepších dob, do roku pařížské Olympiády. A přece přejímaje funkci po znamenitém pracovníku kol. Frantovi, zdědil jsem kromě haldy korespondence i to, co jsem již nepředával mému nástupci, tj. nepochopení sportovní veřejnosti pro lehkou atletiku. Byl to stále tradiční fotbal, který se chlubil tisícovými návštěvami, zatím co lehká atletika-Popelka sportu-sbírala drobečky spadlé při hodokvasu božstva kulatého míče. Naše tehdejší největší úspěchy byly na ulicích. Jarní přespolní běh, štafetový běh Napříč Brnem, to byly dva závody, které přivábily spoustu diváků (či snad to byla vojenská kapela?). To byly závody, na něž se nedoplácelo, neboť první byl bez větších výloh a stačil na úhradu vklad závodníků, a druhý financovaly Mor. Noviny, dárci poháru. Ale jinak? Měl jsem příležitost sám, jsa mluvčím po odchodu p. prof. Majdy za lehkoatletický odbor ve správním výboře, poznati strasti finanční. A dnes s úsměvem vzpomínám, jak třeba-když jsem žádal 20,- Kč pro Jahodu a pro sebe na chodecký závod Tišnov-Brno, bylo poukazováno, že přece dráha do Tišnova stojí pro oba 10,- Kč a nazpět že jdeme závodem až do Brna. A tak to šlo při každé žádosti o peníze ať na to neb ono. Při všem pak bylo poukazováno na to, že lehká atletika není aktivní. Když jsme se vrátili z Olympiády, zatoužili jsme udělat v Brně nějaké velké závody. Proponovali jsme napřed mezinárodní, pak jsme je zmenšili na národní a zvali jsme všechny kluby k účasti za revanš na jejich příštích závodech. Jaká hrůza však pojala celý správní výbor, když jsem po něm si troufal chtít celých 2000,- Kč. A za ty se nedaly dělat nějak moc veliké závody. Nuže když výbor nechtěl dát to, co jsem chtěl, slíbil jsem, že uděláme závody, jaké Brno nevidělo-bez peněz. Nechci se zde nějak chlubit a proto uvádím, že nám štěstí přálo. Všechny moravské kluby slíbily účast závodníků a co hlavní-nebyl tu neděli žádný fotbal, neboť Mor. Slavia odjela do Španěl a Židenice byly v Praze. Konečně v neposlední řadě přičinil se o úspěch i p.redaktor Sekora (autor Ferdy Mravence-poznámka redakce), který několik dní před závody vířil soustavně dobrými články dokonce s karikaturou závodníků hladinu sportovní obce čtenářské. Práce s chystáním závodů byla veliká, neboť v tehdejším výboře lehkoatletickém byli většinou činní závodníci, kterým musela být příprava k závodům přednější než administrativní práce. Naštěstí (zní to jako paradox) jsem onemocněl a chodil denně z úřadu k lékaři, takže jsem vždy mohl zaskočit tam či onam, kde bylo co k vyřízení. Štědrostí několika členů klubu mohli jsme si dopřát čestných cen pro každého prvního. Konečně nadešla sobota, kdy jsme se vrhli horečně na poslední přípravy, na úpravu dráhy a zároveň jsme vítali první cizí závodníky. Nezapomenu nikdy na tu vnitřní radost, s níž jsem tiskl pravici sympatickému Stanislayovi z Prešova a dru Poganyimu a Feherovi z Bratislavy. To byli vzácní hosté ze Slovenska, kteří přijeli, aby dokázali, že Slovensko je Brnu blíže než Praha, odkud nepřijel nikdo. V sobotu večer, až už nikdo nemohl přijet, rozložil jsem si dva archy balicího papíru, dřívko namočil do inkoustu a samorostlý plakát zvěstoval v neděli lidem, vystupujícím z tramvaje v Pisárkách, že na hřišti Mor. Slavie si troufáme dělat velké národní závody – za lidové vstupné Kč 1,-/3,-/5,-. Druhý plakát u vchodu do parku již seznamoval se zvučnými jmény startujících závodníků i klubů. Počasí nám také přálo. Pomalu se začali trousit diváci. Zprvu ti naši dobří známí, kteří byli na každých závodech, pak i neznámí. Za bariérami se začalo černat. A hle, tu běží ke mně pokladník s Jobovou zvěstí, že nemá lístky. Nu, kdo by počítal, že přijde přes tisíc lidí? Všichni jsme si tiskli ruce a blahopřáli k tomuto prvnímu rekordu návštěvy. A vím, že i závodníkům to dodalo chuti k závodům. Nyní nám zbývalo absolvovat závody. Ale ono to není tak lehké, máte-li 16 čísel odbýt v zářijovém odpoledni. Nasadili jsme všechny páky a zdařil se nám druhý rekord. Absolvování závodů bohatým programem, účastí závodníků i utkáními v jednotlivých disciplínách, za odpoledne bez jakýchkoliv zbytečných přestávek. Číslo stíhalo číslo a nadšení diváků nebralo konce. Napínavá stovka a dvoustovka mezi Vykoupilem a Svobodou-Tarzanem, vrhy koulí dra Poganyie a Stanislayův skok do výšky byly dobrou, ba znamenitou ouverturou k největší událostí celých závodů-překonání rekordu na 800 m Viktorem Strništěm, tehdy ještě Čs.S.S. Olomouc, za rovné 2 min. Výstřel startérovy pistole, oznamující zdolání rekordu, byl povelem k šílenému jásotu diváků. A aby byly závody důstojně ukončeny, překonala Mor. Slavia rekord ve štafetě 4 x 200 m časem 1:34,3. Věřím, že všichni diváci tehdejších závodů stali se stálými příznivci lehké atletiky. Tomu nasvědčuje také to, že od té doby se datují pěkné, ba skvělé a stále vzrůstající návštěvy dobrých lehkoatletických mítinků. Dnes netřeba se obávati deficitu tak, jak to bylo v roce 1924. Vyňal jsem tyto závody pro vzpomínku na svoji funkční dobu v lehkoatletickém odboru Mor. Slavie, protože jsou kulminačním bodem mého působení a protože znamenají jistý přelom v celé éře lehkoatletické v Brně.

1929                                                               František Havelka

 Alois V. Kožíšek (neznámá data)

Vzpomínám rád začátků Moravské Slavie. Vždyť spadají do doby, kdy jako studenti tak rádi chutnali jsme ovoce nové a zpola zapovězené. Byly těžké a zase radostné. Těžké proto, že bylo překonávati mnohé překážky, nedostatky a obtíže, a radostné nadšení těch, kdož stáli u kolébky Slávie a kdož vedli její první krůčky. Toto nadšení, se kterým se v prvních letech v klubu pracovalo, je myslím v bilanci za prvé čtvrtstoletí MS to nejkrásnější. Neboť jenom tomuto nadšení děkuje Moravská Slavie za dnešní svoje jubileum a za to, že v moravském sportu zaujímá dnes místo tak vynikající Jména Říhošek, Moučka, Hauser, Zob, Laška, Novák, Hájek, Hloušek, Pavlíček zasluhují, aby byly zapsána do zlaté knihy klubu. A ještě jedno jméno patří do této zlaté knihy, třeba že vyskytlo se mnohem později. Dolfi Ženatý. Byl nadšeným propagátorem lehké atletiky v klubu, jeho bylo zásluhou, že jsme v redakci Moravské Orlice v Besedním domě znovu dali dohromady lehkoatletický odbor Moravské Slavie. Rád vzpomínám nadšení a energie Ženatého. S nadšením šel do každé akce a co si předsevzal, také vykonal – přes všechny překážky a obtíže. Až to mnohdy podiv vzbuzovalo. Dolfi Ženatý byl jedním z  nejlepších a ve svém nadšení nejkrásnějších členů Mor. Slavie, zasluhuje, aby jej klub o svých jubilejních oslavách vzpomenul vděčně. Rád bych byl Mor. Slavii poslal k jubileu vzpomínek kytici krásně uvitou. Posílám však jen tak prostá kvítka, jak jsem je natrhal na toulkách po vzpomínkách do dob svého mládí a dětství Moravské Slavie. Posílám Vám je s přáním, aby nynější členstvo Mor. Slavie převzalo nadšení zakladatelů a prvních členů. Nadšení a radost i hrdost z toho, že vlajka Mor. Slavie vesele vlaje v prvních řadách českých sportovních klubů, bude zárukou krásné budoucnosti Vašeho klubu.

            To klubu ze srdce přeji                                                   

Březen 1929                                                   Alois V. Kožíšek

 Z malých začátků – prof. František Majda *23.01.1886 Rataje, okr. Kroměříž, †05.01.1960 Brno

Po válce soustředila se činnost výboru na vybudování silného fotbalového týmu. Lehcí atleti byli na hřišti jenom trpěni. Jediným závodníkem, o němž výbor věděl, byl Eda Hašek, tehdy nejlepší atlet republiky. Eda dostal od výboru co chtěl, jinak však se výbor o atlety nestaral. Byli to také mladí hoši, kteří sice cvičili skoro každého dne na závodní dráze, kteří však neměli dosud ani výsledků ani závodnické rutiny. Mluvčím jejich – ustaveného atletického odboru tehdy (1920) nebylo – byl technik Elger. Ten přicházel do výborových schůzí a přednášel žádosti a stížnosti. Musil však obyčejně slyšeti tyto odpovědi: “Vždyť my o vás nevíme. Trénujete ? Kdo z vás však něco dovede? A kolik je vás vlastně“ Jednou to Elgra už  opravdu dozlobilo a řekl atletům: „My se jim tam všichni ukážeme.“ A skutečně. Když se příští úterý scházeli výboři u Stopků, byli překvapeni pěknou řadou mladých mužů, kteří toužili po tom, aby byli uznáváni za dobré borce klubu, aby jim byla poskytnuta možnost tréninku a příležitost ukázat, čemu se naučili. A zdá se, že toto oficielní představení pomohlo. Výbor byl přístupnější žádostem o úpravu dráhy, doskočiště, nákup nářadí a jiných potřeb. Atleti si toho také vážili. Počali trénovati systematicky, uvědoměle. Výsledky dostavily se brzy. Na závodech domácích i cizích hájili vždy se ctí barvy svého klubu. Atletický odbor, jenž se zatím řádně ustavil, stal se nejlepším odborem klubu.

 Rok 1929                                                                   prof. František Majda

 Několik přátel – Ing. Jan Zeman (neznámá data)

V prvních počátcích po válce hlavní kostrou odboru lehkoatletického ve výkonném smyslu byli Eda Hašek, Dr. Fleischer a Svoboda. V administrativním prof. Majda a Alf. Franta. To byly ještě doby, kdy se na hřišti mluvilo o atletice s velmi vysokými ideály a každá zprávička o tehdejších zahraničních veličinách byla s velkou úctou probírána. Nejkrásnější závody bývaly tehdy závody středoškolské pod vedením prof. Majdy a jejich účastníci mají na ně jistě nejkrásnější vzpomínky. Dr. Fleischer je sprinter výkonem, ale též výborným vytrvalcem odboru. Jeho začátky spadají právě do shora zmíněných poválečných dob a dodnes svoji výkonností, radou, jménem a representací navenek tvoří v odboru složku, na kterou krystalizuje část nově přibylého členstva. Alfons Franta byl dlouhou dobu osobou, na kterou bylo nutno vznášeti veškeré dotazy a informace, protože byl klubovým trenérem, vychovatelem dorostu, jednatelem, výborným fotografem, zprostředkovatelem s centrálním výborem atd. Prostě pracoval za čtyři. Situace odboru k centrálnímu výboru byla tehdy značně neutěšená a nikoliv každému normálnímu smrtelníku, nýbrž pouze lidem s nevšedními politickými vlohami bylo možno direktory ústředního výboru ovlivniti tak, aby vyslechli žádosti, po případě způsobiti, aby minima nutností  v odboru potřebných byla pokulhávajícím způsobem kryta. Kolega Franta přinesl s sebou po příchodu z Vídně kus tamějšího ducha a tím i sprinterské ideály, které však tehdejší náš chrabrý bijec Svoboda-Tarzan zásadně porážel. Svým zjevem, slávou a dobráckou povahou vytvořil jistě mnoha lidem atletický ideál co do rychlosti i síly. Když si cestou na závody Tarzan zpíval válečné písničky anebo šil trenýrky, mohli se všichni soupeři třásti. Nejhorší to bylo, když např. za jízdy vlakem šil a ještě zpíval. Na venkov jsme ho moc rádi nepouštěli, poněvadž se často stalo, že vyhrál 7 prvních cen a ostatní zaplakali. Škoda, že pozdější zaměstnání na venkově utlumilo jeho lásku k výkonnému sportu. Vykoupilem získala Mor. Slavia jedince po mnoha stránkách vzorného. Věnoval se od počátku atletice úplně a svými krajně obětavými činy pro blaho atletiky a v důsledku toho dostavivšími se úspěchy vynutil na ústředním výboru M. Slavie úplně jinou pozici odboru proti dřívějšímu, pouze formálnímu uznávanému postavení. O něm má právo psáti zodpovědný sportovní tisk v superlativech a ty budou vždy na místě. V obětavosti a udržování jakéhosi zvláštně přátelského a při tom disciplinovaného ducha nemá u nás vůbec nikoho rovna-právě to jsou ty hlavní podmínky, ze kterých rostou výkony. Vedle Vykoupila a Svobody objevil se na atletické obloze jako zářný meteor Zdeněk Jahn. Vyrostl ve sportovní hvězdu I. třídy a pak zase se propadl. Škoda! Byl to jedinec velmi pečlivě se připravující, a z jeho vnitřních myšlenek jsem vycítil asi tuto bojovnou větu: „Když už jsem se jednou do toho dal, tak taky chci něco vyhrát.“ Měl báječnou vlastnost, že nikoho nepodceňoval. Byl to typ dobrého, přímo anglicky vychovaného mladého muže. Do toho anglického možno zařaditi i „Jazz-Band“. Tím okamžikem, jakmile vstoupil do výborové schůze odboru konané ve sklepní místnosti „Akademické kavárny“ pan rada Brož a projevil ochotu spolupráce, dostal v něm odbor předsedu nad jiné starostlivého, pracovitého a velmi skromného. Jedinou z krásných obětavostí byla ta, že při pracovních povinnostech dirigoval na sebe vždy práce velmi nevděčné, jejichž provedením odstranil vždy nejtěžší břemena tiše a velkomyslně. Jednal vždy věcně a vzácně objektivně. Za jeho předsedování dosáhl okrsek, jeho centrum sdružující spolky co do výkonnosti, největší dosavadní hodnoty. Rád bych se ještě zmínil o králi zalesněného kouta pisáreckého hřiště. Hle tam, vedle ostrých stínů, rýsuje se postava toho starého rutinéra……. „Tak co je vlastně s tím lajnováním dráhy. Zetko, zítra už je neděle a ještě nic nemáte!“ Tak jsme ho často oslovili. Dívá se na vás přihmouřeným okem, jako by zdánlivě usínal a dodá s dvojsmyslným zabarvením: „Na to je eště fůra času, zejtra stanu o čtyrech.“ Druhý den jdete na hřiště a skutečně už je hotovo – nebo taky ne. A přece je na hřišti jakési měřítko ubíhajícího mládí vedle stálého pohybu a ruchu. Vzpomínám si často na kterékoliv krásné odpoledne doprovázené tím starým, ani ne již protivným verglem nedalekého kolotoče. A namane se myšlenka: „Všechno je tu stejné, i ta písnička zní jako tenkráte; a je to možné, že je už tomu tolik let?“

 Rok 1929                                                                   Ing. Jan Zeman

 Jak jsem docílil prvních rekordů – František Hejtmánek, *14.11.1891 Heršpice u Slavkova, †22.10.1947 Brno

Bylo to tehdy, kdy jsme se ještě všichni čeští lehcí atleti osobně znali, roku 1911. Byl jsem první rok v Mor. Slavii, pobyv před tím 2 roky v Achillu. V klubu jste nás mohli spočítat téměř na prstech jedné ruky. Bylo nás málo. Zato nám nechybělo zápalu pro věc, pro kterou jsme obětovali téměř všechen volný čas a všechny své praskromné prostředky. Nejen že jsme neměli všeho potřebného nářadí, ale chyběly nám i vzory, dle nichž bychom mohli cvičiti. Pídili jsme se v časopisech a cizojazyčných brožurkách po každém detailu našeho zamilovaného sportu. Dělali jsme všechno a zkoušeli jsme již tenkráte různé styly. Já jsem nejraději házel – a to již od dětství. Proto mi oštěp brzy přirostl k srdci; tím spíše, že jsem s lehkostí, vrozeným stylem, dociloval pěkných výsledků. Házelo se tehdy ještě volným stylem, s držením na konci oštěpu. (Shledal jsem později, že nynější držení uprostřed oštěpu jest pohodlnější a jistější.). Eda Hašek dociloval zase pěkných výsledků v bězích na střední vzdálenosti. Abychom získali další poznatky, byli jsme ve zmíněném roce 1911 vypraveni oba na svátky svatodušní do Prahy, kde prvý den pořádala Slavia mezinárodní závody, druhý den Čechie Karlín devítiboj. Cesta byla veselá, neboť jsme cítili dosti sebedůvěry, která nás také nezklamala. Oba jsme docílili úspěchů. Prvý den dosavadní Jandův rekord v oštěpu (50,90 m) musel ustoupiti novému (52,78), jehož život však byl jepičí, neboť následujícího dne na karlínském devítiboji byl opraven na 52,98 m. Mimo to v celkové klasifikaci devítiboje umístil jsem se dobytím 4 cen na II.místě (I.místo obsadil všestranný a výborný Zdík Prágr). – To byl pro mne ovšem veliký úspěch, což mne pobádalo k dalšímu pilnému cvičení. Téměř denně jsme byli na hřišti (Žabovřesk), střídali jsme však cviky tak, aby se den po sobě tytéž neopakovaly. Při naší tehdejší všestrannosti to bylo také nutné. Výsledky zostřeného tréninku se brzy dostavily, neboť již v červenci pořádána byla v Praze tzv. Česká olympiáda, po níž číslice rekordu v oštěpu byla změněna na 56,14 m. Jak již tomu bývá, získal jsem těmito úspěchy mnoho přátel a příznivců. Nepovolil jsem však v ostrém tréninku, naopak v nitru svém jsem chystal odvážný útok na rekord světový, který toho času byl 58 ½ m. Avšak přehnaným tréninkem, při kterém jsem si poškodil ruku, byl jsem této možnosti nadlouho zbaven. Téhož roku pořádala Mor. Slavia II. mezinárodní závody, což byl pro nás velký svátek. Dlouho před tím jsme upravovali nedokonalými nástroji a s použitím nepatrného množství škvárů naši běžeckou dráhu, která se ovšem s dnešní nedala ani zdaleka srovnávati. Nám nadšencům ovšem plně vyhovovala, ostatně sloužila pouze pro delší běhy. 100 y se běhalo tenkráte všude na trávě na hřišti, jednotlivé dráhy běžců byly odděleny od sebe motouzem napjatým na kolíkách. Konkurence byla hlavně pražská, mezinárodní hájili 2 Maďaři. Výsledků bylo docíleno namnoze dobrých i na dnešní poměry, proto jsme byli se zdarem podniku plně spokojeni. Toho roku jsem ukončil studia a věda, že vojenské povinnosti neuniknu, předčasně jsem na podzim narukoval.

 Rok 1929                                                                   František Hejtmánek

 Příběh jednoho sprintera – Antonín Svoboda, *12.01.1900, †29.10.1965 Znojmo

Kdo to bude čísti, mějž strpení. Nejsem literát a mé říkání bude přeházené, neupravené, a místy snad nebude zcela odpovídat skutečnosti, neboť doba deseti let, co závodím, mnohé mi v paměti pocuchala. Jako výkonný sportovec a člen Moravské Slavie jsem se ukázal světu r. 1919, ač již dříve jsem se tak trochu staral o sport, pokud to připouštělo studium klasiků a naši kantoři. Dřívější student střední školy nebyl tak do sportu přímo strkán jako se děje nyní; o nějakých hřištích, členství sportovních klubů  a závodění se nám nesmělo ani zdáti. Nenalézaje ukojení v tomto směru ve škole, vstoupil jsem po převratě s kolegou Karáskem do Moravské Slavie jako člen hokejového odboru. Naše atletika ještě odpočívala. Předváleční členové byli většinou na vojně. Chtěl jsem původně hrát hokej s několika spolužáky, z nichž dlužno jmenovati Igora Barviče, Bílka, Elgra a Karáska. Hokej se mi příliš nezamlouval a odbor brzo upadal nedostatkem zájmu. V té době uviděl jsem běhat kolegu Elgra, zkusil jsem to – a od té doby jsem tušil, že to bude něco pro mne. Větší zájem o atletiku potlačoval u mne jiný sport: veslařina, kterou jsem vášnivě pěstoval a byl jsem (ta neskromnost) oporou závodního družstva Č.V.K. Zúčastnil jsem se v létech 1919-20 několika veslařských závodů jako stroke seniorské čtyřky. Ale ponenáhlu jsem poznával, že veslařství není pro mne nejvýhodnější. Jednak to, že jsem v tréninku i v závodění byl vázán na tři ostatní, jednak že trénink byl velmi nákladný. A pak moje tělesná schránka nesnášela dobře tuhého tréninku, jemuž dobrý veslař se musí podrobiti. Upouštěl jsem ponenáhlu od veslařiny a věnoval se více atletice, kde jsem se cítil více jako doma. V roce 1919 jsem se po prvé účastnil závodů ve Vysokém Mýtě. Ač jsem si v duchu dělal naděje na nějaký úspěch, jel jsem zklamán domů. Běžel jsem tam v rozběhu stovku bos za 13,1. Neúspěch mi nevadil, naopak mne povzbudil k usilovnému tréninku. Na hřišti tehdy nebylo nikoho, kdo by atletickému tréninku řádně rozuměl. Slyšel jsem bohatýrské pověsti o předválečných atletech Mor. Slavie, ale toho, čeho si dobyli na své pověsti, dobyli velikostí svého talentu. Věřím, že kdyby takový Eda Hašek, Hejtmánek a jiní trénovali trochu systematicky, byli by docílili skvělých výkonů. Na podzim jsem se zúčastnil závodů o Kaufmannův pohár v prvním mužstvu Mor. Slavie. Činil jsem se seč jsem byl, ale ve všem jsem byl bit. Jen na 800 m jsem se udržel mezi prvními čtyřmi a to jen proto, že nás startovalo pět a čtvrtý se přede mnou vzdal. Kaufmannův pohár jsme vyhráli, ale rozhodně ne mojí zásluhou. Vyhrál ho Eda Hašek a jeho bratr. V roce 1920 ve znamení antverpských olympijských her bylo možno znamenat na hřišti Mor.Slavie čilejší ruch. V tréninku jsem se upevnil ve svém přesvědčení, že přece jen nejsem špatný na těch 100 m, že přece přijde má doba. Rychlost jsem měl, chyběla mi jen vytrvalost ve sprintu. Zjara byly pořádány přípravy na antverpské olympijské hry. Závody byly velmi pěkně navštíveny borci z Prahy a ze všech koutů republiky. Sám Pípal byl na hřišti. Mne si ovšem nevšímal, což mne, prozradím to, velmi uráželo. Jak jsem záviděl jiným, jímž Pípal osobně přišel blahopřát a o nichž se vyjadřoval, že mají to a to trénovat! K pocitu závisti, možno-li to vůbec tak nazvat, družila se vytrvalá myšlenka „no počkejte, však vám to ukážu!“ V roce 1920 přibylo hodně atletů nových, z nichž se v krátké době vyklubali znamenití borci a stejně znamenití přátelé, Fleischer, Franta aj. Nesmíme tu zapomenout nedoceněné činnosti neúnavného atletického organizátora Alfonse Franty, vídeňského atleta, který o atletice věděl víc než my všichni a jemuž má odbor za svoje pozdější úspěchy z valné části co děkovat. Byl jednatelem a zároveň trenérem, neboť to co se mladší atleti (ostatní i já) naučili, naučili se od něho. Tehdy však utrpěl odbor nesmírnou ztrátu odchodem Edy Haška, který se při tréninku při skoku dalekém poranil na koleně, takže byl na delší dobu úplně vyřazen. Eda byl pro nás erkos Achaion, on tvořil atletický odbor sám, sám vše vyhrál a my mladší v něho věřili jako v evangelium. Uměl tak dobře lehce vyhrát stovku jako kouli, 800 m nebo 1 500 jako skok daleký nebo o tyči. V té době ani v Praze nikoho neměli, kdo by uměl lépe stovku běhat než za 11,8 vt. Na Masarykových hrách již jsem byli druzí v rozbězích, dokonce jsme se dostali ve štafetě na 4 x 100 m do finále. Po Masarykových hrách jsem trénoval usilovně, a tu jsem docílil na podzim času 11,4 vt. v Brně a 11,6 v Olomouci, porazil svoje nejsilnější konkurenty Linku a Skokana. Nemohu vypočítávati všech závodů: bylo jich moc v tomto roce a ani si jich nepamatuji, vím jen, že po vzoru Haškově jsem cvičil stovku, dvoustovku, disk, kouli, oštěp, skok vysoký a daleký, a že jsem docílil slušných výsledků, a na menších závodech v Hodoníně, Prostějově a p. dobyl jsem 6 až 9 prvních cen. Klub dostal nové atlety Vykoupila, Beneše, Střelce, Schmieda, Svobody-Tuřanské atd. Tehdy jsme Vykoupila nedoceňovali; neběhal to valně, ale časem se ukazoval nám všem nebezpečnějším a nebezpečnějším, až nakonec – víte sami! Abych se však vrátil. V roce 1922 jsem se zúčastnil prvního zahraničního zájezdu Mor. Slavie do Vídně na WAF. Byl jsem také zařazen do reprezentace na 100 m při mezistátních utkáních ČSR-Rakousko, kde jsem stovku vyhrál a byl druhý na disk. V Prostějově jsem ponejprv běžel na naší půdě stovku pod 11. Naměřili mě 10,9. Čas nebyl uznán jako rekord, poněvadž byli pouze dva úřední měřiči. V roce 1923 jsem byl na vrcholu své kariéry. Na stovku jsem si byl jist a na 200 m se mi dokonce podařilo překonati dosavadní rekord 22,8 vt. Pak však jsem šel na vojnu – a to byl konec. Že jsem se v roce 1924 udržel na výši, bylo způsobeno jen nadmíru silnou vůlí, abych uviděl Olympijské hry. Po pařížské olympiádě jsem klesl ve výkonnosti hlavně následkem fyzického a morálního ubití na vojně. Pak bylo už jen vzpomínat na závodníky, které jsem poznal? Na Padocka (na studentských hrách a na mítinku v Brně a pak ještě na Olympijských hrách v Paříži roku 1920) na Carra, australského sprintera, s nímž jsem startoval v Olomouci, Praze a Paříži, na Holanďana Brosse, Maďara Gerő. Na německé sprintery, na Rakušany Raucha, Schődela a mnoho jiných. Po roce 1924 počíná druhé mé údobí atletické činnosti. Věnoval jsem se více disku. Trénink disku mi byl pohodlnější, poněvadž nevyžadoval dobře upravené atletické dráhy, které ve Znojmě nebyly. Neměl jsem stylu, a toho jsem pomalu nabýval, a ač jsem se disk nenaučil nikdy házeti správně, dosáhl jsem výkonů přes tehdejší rekord, až 43,66 m v tréninku. Na závodech jsem hodil nejvíce 41,89 m v r. 1926, a to byla rovněž moje labutí píseň. V roce 1927 znechucen několika nezdary na závodech umínil jsem si v duchu, že neudělám-li ničeho na mistrovstvích, přestanu házet diskem. (Zajímavo, že totéž si umínil Tuřanský) Byl jsem tehdy v rekordní formě. Přijel jsem do Brna na Makkabi a vypadl jsem vůbec z konkurence, nedosáhnuv ani zdaleka hodů z tréninku. Dodržel jsem slovo. Abych nezahálel, trénoval jsem zase 100 m a byl jsem činně účasten snížení rekordu na 4 x 100 m, který tuším trvá dodnes. V týž den jsem uběhl 100 m za 11,4 vt. V roce 1928 jako atletický veterán byl jsem na závodech v Olomouci a tam to nedopadlo příliš skvěle. Ale nezlobí mne to, neboť největší vítězství je dovésti snést porážku, a to jsem se dobře naučil. Nyní hraji tenis, snad o mně ještě uslyšíte jako o tenistovi – a ne-li – mám pořádného kluka, který jistě půjde v mých šlépějích, jako hodný syn svého otce.

 Ve Znojmě 29.března 1929                                        Antonín Svoboda

 Na atletické dráze  – JUDr. Bohuš Fleischer,  *26.05.1902 Brno, †27.09.1978 Brno

Dnes již skutečně nevím, jak jsem se dostal na podzim roku 1919 do Pisárek na hřiště, kde tehdy pořádala Mor. Slavia první veliký atletický závod po válce: Kaufmannův pohár. Atletické závody byly pro mne něčím novým, neznámým – uchvacujícím. Byl to tehdy vlastně boj mezi pražskou Slávií a vítězným družstvem Mor. Slavie – totiž bratří Hašků. Tenkráte tak slavný a skvěle se bijící Eda Hašek byl nejlepším běžcem závodů. Za chvíli po zahájení jsem volal s celým nadšeně povzbuzujícím publikem, které Edovi ustavičně fanouškovalo a pobízelo ho od vítězství na 100 m až k vyhrané osmistovce. A když jsem tehdy po prvé v životě pozoroval slavistu Primkeho, mladého Karla Přibylu, diskaře Hoplíčka, Janíka z Olomouce, zdálo se mi za bariérou, že se dívám na zázračné muže, na vyvolence nedostižného talentu. Tehdy mi ani ve snu nenapadlo, že sám také jednou budu závoditi, a byl bych se upřímně vysmál, kdo by mi řekl, že již za 14 dní v první listopadové neděli budu se u startu v „baťovkách“ připravovati k závodu na 100 m. Profesor Majda uspořádal tehdy první středoškolské závody, náš profesor tělocviku na real. gymnáziu na Starém Brně určil mne na 100 m, 400 m  a skok vysoký. Zajímavé je, že to byly později moje nejmilejší čísla. Naše gymnázium trénovalo v týdnu před závodem na Slavii zároveň s realisty. Ale již tyto dva tréninky dodaly mi značného sebevědomí. O startu, čase a měření jsme neměli tehdy ani ponětí. Na závodech nás startovalo tehdy hodně; jen na 100 m bylo nás přes 30. Musel jsem se probíti čtyřmi rozběhy a skončil jsem za Kratochvílem z I.gymnázia jako druhý v čase 12,6 vt. Také rozběh na 400 m jsem vyhrál za 67 vt., ale v celkovém umístění jsem byl třetí. Do výšky jsem skočil 1,41 m, takže jsem byl spokojen. Pamatuji se, jak Tunál Divíšek s ohromnou převahou asi 40 m zvítězil v závodě na 800 m za 2:35 min. Jeho tehdy skutečně imponující vítězství vzbudilo ve mně po prvé přemítání, jak docíliti lepšího výsledku při poctivé přípravě. Věděl jsem totiž dobře, že je členem Mor. Slavie a trénuje. Jeho otec přihlásil mne ihned po závodě do Mor. Slavie, ale o svém členství dozvěděl jsem se až v zimě, když jsme lyžovali u Útěchova a pan Divíšek mi odevzdal klubovní legitimaci. Na jaře 1920 počalo se v Brně již trénovati ve větším měřítku. Byl  jsem stále na rozpacích, zda se mám věnovati plavectví v závodním družstvu Č.V.K u dra Vláčilíka, či mám-li se přikloniti k atletice. Jednoho dne vyprávěl mi spolužák Svoboda, že si pěkně zaběhal v kryté jízdárně, kterou vojsko propůjčilo atletům k zimnímu tréninku. Zúčastnil jsem se tehdy také. Samozřejmě nebyl to žádný vědecký trénink, běhali jsme několik kol s ostrým koncem, pak starty a zase kolečka s finišem. – V polovici března 1920 pořádala Mor. Slavia okrskové štafetové závody jako přípravu na velký štafetový mítink, který v olympijském roce chystal prof. Pípal na pisárecké hřiště. Byl jsem tehdy již postaven do klubovního týmu a mohl jsem si dokonce dovoliti přepych, že jsem běžel štafetu 4 x 200 m za Mor. Slavii a 4 x 400 m proti Mor. Slavii za reálné gymnázium. A obě štafety vyhrály. Velký den štafetového mítinku přilákal na hřiště rekordní 4 000 diváků a pro mne znamenal definitivní rozhodnutí pro atletiku. Prof. Pípal sehnal také krásnou konkurenci, jakou Brno vidělo po prvé: kompletní Slavii, Spartu, Plzeň, Pardubice, Olomouc. Pražáci přijeli již v sobotu, a pamatuji si, jak šli s kufry přes hřiště Slávisté, kteří si libovali v pseudonymech: Ardy, Harry, Barry, Prinke, a jak kritizovali naši dráhu. Bylo jisté, že Pražáci si štafety odnesou, zejména 4 x 400 m, 4 x 800 m a 4 x 1500 m;  – ale přece zbývala naděje : 4 x 200 m. Pochybovalo se mezi našimi o umístění, nedůvěřoval také Hašek, ale já jsem věřil pevně, že vyhrajeme, a nedovedl jsem si jinak věc představiti. Již nevím, kdo měl běžeti jako čtvrtý, ale v sobotu dal na hřiště vzkázati, že – nepoběží. To byla krutá rána. Eda Hašek měl spoustu práce s upravováním dráhy, měl běžeti 100 m, překážky, daleký skok, takže jsem mu smutně oznámil, že nemáme čtvrtého, připustil dokonce možnost, že nemusíme běžeti. To mne zarazilo a v tom okamžiku jsem si uvědomil, že starost o čtvrtého leží na mně a že ho za každou cenu musím sehnati stůj co stůj. A sehnal jsem ho, ale podivným způsobem pro dnešní časy, a snad právě proto mám na onu štafetu 4×200 m nezapomenutelné vzpomínky. Odpoledne po ranních rozbězích, počaly závody a čtvrtý dosud nikde. Živě si pamatuji, jak jsem se zastavil u bariéry, kde při startu jsem spatřil již tehdy dosti známého vojáka, který dobře běhal za 10. p. pl. seděl na bariéře v bílé košili. Byl to Vykoupil. Hleděl jsem mu vysvětliti, že poběží ve vybrané štafetě, ale odmítl; musel běžet za vojsko. Také u Sokola Brno I. jsem  pohořel. Běhal jsem marně mezi 200 atlety na pisáreckém hřišti, až mne zachránil nynější lektor prof. Vojta. Byl tehdy vůdcem čilého lehkoatletického družstva Sokola Kr. Pole, které tehdy také startovalo. V jeho týmu byl můj spolužák Fibich; spolu jsme běhávali na dvoře a za elektrikou, takže jsem věděl, že je se mnou na 100 m rovnocenný a že uběhne i 200 m dobře. Hleděl jsem Vojtovi vysvětliti, že nejde o klub, ale o Brno, vždyť jsem svoje důvody měl již za celý den důkladně nacvičeny, a ke svému překvapení nemusel jsem ani mnoho mluviti. Vojta nám dal Fibicha. Rychle si přeměnil sokolské tričko za klubovní dres a štafeta byla sestavena : Hašek-Svoboda Tarzan-Fibich-Fleischer. Znovu jsem si umínil, že zvítězíme i když proti nám poběží celá elitní Praha, Plzeň, Pardubice. Z cizích atletů nikdo nás nebral v úvahu, poněvadž znali jen Haška, jediného tehdy atleta Moravské Slavie. Konečně ohlášen start a 12 štafet se chystalo k závodu. Hašek běžel od startu. Po výstřelu vyrazil jako šíp a běžel úžasně, takže když předával Tarzanovi, měl náskok před Hejretem aspoň 25 m. Tonda náskok téměř udržel. V polovině závodu vedli jsme stále ještě o 20 m. Ale přesto jsem trnul na poslední předávce vedle bledého klidného slávisty Prikeho, který pro sebe prohodil: „No teď poběží Jánský.“ Věděl jsem, že je to nový, výborný pražský sprinter, nová atletická hvězda z pražské Slávie. A Jánský skutečně běžel ohromně. Fibich jako třetí muž naší štafety, neběžel špatně, naopak, velice dobře, ale Jánský dotahoval metr za metrem. Prinke, stále alespoň zdánlivě klidný, připravoval se ku převzetí kolíku. Zdálo se, že Fibich ochabuje a že podlehne Jánskému. Již jen 10 m, 8 m – 5 m náskoku. Nedíval jsem se už na bojující obličeje a čekal jen na kolík s úmyslem, dáti do poloztraceného závodu všechno. Nevím již, zda Fibich v posledních metrech se vzpamatoval, či zda Jánský ochabl, ale vím, že jsem přebíral první, několik metrů před Prinkem. Vyrazil jsem a zdálo se mi, že letím. Hlasy diváků svým povzbuzováním šuměly mi kolem uší. Ve stovce jsem ho dosud necítil, ale čekal jsem ho každou chvíli. Zatáčka, ještě 90, 80 m. Ještě mě nepředbíhá. Diváci nekřičeli, ale řvali, řvali. V 50 m před cílem se mi zdálo, že slyším jeho kroky; ohlédnout jsem se bál, burácené publika mne úplně zmátlo a vzalo orientaci. Konečně jsem se odvážil podívat na pásku a to již jsem věděl, že zvítězíme. Cítil jsem, že ochabuji, vztyčuji se, tvrdnu, ale páska mne přitahovala a přitáhla… Vyhráli jsme. Prinke byl 2 ½ m zpět a daleko za ním ostatní štafety. Vítězství bylo vlastně zásluhou Haškova deprimujícího náskoku, ale bez Fibicha, kterého půjčil Vojta, nebylo by se o vítězství ve štafetě vůbec vědělo. V noci po závodě jsem skoro oka nezahmouřil; stále se mi objevoval letící Hašek a klesající Fibich, který klesá se štafetovým kolíkem. Na druhý den jsem se ulil z posledních dvou hodin a šel jsem se kolem řeky podívat na hřiště a dráhu, po níž, před rodícími se fanoušky brněnské atletiky, proběhla vítězná štafeta Mor. Slavie, neoficielně kombinovaná se Sokolem Kr. Pole.

 Rok 1929                                                                               Bohuš Fleischer

 Zdeněk Jahn,  *31.05.1905 Brno, †18.12.1975 Praha

Jen náhodou se stalo, že jsem se objevil na hřišti Moravské Slavie neoděn a odhodlán k rychlému utkání, jež jsem dosud byl pěstoval pouze pro záchranu své útlé bytosti před kamením a před strážníkem či domovníkem, neboť jsem byl hošík temperamentní. Podlehl jsem pokušení a domluvám kamarádů a šel běžet na středoškolských závodech 50 a 300 m. Běžel jsem bos, bylo mi asi 16 nebo 17 let a měl jsem za soupeře Krychtálka, tehdy již zkušeného a trénovaného atleta i teoretika, jenž měl dokonce i tretry a uměl v nich nejen jít, ale i běžet. Jak se to stalo nevím, ale vyhrál jsem svůj rozběh, abych pak ve finále doklusal smutně v uctivé vzdálenosti za ostatními, ovšem poslední. To byl můj začátek, snad úspěšný. Později jsem již pravidelně chodil na hřiště Mor. Slavie, neboť jsem uslyšel o pohodlné cestě na Riviéru. Byl jsem tam denně, totiž hlavně na Riviéře; kohopak by to nebavilo, chodit zadarmo tam, kde jiní platí vstupné. Přiznám se, že i na hřiště jsem chodil „na černo“, až jsem byl krutě dopaden Zetkou a po kalkulaci vstupného na Riviéru se stal členem Mor. Slavie. A už jsem byl v tom. Koupil jsem si tretry, rozbil si ihned po prvním jejich oblečení kolena a lokty a začínal pobíhat. Jednou se tak rozehřívám po návratu s koupání, dívá se na můj pokus Bohuš Fleischer s Havelkou; povídá přítel Havelka, že bych dobře běhal, kdybych se do toho dal, načež Bohuš: „Ach z toho jakživ nic nebude“ O tom jsem se dozvěděl, až když jsem již na Riviéru nechodil z obavy před ztrátou kondice. Jindy zas povídá Havelka při povalování se na hřišti na sluníčku Krychtálkovi hrdému sprinterovi, že se mi podívá na podzim na paty. A jejej, ten poskočil, to prý si počká. A ani si moc nepočkal a bylo to tu a ihned několikrát, ale to již to chodilo pod 12 vteřin, o čemž jsou zprávy ve starých novinách.

 Rok 1929                                                                   Zdeněk Jahn

Těm, kdož pracovali.   – Josef Sedláček (neznámá data)

Viděl jsem sice vyrůstat naši atletiku z plének, avšak do Mor. Slavie jsem vstoupil nedávno (zjistit kdy). Nepřísluší mně tedy psát vzpomínky. Mně, který se dočkal té cti, že v jubileu čtvrtstoletí práce můžu státi v čele odboru s takovou láskou a nadšením budovaného a dosáhnuvšího tak velikého významu v československém atletickém sportu, zůstala povinnost jiná: povinnost odvděčiti se všem těm nenáročným pracovníkům, kteří dovedli vybudovati dílo tak dokonalé. Budu-li některé tyto zasloužilé muže zde jmenovati, tak jak na ně ze své zkušenosti vzpomínám, nechci tím nikterak říci, že ti, které nejmenuji, mají méně zásluh. Všichni, drazí přátelé, známí, méně známí nebo i neznámí, mějte stejnou měrou náš dík, vřelý dík za vaši práci a činnost ve prospěch atletiky. Když tak po mnoha letech dostane se nám do rukou program závodů z r. 1911, tedy z dob pro lehkou atletiku ne právě příznivých, ve kterém otištěn je článek někdejšího jednatele K.V. Červinky padlého na italské frontě r.1916, užasneme nad tím obrovským nadšením, nad tou velikou láskou ke klubu. Tak vzletně, nadšeně a s takovým věšteckým přesvědčením ve vítězství dobré věci mohl v těch dobách psáti jen člověk, který si byl vědom, že to, k čemu nabádá, je věc záslužná nejen pro jednotlivce, pro klub, ale pro celý národ. Červinka burcuje tak přesvědčivě a s takovou jistotou, že nelze se diviti tomu, že se dílo podařilo. Vedle Červinky skosila litice válečná ještě jednoho, snad nejzasloužilejšího člena atletického odboru. Je to Dodo Ženatý, jeden z těch prvých, kteří burcovali naši mládež a byli ostatním vzorným, ba zářným příkladem. Práci Dolfi Ženatého v těžkých dobách atletiky nelze nikdy doceniti. A tak zbývá nám nástupcům v jejich úspěšně započatém díle, učiniti slib, že budeme s takovou láskou pracovati, jako činili oni, obětavě a nenáročně. A dalším mrtvým je Bedř. Soffer. V posledních létech svého krátkého života byl proslulým automobilovým závodníkem. Jeho prvním a nejmilejší sportem byla atletika. Zůstal jí věrným příznivcem a vždy se zájmem vyptával, co nového v Pisárkách. Právě proto jsme nechtěli uvěřiti jeho rychlému odchodu, proto jsme se smutkem utichli, když jsme museli uvěřiti, že Bedřich Soffer již není mezi živými. Dílo jimi budované muselo se podařit, když na něm řada dobrých a obětavých lidí pracovala: insp. Karásek, prof. Pouchlý, Boř. Bárta, rada Kožíšek, insp. Divíšek, prof. Majda i četná mužstva výkonných atletů, o nichž je psáno na místě jiném. O třech osobnostech mně známých musím se zmíniti trochu obšírněji. Jsou to v první řadě dlouholetý předseda odboru pan rada Brož a jeho jednatel p. Jos. Grác, kteří pro rozvoj atletiky v klubu věnovali všechen svůj volný čas. Za jejich činnosti atletický odbor zmohutněl do té míry, že mohl zaujmout čestné místo mezi prvými v našem lehkoatletickém sportu vůbec. Práci rady Brože bude míti odbor jistě vždy ve vděčné paměti a nikdy nezapomene, co pro něj vykonal. Zásluhou jeho neúmorné práce je, že odbor stojí dnes na zdravých základech, početný a silný, bohatý na úspěchy, a který přinesl klubu k jeho jubileu opravdu skvělé morální i sportovní úspěchy, jež dovedly postaviti klub po stránce mravní a tělesné výchovy na jedno z nejpřednějších míst. A třetím, jemuž jest ze srdce poděkovati, je náš Vykoupil. Je těžko perem v několika řádcích zhodnotiti všechno to, v čem jeví se jeho obrovská nenáročná práce. Kdo Vykoupila zná, dá mně za pravdu, že si ho nutno ceniti z několika individuálních stránek:

Vykoupil – „člen“, milující svou Mor. Slavii, člen znající do krajnosti své povinnosti ke klubu a plnící je ve všech směrech. Jemu jsou vždy přednější povinnosti před právy. Je členem věrným, na svůj klub hrdým.

Vykoupil – „závodník“, nenáročný, svědomitý, hájící barvy svého klubu s láskou a obětavě, skvěle. On je sloupem celého našeho závodního týmu. 

Vykoupil – „činovník“, při veškeré své práci nadmíru svědomitý, poradce vzácný, znalý své věci do nejjemnějších detailů.

Vykoupil – „učitel“, jeden z nejlepších našich trenérů po stránce teoretické i praktické, dovede svým vystupováním získati rázem mladá srdce všech cvičenců, kteří denně plní naše hřiště, aby se od něho něčemu naučili.

Vykoupil – „přítel“, nemá příkladu. Je to starostlivý kapitán mužstva, pečující o své svěřence, jímž je veselým druhem. Nedivte se proto, že je vždy nejživěji tam, kde je Vykoupil, neboť není lepšího přátelství než mezi ním a jeho chlapci, kteří jsou smutní a bezradní tam, kde ho není.

Vy ostatní, kteří jste naše řady opustili a po nichž zůstaly jen výsledky vzorné práce jako památka, stejně jako i vy, kteří se dnes těšíte z úspěchů odboru, na nichž sami máte nemalou zásluhu, mějte náš upřímný dík. Kéž je nám popřáno povznést štít klubové orlice do výšek větších a větších.

 Rok 1929                                                                   Josef  Sedláček

 Po prvé za hranicemi – Jaroslav Mrtýnek, *12.05.1908,  †?,

Když mně bylo 18 let, jel jsem s naším národním týmem na první mezinárodní utkání ČSR-Itálie do Milána. Ačkoliv zájezd nebyl příliš šťastný, přece rád na něj vzpomínám. Jako dorostenec jsem se těšil na seznámení se s našimi vynikajícími atlety Janderou, Vykoupilem a jinými. Byl jsem tomu velmi rád, že tehdy se mi to podařilo. Přišel 3.červen – o dešti – a nás vezou na hřiště. Začínají závody a já, místo aby se mne zmocnila bojovnost, dostávám-jak my Hanáci říkáme-„třasavku“. Docela jasně si vzpomínám, jak stojany a laťku jsem vůbec neviděl a svým smrtícím stylem jsem přes laťku lozil což našeho učitele skoku, otce Janderu velmi zlobilo. Mrzelo mne to. Myslil jsem že se nenaučím tomu, co mi říkal, ale pak jsem si vše důkladně zapamatoval a řídiv se těmito radami, naučil jsem se všemu. Měl jsem prostě gigantský strach a nikdy bych ho nepřál ani sobě, ani jiným aby se jich podobná bojácnost zmocnila. V Miláně jsme to prohráli k nemalé radosti Italů. V duchu jsem jim hrozil: „Jen až přijedete k nám.“ – Přijeli v roce 1927, ale tehdy bych býval mohl bojovat jen za bariérou, poněvadž jsem k ničemu nebyl. Tak jsem prodělal svůj křest. Vzpomínka na můj první start v mezinárodním utkání až na tu „třasavku“ je velmi pěkná.   

Rok 1929                                                                   Jaroslav Mrtýnek

 Moje účast na ženských sportech Mor. Slavie.  Marie Komárková, *11.02.1900 Brno, †15.01.1981 Ostrava, zvaná „Puňa“, rozená Divíšková.

Moje začátky byly časné. Už ve dvou letech jsem s tatínkovou pomocí zkoušela svoje slabé nožičky na ledě. A on to byl, kdo mne zaváděl do ostatních sportovních disciplín. Začalo to plaváním v cacovské strouze, pak přišla turistika, později cyklistika. Procestovala jsem takto s tatínkem a bratrem celou Moravu. V gymnáziu k tomu přišly ještě lyže. A atletika? Ta souvisela s koupáním. U Komína na louce byly naše první tréninky s Edou Haškem, bratřími Žalmany a Dolfou Ženatým. Dolfi Ženatý vlastně naše přirozené sportování usměrnil a jako činitel v Mor. Slavii z nás udělal závodnice. Jeho přičiněním uspořádala M. Slavia v r. 1913 první (a myslím poslední) plavecké závody, ve kterých startovaly i ženy. Byla to sl. Rybova z Prahy, pak E. Machova ze Žabovřesk, moje sestra a já na tratích 50 a 800 m. – Když se ochladilo, přenesly jsme působení na staré hřiště v Laudonce; tam jsme pilně trénovaly, tentokrát už k závodům atletickým, které se konaly 13. října 1913. Tehdy jsem po prvé získala vavříny vítězství na tratích 50 až 300 m, před E. Machovou, Procházkovou, Dvořákovou a Dopitovou. Měl z toho největší radost Dolfi Ženatý, s kterým jsem musela denně běhat o závod. Infikoval tak mne a hlavně mého otce, který po Dolfově smrti ve válce převzal další vedení ženské lehké atletiky. To bylo už po válce. – Pak přišla házená s V. Kochem, a s házenou konec mé atletické slávy. Přibývalo konkurence, zlepšovaly se výkony, objevily se talenty a po letech vítězení jsem okusila i trpkost porážky. V házené jsme však dlouho držely primát; cestujíce po Moravě, dovážely jsme domů celé desítky gólů. A házená mi otevřela cestu až do Monte Carla. To už bylo na sklonku mé činnosti. Dnes mi z toho zůstaly lyže a tenis.

 Rok 1929                                                                   Puňa Divíšková-Komárková

 První start žen v Brně na 50 m  – Karel Divíšek, *12.09.1873 Brno, †27.11.1949 Ostrava

Povolenou koedukací na středních školách a zřízením dívčího reálného gymnázia v Brně, jemuž předcházelo již dřívější založení Vesnických škol a lycea, nastala také v ženské mládeži moravské nová doba, jež krok za krokem byla nucena slevovati z přežilých předsudků, které nejlépe vyjádříme bývalým lidovým rčením: Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Ženy počaly jezditi na kole, učily se užitečnému plavání, bruslily a lyžovaly. Byly mezi nimi sice v převaze studentky, ale primát v lehké atletice patří pouze jim, podobně jako v mužské atletice studentům. Bylo to v roce 1913, když člen výboru SK Mor. Slavia obešel ředitelství dívčích středních škol a požádal o povolení, aby některé žačky, o nichž mu bylo známo, že sport již pěstují, směly veřejně vystupovati. Povolení se mu dostalo, a předběžnému tréninku se věnovali členové lehkoatletického odboru klubu a zároveň závodníci: Hajno Hašek a Dolfa Ženatý. Jako první číslo lehkoatletického podzimního závodu v roce 1913 pak stanoven běh žen na 50 m na starém klubovním hřišti v Táboře (Žabovřesky). Závodily tehdy ponejprv: Divíšková, Dopitová, Dvořáčková, Machová a Procházková. Odstartoval je Heino Hašek. Řádné organizace se hned v první poválečné sezóně v roce 1919 s nevšední obětavostí a úplným zdarem ujal dlouholetý pracovník SK Moravská Slavia Vala Koch, od jehož vzpomínek a záznamů a zejména nesčetných fotografií lze očekávat věrné vylíčení vzrůstu ženských sportů.

 Brno 1929                                                                  Karel Divíšek

……   generace České atletiky – Eduard Hašek, *15.12.1893 Kuřim, †25.10.1960

Začal jsem ve Slavii v roce 1909 a to mi bylo 17 let. Od té doby jsem tedy plných 30 let členem vašeho klubu. Kdy jste vůbec začal s atletikou? To mi bylo nějak deset let, když jsem s kluky závodíval a měl jsem vždy to štěstí, že jsem zvítězil. A to jsem za den třeba několikrát závodil a pak ještě se hrála kopaná. Jak jste se dostal k atletice? Vždyť každý kluk to má již v krvi běhat, závodit a chce být lepší než ti druzí. A když jsem viděl první závody, tak jsem se pustil také do toho a získal jsem úspěchy. Jen ve škole neměli pro to porozumění páni profesoři a tak jsme to s bratrem dostávali na brněnské reálce každé pondělí. No doma o tom také nesměli vědět. Jako kopaná, tak i atletika byla v naší škole na indexu. Lepší to měl Hejtmánek, tomu ředitel obchodní akademie vystavil ceny ze středoškolských závodů v Praze ve škole na čestném místě a mě zase s cenami z ředitelny vyhodili. To vy už máte teď daleko lepší. A jak jste cvičívali? Cvičili jsme denně. Nevěděli jsme ještě to, co znáte vy a také jsme k tomu neměli tu příležitost. Zkušenosti jsme získali závody a z německých příruček. Tak trochu jsme věděli, že se musíme napřed rozcvičit a tak jsme po společné domluvě šli cvičit kouli nebo běh. Čemu jste se věnoval specielně? Dělali jsme všichni všechno a já jsem ovládal všechny disciplíny. Vždyť jsem hrával kopanou za Moravskou Slavii a v přestávce nebo po zápase jsem už zase nastupoval k lehkoatletickému závodu. Vy už to máte pohodlnější, vás je více a můžete se v závodění specializovat. U nás to ještě nešlo. Kdy se Vám nejlépe závodilo? To bylo tehdy, když nás profesor Pípal zasvětil do detailů tréninku a dobře organizoval závody. Tehdy jsem byl na Masarykových hrách a na Olympijských hrách  Antverpách. Rozhovor vedl prof. Klempa ve 40 tých letech minulého století, když byl s dorostenci Moravské Slavie na soustředění v Hartvíkovicích a navštívili statek Edy Haška v Okarci u Třebíče.

Jan Slezáček, *03.01.1900 Brno, †02.07.1992 Brno

V roce 1925, kdy mi bylo 25 let, šel jsem jednou v neděli se svým bratrem do brněnského okolí na tramp a došli jsme až do Adamova. Právě se tam konal silniční běh Napříč Adamovem. Ze zábavy jsem se k závodu přihlásil. Závod pořádala místní dělnická jednota a kategorie nebyly rozlišovány, takže běželi všichni najednou. Bylo nás tehdy celkem 14 na startu a byli to vesměs závodníci, kteří měli již mnoho závodů za sebou. Když jsem po startu viděl, že plně stačím starým závodníkům, dostal jsem odvahu a chuť, a závod jsem vyhrál. Po závodě jsem cítil velké bolesti v nohou, poněvadž jsem měl za sebou pěší túru 17 km, i musel jsem se domů vrátit vlakem. Po závodě mě přemlouval židenický běžec Nechvátal, abych vstoupil do SK Židenice, že jsem dobrý, a upozornil na mne rekordmana a instruktora Vohralíka. Vohralík začal se asi za 4 dny o mne zajímat a pozval mne na trénink na bývalé hřiště SK Židenice u židenického nádraží. Hned poprvé jsem běžel se všemi silnými závodníky, a to tvrdý trénink. Běželi jsme velmi rychle 1 500 m, potom zmírnili tempo a zase přidali, takže celkem jsme uběhli asi 8 km s takzvanými trháky. Poněvadž jsem neměl rychlost, odradilo mne to od dalšího tréninku a do Židenic jsem již nešel. Asi po 4 nedělích jsem šel zase do Šlapanic na závod, jehož dráha byla asi 2 400 m. Byl jsem druhý za Vincencem jen o prsa. To mne povzbudilo a já stále jsem chodil do přírody, a kde se jen dalo, jsem běhal, běhal a běhal. Pracoval jsem tehdy tvrdě a těžce v lomu jako pomocný dělník. Peněz jsem vydělával málo, takže jsem si nemohl nějaké cvičky nebo dokonce tretry koupit, ale měl jsem atletiku opravdu rád a bavila mne. Hned první závod v r. 1926 Napříč Brnem jsem vyhrál. V druhém závodě, mistrovském přespolním běhu v Praze na Smíchově, jsem skončil o 4 m za vítězným Koščakem. Potom jsem se účastnil různých přespolních, silničních a lesních běhů, a jen málo běhal na závodní dráze. Na 5 km jsem měl čas 16:59 min a na 3 km 9:46 min. V Olomouci na národních závodech jsem byl druhý za Haunerem ze Sparty časem 16:37,2 min a od té doby jsem se závod od závodu zlepšoval pod vedením V. Vohralíka, jehož  tvrdý a systematický trénink jsem prodělával. V roce 1932 zlikvidoval SK Židenice atletický odbor; jelikož jsem nechtěl zůstat nečinný, přestoupil jsem do DTJ Brno. Celý rok jsem běhal za tuto jednotu, ale jelikož jsem byl bez zaměstnání, nebyly výsledky právě nejlepší. Přestoupil jsem pak do Moravské Slavie a v r. 1933 dosáhl vrcholné formy. Koščak byl nyní mým klubovým kolegou, ale bojovali jsme proti sobě bezohledně. V roce 1935 jsem přijal s radostí nabídku ke vstupu do obnoveného lehkoatletického odboru SK Židenice. Dr. Lev Kreutz, Jan Havliš, Antonín Hladík, Brunecký a s nimi přestoupivší závodníci Liepold, V. Strniště, Kralert a Šindler s nadšením vytvořili nové prostředí atletů. Že jsem si po léta udržel kondici, přikládám přísné dietě. Od roku 1935, kdy mi bylo 35 let, nemohl jsem již počítat s rekordními výkony, ale ještě několik let jsem udržoval krok s předními našimi vytrvalci.

Brno 1948                                                                  Jan Slezáček     

 Malé ohlédnutí za dobrovolnou prací – Lev Vašíček, *11.04.1908 Brno-Řečkovice, †27.10.1987 Brno

Původně jsem nechtěl psát o tom, co jsem dělal pro sport, který jsem měl a mám rád. Protože však je třeba, aby se člověk přece jen za svou prací ohlédl, uvádím tedy: V Moravské Slavii jsem od roku 1928, až do zániku tohoto nejstaršího brněnského klubu v roce 1948, zastával v atletickém výboru téměř všechny funkce, od zapisovatele, až po předsednictví v letech 1937-1948. V bývalém Brněnském a později Západomoravském okrsku ČSAAZ jsem byl po odchodu Jaroslava Vykoupila do Prahy v roce 1932 jednatelem od roku 1937 do 1946 náčelníkem a  roce 1946-1947 předsedou. V bývalé Čs. atletické amatérské Unii jem byl členem výboru v letech 1936-38. V bývalé Sokolské župě Vaníčkově v Brně jsem byl uprostřed třicátých let několik roků členem náčelnictva jako vedoucí tělocviku prostého (atletiky) a současně jsem pomáhal ustavit oddíl atletiky v Sokole Řečkovice a přivést jej mezi nejlepší sokolské celky v Brně. Po sjednocení čs. tělovýchovy v roce 1948 jsem byl přizván k vytvoření krajské sekce atletiky. V jejím výboru jsem pracoval jako člen předsednictva až do ustavení městské sekce atletiky, kde jsem byl zvolen místopředsedou. Současně jsem byl asi v roce 1958-59 členem pléna ústřední sekce atletiky ČSTV. Po zániku SK Moravská Slavia Brno jsem v roce 1949 přešel do nového oddílu TJ Včela Brno, a jako jeho předseda jsem s jednatelem tohoto oddílu dr. Zdeňkem Součkem a Františkem Böhmem převedl v roce 1950 atlety TJ Včela Brno do Spartaku ZJŠ a v této jednotě jsme po patnácti letech obnovili atletiku. Až do roku 1965 jsem byl předsedou tohoto oddílu. V roce 1972 jsem dokončil 44 let své práce v atletice. Po celou tu dobu jsem pracoval úzce s Jaroslavem Vykoupilem.

 Brno 1972                                                                  Lev Vašíček

 Ludvík Kománek, *07.08.1909 Břeclav, †19.01.1994 

Dovolte mně, abych jako jeden z veteránů vzpomněl tímto malým příspěvkem na údobí slavné atletiky v letech 1929-1931. Jako voják základní služby u telegraf. praporu v Brně Králově Poli jsem oblékl dres a startoval v barvách Mor. Slavie. Tady jsem zažil výborný kolektiv a dobré čestné kamarády a taky respekt. V Pisárkách začal můj další atlet. růst. Byl jsem vděčný za každou pomoc a radu a zejména patřil můj dík za pomoc všestrannému a nezapomenutelnému kamarádu, dobrému člověku Jaroslavu Vykoupilovi. Nepovažuji za nutné popisovat všechny dosažené výkony a úspěchy, ty jsou jistě pečlivě zaznamenány jinými funkcionáři. Snad alespoň za všechno jsem v barvách Mor. Slavie získal hrdý titul mistra republiky v trojskoku a 3. místo ve skoku dalekém. V roce 1929 jsem byl zařazen do rezervního družstva Československa v boji proti Jižnímu Německu (výška, dálka). Nejvíce vzpomínám na velké boje v utkání Praha-Brno, Čechy-Morava atd. Nezapomenutelné zůstává utkání Praha-Brno v Praze 1929 na stad. Slávie na Letné. Skákal jsem výšku, dálku, běžel ve štafetě 4 x 100 m. Nějaké důvody (asi zranění Říháčka) vedlo funkcionáře k tomu, že přišli za mnou že jsem dobrý skokan i běžec, a že bych měl ještě startovat v běhu na 110 m překážek. Nebylo mi ovšem nic platné, že jsem to nikdy v životě ani netrénoval ani nikdy neběžel. „Nějak to prý přeskáčeš, ale hlavně dej pozor nesmíš 2 (dřevěné sklápěcí tehdy překážky) shodit. Dobře to dopadlo. No když jsem zaklekl do jamek a viděl to dřevěné bludiště 10 překážek, tak mi ani moc dobře nebylo. Moji soupeři Prahy byli víc než zdatní. Rekordman Jandera a reprezentant Bauer a za Brno já sám. Tak to také skončilo Jandera, Bauer a já. Tato disciplína se mi tak zalíbila, že jsem se jí kromě skoků začal věnovat a moje výkonnostní křivka šla rychle nahoru. Po 14 dnech jsem dosáhl času 16,4 a to na tehdejší dobu byl povzbuzující výkon. Tento kratičký příspěvek bych chtěl zakončit vzpomínkou na naše tehdejší veterány jako Jahna, Vykoupila, Brože, Frantu, Fleischera, Effenbergra, Mir. Vítka, bratry Plchy, Koščaka, Říháčka, Mrtýnka, Stoklasu, Uhlíře a mnoho dalších. Proto děkuji všem atletům, funkcionářům, trenérům; vzpomínka patří také těm, kteří již nejsou mezi námi, ale zůstávají nezapomenutelní, neboť všichni obětovali svůj volný čas a věnovali svoji lásku jednomu z nejhezčích amatérských sportů, Královně-atletice. A všem, kteří nesou štafetový kolík dál, přeji, aby se jim práce dařila, aby zvláště mládež vyrůstala zdravá, pokračovala a dopracovala se dobrých výkonů, jako za doby slavné éry veteránů. Nakonec poslední přání, aby byly podmínky lepší než dosud a hlavně tartanovou dráhu a tech. vybavení by si jistě Brno a Jihomoravský kraj zasloužily.

 Gottwaldov,                                                    Lud. Kománek

Vzpomínám si na ty lidi od 20 let a pak v dobách plných zvratů,           

Rudolf Holzer,*02.10.1907 Velké Uherce, †22.12.1980 Bratislava

jako na čisté, nezištné sportovce i na ty, kteří pro ně vytvářeli podmínky, ti se zápisy, se stopkami a nebo metrem v ruce, kteří zametávali a válcovali dráhu bez nároku na jakoukoliv pozornost. Žil jsem mezi nimi půl století a Pisárky odchovávaly ty nejkrásnější typy atletů, ryzí atlety a lidi. Pisárky, to byl čarokrásný koutek Brna na vysunutém předměstí, obklopený zelení okolních lesů, které u nás nemělo konkurenci. Zde se odehrával děj, který lákal Brňany v houfech na mítinky, kde startovali nejlepší domácí i zahraniční atleti. Zde vyrostli Svoboda-Tarzan, Hašek, Hejtmánek, bratři Tuřanští, Jahn, Fleischer, světové rekordmanky; Sychrová, Smolová a Vidláková,  Koreis, Koščak, bří Plchové, Uhlíř, Říháček, kteří se všichni zapsali do listiny rekordů a kteří něco znamenali. Duší všeho však byl Jaroslav Vykoupil, který byl obdivuhodným kamarádem, který také dovedl všechny strhnout. Dopoledne lajnoval dráhu a odpoledne lámal rekordy. V Pisárkách se zrodil světový rekord ve vrhu koulí Fr. Doudy, rekordy Vohralíkovy party, řada mezinárodních a mezistátních utkání, souboje Koščaka s Kusočinským, Brna s Prahou, mistrovství, středoškolský Stříbrný věnec, kde začínal Zátopek, nebo populární Technika-Univerzita. Zde se formovaly neformální mezilidské vztahy a přátelství, která přetrvávají. Ano, v Pisárkách pod tretrami a rukama nezištných režisérů atletiky se rodila, rostla a mohutněla československá královna sportu.

Rok 1978                                                               Rudolf Holzer

 Dvě Slavie a jedna láska – JUDr. Mirko Paráček, *13.08.1920 Olomouc, †17.07.1991 Praha

Na jaře 1984 tomu bylo právě čtyřicet let, co jsem změnil dres s moravskou orlicí na prsou za červenobílý s rudou hvězdou na prsou, nebo také za dres sešívaný, protože stejně jako v Moravské Slavii, tak i ve Slavii pražské jsem své závodnické srdce dělil hlavně mezi lehkou atletiku a kopanou, i když jsem se nezřekl pohostinského vystoupení i v jiných sportech, jako byla zejména košíková, lyžování atd. Můj přestup tehdy vzbudil hodně pozornosti a v Brně možná i dost zklamání a rozhořčení, protože až do té doby jsem patřil mezi ty brněnské sportovce, kteří v tradičním klání Praha-Brno či Čechy-Morava dokázali svému mužstvu přinášet vavříny. Byl jsem mladý chlapec a koho by nelákala Praha, všestranné centrum i ve sportovním a kulturním životě! Obě tyto sféry se staly nakonec mým celoživotním osudem, když jsem se stal později trenérem z povolání v lehké atletice i v kopané a současně zůstal věren péru sportovního novináře a občas i Múzám, které mě inspirovaly a to opět zejména ze sportovního prostředí k veršům i povídkám. Vody se uklidnily, nakonec jsem se ještě přátelsky setkal v boji na škvárové dráze i na zeleném trávníku v dresu Slavie a Prahy se svými brněnskými kamarády. Stále na ně vzpomínám, protože tato přátelství souvisejí s mým mládím, krásným věkem plánů a nadějí. A s otcem brněnského sportu, skvělým novinářem i kronikářem Lvem Vašíčkem si stále píšeme, komentujeme současnost na minulost, sice bez sentimentality, ale přece jen s konstatováním, že dříve bylo ze sportu přece jen více čisté radosti a že v něm vládlo víc upřímných, takřka rodinných vztahů a méně sobectví a nezájmu o druhé. Vzpomínám na své soupeře i kamarády, mnozí z nich už spí svůj věčný sen. Vzpomínám na „Morendu“ nádherně položenou u Svratky v klínu lesů a na idylické chvíle zde strávené. Na pana Malingera, obětavého správce hřiště, vždy s fajkou v puse a přehršlí samorostlých průpovídek pohotově. Těžko by se dali vyjmenovat všichni, kteří do mé cesty vryli stopu dobrých lidí, od pana rady Brože, přes Zanášku, Davida, dr. Rumlera, bratry Vaníčkovy, Klempu atd. V těžké válečné době se všichni semkli pod záštitou Moravské Slavie a tvořili zde jednu pevnou, o návratu svobody hluboce přesvědčenou a za ni též bojující rodinu. Mé kořeny byly pevně vzrostlé do Moravské Slavie už proto, že v ní hrál můj největší životní vzor, můj bratr o dvanáct let starší bratr Feďa, výborné levé křídlo ligové úrovně. Prostřednictvím něho jsem mohl obdivovat i další fotbalisty Moravské Slavie a prožívat s nimi jejich rivalitu s druhým brněnských klubem Židenicemi, které měly svůj stánek na Horymíru. Abych se trošku přiblížil k bratrovu obrazu začal jsem vlastně jako benjamínek hrát za Moravskou Slavii a absolvoval svou premiéru v r. 1933 v žákovském derby Moravská Slavia – Židenice, které jsme sice prohráli, ale já byl střelcem čestného gólu. Hrálo se před 15 000 diváky jako hlavní předzápas před existenčním bojem Židenic o udržení v lize s týmem Teplitzer FC. Musím jen připomenout, že jsem hrál tajně proti vůli tatínka, který fotbalu nepřál. Bál se, že jeho syny odvede od studií. Ale nakonec jsme oba s bratrem zdárně absolvovali vysokou školu – právnickou fakultu a potvrdili tak, že sport správně pojímaný může jít i se studiem ruku v ruce. Nebudu se šířit o pražské Slavii, kde má sportovní kariéra vyvrcholila bronzovou medailí za štafetu na ME v Oslo 1946 a kde jsem poznal mnoho dalších vzácných sportovních osobností od Evžena Rošického, Františka Doudy až po Pepíka Bicana a Františka Pláničku. Na Letné a v Edenu jsem také zahájil svá učednická a tovaryšská léta, jako trenér atletiky a později, kopané což mně pomohlo objevit cizí země, poznat z krátkodobých i dlouhodobých pobytů Evropu, Afriku i Asii. Vždy jsem se nakonec rád vracel domů na Slavii a nezapomínal přitom na „Morendu.“ Považuji se za jakousi sponu na srdci všech, kteří mají rádi slavistickou tradici jako takovou. Protože ta se svými ryzími sportovními ideály je stejná v Praze jako v Brně. Přál bych oběma Sláviím, aby překonaly určitý výkonnostní pokles, zaviněný často objektivními změnami, náročnými úkoly budované nové prostředí, nových podmínek. Přál bych, aby zejména Moravská Slavia prožila novou renezanci ve dvou dříve nejtypičtějších sportech to je v kopané a v lehké atletice, což se již v Praze do jisté míry daří. Přál bych také, aby se vztahy a styky obou celků opět prohloubily, jako tomu bylo v dávné minulosti, kdy Moravská Slavia byla skutečnou mladší sestrou Slávinky letenské. Děkuji při této příležitosti za vše, co mi dala Moravská Slavia, základ mé celé sportovní kariéry a vzorem svých činovníků, trenérů a sportovních osobností i základ do života. Podávám ruce oběma Slaviím společně a tvořím tak jakýsi článek řetězu přátelství. Přál bych si, aby byl pevný a nerozborný, věčný jako naše láska, která je jen jedna, ale patří oběma.

 Praha, březen 1984                                                     Mirko Paráček

Vzpomínka – JUDr. Ferdinand Paráček, *14.12.1908 Praha, †07.12.1998 Brno

Když jdu občas kolem pisáreckého parku, vždycky si vzpomenu na naše hřiště, které se v tomto parku nacházelo, lemováno pisáreckými lesy a řekou Svratkou. Říkám: naše hřiště. Jenže ono naše už dávno není. „Kdepak ty loňské sněhy jsou?“ Někdy zajdu pár kroků přes park až k bráně hřiště a dívám se s trochou nostalgie přes plot. Ano, tady jsme prožívali své mládí od poloviny dvacátých let. Bývalo zde od jara do pozdního podzimu denně jako v úle: fotbalisté, lehcí atleti, házenkáři, později rugbisté, zkrátka všichni aktivní sportovci Moravské Slavie se zde dopoledne i odpoledne-podle svých možností-scházeli, aby si zatrénovali, rekreačně zasportovali nebo třeba jen odpočali, a vždycky jsme se tam všichni vměstnali.To hřiště byl náš druhý domov. Po škole či po zaměstnání jen na skok domů na oběd, a pak : hurá do Pisárek! Ženatí brávali sebou často i manželky s dětmi jako na výlet, bylo tam pro všechny místa dost. Nakonec, ten park jakoby patřil ke hřišti. Na hřišti jsme trávívali i svoji dovolenou případně prázdniny, protože lepší jejich využití jsme si vůbec ani nedovedli představit. Krásný trávník, koupání v tehdy ještě čisté sousedící Svratce-co nám ještě v létě chybělo? V zimě jsme bruslívali, lyžovali ale fotbalisté i trénovali a hrávali zápasy třeba i na sněhu přes celou zimu. Na hřiště chodívali denně i starší občané, přivrženci Moravské Slavie. Chodili sem na výlet, nadýchat se zdravého vzduchu z okolních pisáreckých lesů. Debatovali o sportovních utkáních nebo jen mlčky pozorovali to pestré hemžení na zeleném trávníku, atletické dráze či tenisových dvorcích. V létě jsme my fotbalisté jezdívali na zahraniční zájezdy, protože byla přestávka v soutěžích. Jezdívalo se tehdy samozřejmě vlakem, a tak byla spousta dojmů už jenom z projíždění cizími kraji. Nejčilejší mezinárodní styk byl s Vídní pro její blízkost a sportovní úroveň, hlavně fotbalistů. Často o nějakém dvojsvátku jsme hráli první den ve Vídni a příští den hráli Vídeňáci v Pisárkách. Toto všecko jsou jenom letmé vzpomínky: jistěže se vybavují i vzpomínky smutné, všelijaké potíže, jaké život přinášel, přináší a vždycky bude přinášet. Ale my jsme to všecko zvládli. Byli jsme přece mladí! Dnes je samozřejmě jiná doba. Životní úroveň se nebývale zvýšila a tak mladí mají široký výběr zábav k vyplnění volného času. Přes to všecko však si myslím, že je dnes ještě pořád hodně mladých lidí, kteří by chtěli sportovat, ovšem organizovaně, ve sportovních oddílech jednot, kde jsou příslušná sportovní zařízení, pod vedením odborných trenérů. Mladí chtějí cvičit, závodit a samozřejmě i vítězit na kvalitních travnatých hřištích a jiných kvalitních sportovních zařízeních a nechce se jim jen běhat po lese, i když je to zdravé. Jsem přesvědčen, že kdyby tehdy Moravská Slavia nemusela Pisárky opustit, že by tam dnes bylo to, po čem volají sta, snad tisíce mladých obyvatel bezprostředně sousedících nových sídlišť. Konečně, hmatatelný důkaz tvůrčí činnosti Moravské Slavie, vedené zkušenými a iniciativními funkcionáři, je zřejmý na jejím nynějším areálu na Koněvově ulici. Ostatně – vždyť je přece „VZORNÁ“, že ?

 Brno, 1984                                                     Vzpomínka Dra Ferdinanda Paráčka

 Miroslav Reška, *30.01.1921, † ?,

Připomenul jem si tu nejlepší část mého mládí, pod vedením prof. Klempy. Rád vzpomínám na Zanášku, Šalého, bratry Plchy, usměvavého Ondru, Zoubka a mnoho dalších postav a tváří, jejichž jména jsem již zapomněl. Vzpomínám i na Paráčka, Davida a Smutného, – tehdy vysokoškoláky. – Asi před deseti lety jsem se setkal s doktorem Fassatim (proti kterému jsme s Davidem běželi stovku v závodě dorostu Čechy-Morava), tehdy šel ukázat moje ruce prof. Charvátovi (to jsem měl již několik let cukrovku a hlady denně snědl kilo mrkve a ruce, protože mám navíc ztrátu pigmentu, mi viditelně sežloutly). Ze školy, hned po nástupu v Praze do práce  mne ve čtyřicátémdruhém roce sebrali jako ročník 21 na nucené práce do Německa. Tam v Buna Werke, mezi Halle a Merseburgem, jsem vykládal a nakládal vagóny 10 hodin v létě a 9 hodin v zimě, denně. Často jsem hlady nespal, s kusem naftalínu pod polštářem aby mi na hlavu nepadaly štěnice. Denně 2-3 nálety. 13. dubna  nás zabírali Američané, čekali jsme na transport a domů jsme se vraceli (ne všichni) až v červenci 1945. Abych si užil lágrového života, šel jsem hned na podzim na vojnu. Potom jsem opět maloval porcelán a vyráběl a zdobil keramiku. Malování motýlů mě přivedlo až k entomologii a za brouky jsem procestoval skoro celou republiku. Poslední 25 let pracuji ve Výzkumném ústavu potravinářského průmyslu v entomologickém odd. Blahopřeji a pozdravuji osmdesáté výročí atletického oddílu Moravské Slavie Brno a přeji dlouhé trvání pro zdraví a radostný život mladých s dobrými pedagogy.

 Praha, 26.února 1988                                                 Mirek Reška

Vzpomínky jedné generace lehkých atletů prožité na naší Moravské Slavii v Pisárkách Otakar Hubáček, *04.03.1911 Domášov, okr. Šternberk, † ?.

Vzpomínky na léta studentského mládí a dospívání jedné generace v krásném přírodním amfiteátru a harmonickém sportovním prostředí na Moravské Slavii v Pisárkách. Jde o léta 1920 až 1945 prožitá na naší „Morendě“ a jak se také říkalo a zpívalo „ve Schreibwaldu u vody“. Tyto paměti nejsou formulovány jako atletická historie úspěchů atletického odboru Moravské Slavie. Jsou spíše zaměřeny na sportovní a společenské vyžití členské základny a jejích příznivců a přátel v uvedených letech první „Republiky“ a nastupující i reálné nesvobody „Protektorátu“. Dotýkají se jen některých významných sportovních událostí, pokud navazovaly na sportovní a společenský vývoj lehkoatletického odboru Moravské Slavie. Počátkem dvacátých let vyrostla v atletickém odboru Moravské Slavie početná i nadějná generace atletů z řad sportovců studentů středních škol, která byla později základem mužstva dorostu lehkoatletického odboru Moravské Slavie, které pak reprezentovalo často v  letech 1927 – 1931 i Obchodní akademii v Brně, kde t.č. mnozí z nich studovali. Souběžně vyrostl také v tomto období na III. reál. Gymnáziu v Brně na Antonínské pod vedením vynikajícího prof. Majdy studentský lehkoatletický tým, který se stal několikrát vítězem Stříbrného věnce, dotovaného Lidovými Novinami jako celostátní soutěž středních škol. Silou konkurencí několikrát i vítěznou byl i tým studentů reál. Gymnázia v Trnavě, který vyrostl pod vedením vynikajícího lehkoatletického teoretika a praktika prof. Hajdočího. V této konkurenci i tým Obchodní akademie v Brně pod vedením prof. Strnada, jehož reprezentanty byli tehdy vynikající dorostenci Moravské Slavie jako její studenti. Tento tým stal se také dvakrát vítězem „Stříbrného věnce“ nad uvedenými celky vynikajících družstev III. reál. gym. v Brně a reál. gym. v Trnavě a jiných středních škol; účast vítězného družstva tvořili dorostenci Moravské Slavie studujících na obchodní akademii v Brně zejména Richard Plch, Vilém Hůrka, Josef Pospíšil, Z. Lidmila, Karel Komínek, Otakar Hubáček atd. Z nich pak vyrostli pozdější čs. rekordmani jako Richard Plch a Vilém Hůrka. Toto vynikající lehkoatletické družstvo Obchodní akademie zúčastnilo se i jiných středoškolských závodů vítězně; závody byly pořádány v Trnavě, Bratislavě, Praze, Znojmě a jinde.  Silné dorostenecké mužstvo Moravské Slavie vyrostlo pod vedením vynikajícího sportovce a čs. rekordmana Jaroslava Vykoupila, který svým příkladným způsobem kamaráda a obětavého sportovce táhl také čestnou partu starších reprezentujících atletů, jako sprintera Jahna, Effenbergera, Ladislava Plcha, Dr. Bohuše Fleischera, Adolfa Uhlíře, bratry Svobody z Tuřan, tyčkaře Koreise, vytrvalce Barašku-Koščaka, půlkaře Antonína Obsta, koulaře Josefa Prášila, výškaře Milana Horáka a Mrtýnka aj. Po odchodu vedoucího Jaroslava Vykoupila do Prahy, kam byl jako aktivní voják přeložen, převzal družstvo jako trenér František Klempa a Dr. Bohdan Chudoba. Družstvo se rozrostlo o další atlety Karla Kučeru, Slávka Šťourače, Antonína Vojtka, Zdeňka Janouška, Karla Kalase, Richarda Zanášku, Landu, Joži Adamíčka, Z. Tejkala, Karla Komínka, Přemysla Jílka, Tomáše Šalého, Antonína Volejníčka, Baráka a Gärtnera, Poldu Pospíšila, Pozděny, Josefa Růžičky, Rad. Vaníčka aj. Mnozí z jmenovaných ze starší generace jako bří Plchové, Vilda Hůrka, Otakar Hubáček, Zdeněk Janoušek, Pozděna, Ant. Obst, Radek Vaníček se stali později funkcionáři a činovníky odboru pod vedením redaktora Lva Vašíčka a někteří byli i členy ústředního výboru Moravské Slavie v době Protektorátu. Naše vzpomínky právě v době nesvobody žily z let zlatých časů 1920-1939, kdy jsme jako stará garda žili šťastně nejen sportovně, ale i společensky, pořádali jsme turistické akce do okolí Brna a na Vysočinu, kde jsme našli svůj nový domov Chudobín. Byla to malá osada na řece Svratce asi 2 hod. pěšky z Bystřice nad P. Jednou totiž již za první republiky stará garda-Jar. Vykoupil, R. Plch a Lad. Plch, V. Hůrka, Ant. Obst, Bohdan Chudoba, Kobza na jednom ze svých turistických výletů na Českomoravskou vysočinu, hledajíce vhodné tábořiště, volili nahodile na mapě bod, který pak vyhledali a nalezli Chudobín. Byla to malá osada o 5 chalupách s hájenkou a mlýnem v provozu, a druhým mlýnem spáleným (Traplův), hospodou u Juříků. Osada, ležící v kouzelném tehdy přírodním neregulovaném údolí řeky Svratky, stala se tak členům Moravské Slavie i jejich příznivcům druhým domovem, neboť tam celá léta často zajížděla na dovolenou, rekreaci a odpočinek, v létě a v zimě. Chudobín stal se tak pravidelně každoročně prázdninovým rekreačním místem lehkoatletického odboru Moravské Slavie a místem srazu všech členů a jeho přátel vždy v červencových dnech svátků Cyrila a Metoděje. Tyto  sjezdové dny byly kamarádským setkáním, které oslavovaly právě tu krásnou soudržnost a pospolitost všech, kteří s Moravskou Slavií žili a měli ji rádi. Součástí slavných sjezdových dnů byly velké táboráky se zábavným programem naplněným veselím a písněmi, při kterých byla vždy s jistou pietou i vzrušením vzpomínáním zapěna i „Sláviácká hymna“, která opěvovala vše co v tomto životě slaviákům dala prožít. Součástí programu sjezdu byly sportovní hry a utkání, zejména v odbíjené se sportovci okolí Dalečína, Bystřice n. P., Jimramova aj., taneční a estrádní vystoupení s naší vlastní kapelou a za zpěvu Sláviáků a čestných domorodých občanů z okolí účastnících se programu, pak byly naplněny společenské večery v pohostinné hospodě u Juříků, nyní již utopené jako celá osada Chudobín ve Vírské přehradě. Do zamilovaného Chudobína jezdili pak Sláviáci i v malých skupinách na dovolenou, kde v tréninkové i společensko-rekreačním světě se vytvářela ta pravá kamarádská parta, která pak ovlivňovala nejen celý náš sportovní růst, ale i společenskou formu vyžití. Ubytováni byli jsme vždy pohostinným p. Juříkem na půdě jeho mlatu, v hospodě pak bylo zajištěno stravování na celý den; s oblibou se často chodilo na svačinu na med s chlebem a máslem. Některé skupiny v létě tábořily v lese nad splavem a vařili si sami trampská jednoduchá a levná, hlavně však sytá jídla ze surovin kupovaných u Juříků v obchodě. Pokud byly na jídelníčku ryby, nalovili si je sami ve Svratce, které pak upravoval specialista-chuťovek-kuchař JUDr. Bohuš Fleischer, takto později notář v Bojkovicích a bývalý vynikající sprinter-rekordman ze staré gardy lehkoatletického odboru Mor. Slavie. Při táboření ještě za studentských let vydrželo se o prázdninách v dobré pohodě tak dlouho, pokud byly peníze na živobytí. Když však přihořívalo a blížil se konec pobytu, uspořádal se šraml s tancem na rozloučenou, pozvali jsme letní hosty s jejich dcerkami na taneční zábavu. To bylo pobídkou pro matinky-garde, aby napekly koláčů a  připravily jiné pochoutky, a tak bylo samozřejmě opět zajištěno zásobování na další dny, nechali jsme se přemluvit dcerkami a matinkami k prodloužení pobytu a opakování dalších tanečních mejdanů. Když jsme se jednou bez grošů vraceli podél Svratky do Brna pěšky, zastavili jsme se bez dlouhých okolků u kamaráda Novotného v Tišnově. Jeho rodiče měli uzenářství a milá máti pí Novotná nám uchystala hostinu na uvítanou vrchovatou mísou nářezu a ještě nás  přemluvila, abychom s kamarádem pobyli a zůstali do příštího dne, když nám ještě zakoupila jízdenky do Brna, abychom nemuseli pěšky, jak jsme původně měli v programu. Takové bylo někdy naše studentské putování Sláviáků po vlastech naší Vysočiny. Byla to krásná a nezapomenutelná léta mládí prožitá v partě Moravské Slavie. Však také ze vzpomínek kolem naší Slavie a Chudobína vznikla hymna, jejímž autorem byl Ladislav Plch, jeden z pionýrů staré gardy Moravské Slavie. Byla to óda na vše, co Slaviáci prožili ve své éře a nezapomenutelném Chudobíně. Jednoho dne jsme však byli šokováni, když do Chudobína přijela skupina geometrů vyměřovat plán budoucí přehrady na řece Svratce u Víru. Zmrazil nás smutek, neboť celé kouzelné údolí Svratky od Víru až po Dalečín byl projektován k zátopě a naše zamilované místo osada Chudobín se plánovala k vystěhování a zatopení. Geometři byli však hoši veselí a dobří kamarádi, tak jsme se s nimi nakonec i když zesmutnělí sešli v písních a veselých večerech, které pak denně následovaly po jejich práci v hospodě u Juříků za zvuku trampského šramlu. Chudobín stal se také vynikajícím místem zimních sportů, zejména Lyžařského odboru Moravské Slavie, který pořádal pravidelně v Chudobíně své přebory a alpských disciplínách. Běžecké tratě  byly opět vytyčeny u Nedvědice na Chlébském, kam lyžařský odbor opět zajížděl na Silvestra, kde prožil ve společném veselí s místními občany na milé hospodě bývalého mistra ČSR v řeckořímském zápase a našeho přítele pana Bednáře. V době Protektorátu do Chudobína zajížděl také početný oddíl býv. Sokola v Husovicích, který v létě tábořil v lese pod vlajkou „LURA“, takže jsme je nazývali „Luráci“. Byli to také dobří hoši a hlavně v době nesvobody spolehliví kamarádi, ochotní pomoci za každých okolností, zejména v době, když v kraji žili ruští partyzáni-parašutisté, s kterými bylo nutné vytvořit společné životní podmínky za daných rizikových možností. V Chudobíně žil také anglický parašutista, kterého skrývala Jarka Stejskalová, později za něho provdaná a nyní žijící v Anglii. Když připočtem míčové hry-volejbal se všemi turnaji a utkáními, které Slavie v tomto kraji uspořádala-jako v Dalečíně, Bystřici n. P., Poličce, Jimramově aj. nutno konstatovat, že život Moravské Slavie mimo rodné Pisárky byl silně zakotven na celé Vysočině, která se pro její členskou základnu stala takřka druhým domovem. Jednou z největších fází lehkoatletického odboru Mor. Slavie byla léta nesvobody tj. „Protektorátu“, kdy po listopadových událostech r. 1939 byly uzavřeny vysoké školy a zastavena veškerá činnost vysokoškolského sportu, a také již dříve Sokola. V té době zůstala Moravská Slavia stěžejním sportovním útočištěm všech tehdy bezprizorných sportovců, kteří hledali a také nalezli svůj azyl v Moravské Slavii. Rozrostla se tak značně členská základna atletického odboru, ale nastala také doba velké odpovědnosti a rizika vedoucích funkcionářů Moravské Slavie za začleněné kádry sice do sportovní činnosti, která však často musela hledat nouzové východiska v dané politické situaci. Nicméně byl to právě nesmírně obětavý kamarád duch všech pod obezřetným vedením redaktora Lva Vašíčka, který převzal vedení lehkoatletického odboru po plk. Rozkošném. Jmenovaný vystřídal dlouholetého a zasloužilého radu Brože na předsednickém místě lehkoatletického odboru Mor. Slavie, který nás i v letech svého vysokého věku vždy utěšoval a posiloval nadějí, že vše jednou skončí a naše Morenda opět bude dýchat a sportovat ve svém zamilovaném areálu Pisárek. Dobrá organizace růstu lehkoatletického odboru projevila se právě v letech nesvobody v obětavosti a houževnatosti po ztrátě hřiště v Pisárkách usilovnou výstavbou nového stadionu v Králově Poli, kde také sportovní úspěchy lehkoatletického odboru slavily svůj vrchol získáním titulu mistra Čech a Moravy v lehké atletice. Politická situace v té době byla velmi tíživá a každá organizovaná akce ať sportovní nebo členská byla ostře sledovaná politickými orgány. Také výborové schůze atletického odboru, které v té době byly svolávány do Akademické kavárny a později do Zemanovy kavárny na Kolišti, při své početné účasti činovníků nesly tíhu velkého rizika podezření policie, která je mohla kvalifikovat jako shromažďování. I když lehkoatletické mítinky tzv. „Atletické středy“ nebo utkání pořádané v době výstavby nového stadionu v Kr. Poli hostovaly na bývalém sokolském stadionu v Brně, byly masovou událostí příznivců všech věkových kategorií počítající v návštěvnosti jdoucí do tisíců, byla finanční situace atl. odboru často velmi svízelná, a také z ústř. výboru Mor. Slavia nebyla dotace na činnost možná, poněvadž budování hřiště v Kr. Poli, i když bylo budováno s maximální účastí brigád členů a obětavou účastí na tech. dozoru Ing. Karlem Chadimem, který celý projekt a zaměření zpracoval zcela zdarma. Tato doba byla vůbec velmi charakteristická obětavostí a kamarádstvím členstva, které v tom uctívalo nejen čest svého členství a příslušnosti k Mor. Slavii, ale i otázku svého národního vzdoru k dané době prožívané v nesvobodě. Odměnou byla jim obětavost a nasazení funkcionářů, kteří nesli tíhu odpovědnosti v té době nejen  za své počínání, ale zejména za život a veškerou činnost celé členské základny Mor. Slavie, která měla v té době několikatisícovou členskou základnu, a mnozí byli účastníky i vedoucími činiteli národního odboje. Nejvyšší politické orgány „Protektorátu“ postupovaly vůči Mor. Slavii jako členské organizaci české národnosti, jejíž činnost sledovala vždy silně národní charakter, s nadřazeností a ukládaly proto jejím vedoucím činitelům vždy ostré ultimativní příkazy, jako třeba při rozhodnutí o vyklizení areálu hřiště v Pisárkách, které mělo pro svou krásnou polohu i sportovní historii mnohých jeho starších činovníků a členů velkou psychickou a morální hodnotu. Vždyť historie tohoto sportovního areálu i z hlediska vývoje životního růstu mnohých vynikajících atletů, fotbalistů a míčových her při vzpomínce na velká mezinárodní utkání a sportovní úspěchy měla vůbec mezi všemi areály jiných klubů historických zemí zcela unikátní postavení. V době nesvobody měla velká základna lehkoatletického odboru Moravské Slavie svou sportovní popularitu a vynikajícím postavením jako mistr Čech a Moravy i vliv na šíření sportovní činnosti a národního uvědomění v bývalých sokolských jednotách a stávající klubovní základně přežívající za daných možností na venkově. Atletický odbor Moravské Slavie pořádal v té době často sportovní zájezdy na venkov a svou účastí na místních závodech pomáhal malým jednotám a klubům, a tím i shromažďoval sportovní a národní veřejnost v celé řadě míst, jako v Blansku, Třebíči, Tišnově, Znojmě, Vyškově, Spešově u Blanska atd. Z Blanenska získal atletický odbor do mistrovského družstva dva vynikající reprezentanty, tyčkaře Baráka (po osvobození ministr vnitra) a Gärtnera. Toto období tedy léta 1920 až 1945 lze po zásluze hodnotit jako zlatou éru činnosti lehkoatletického odboru Moravské Slavie, i když byla ve svém rozvoji poznamenána značnými depresemi v letech nesvobody; odbor právě v této těžké době prokázal svou velkou duchovní a morální sílu sjednotit všechny sportovní příznivce a posílit tak jejich národní sebevědomí právě docílením největších sportovních úspěchů. Byla to éra, která svým uvědoměním a sportovními úspěchy napsala jednu z největších kapitol lehké atletiky nejen v historii Moravské Slavie, ale i historických zemí Čech a Moravy, celé ČSR.

Věnováno všem „Sláviákům“, kteří významného jubilea 80 let atletického odboru Mor. Slavie se nedožili.

 Brno, únor 1988                                                         Otakar Hubáček

Pavel Michenka,  *04.07.1910, † ?.

Zážitek z atletické dráhy, který se stal v roce 1930 při okrskových závodech na Moravské Slavii v Pisárkách, za působení Jaroslava Vykoupila. V tu dobu jsem byl zaměstnán v Brně-Komárově. Na závody jsem byl přihlášen ke skoku o tyči; konal se ve všední den od 17 hodin. Protože mě můj zaměstnavatel pro neodkladnou práci nemohl dříve pustit-dělalo se až do půl páté-dostavil jsem se k závodu, když už laťka byla hodně vysoko. Přihlásil jsem se u rozhodčích a bylo mi sděleno, že mi dávají jeden pokus navíc, takže když neskočím, zůstávají mi ještě tři další pokusy. Mně se podařil hned ten první. Jenže při dopadu (tehdy se ještě skákalo do písku, který byl na úrovni s rozběhem) jsem si novými tretrami poranil stehno na levé noze. Byl jsem sanitkou odvezen do nemocnice, kde mi rány byly sešity. Lékař mi sdělil, abych aspoň 7 dní měl nohu v klidu. Druhý den ráno jsem byl přinucen v práci pracovat z důvodu naléhavé práce a nebezpečí ztráty zaměstnání. Byl jsem však zvědav, jak dopadl závod ve skoku o tyči. Velmi jsem byl překvapen, když jsem četl v novinách, že na prvním místě bylo uvedeno mé jméno. To znamenalo, že tu výšku, kterou jsem zdolal tím jediným pokusem, nikdo neskočil. Přitom jsem se ještě dozvěděl, že druhý tyčkař se zranil na čele při styku s tyčí. Poznamenávám, že moje zranění z důvodu pohybu při práci se nemohlo zahojit, švy popraskaly a po ranách zůstaly až do dneška jizvy. 

Brno 1988                                                                  Pavel Michenka

 Jak jsme atletívali – PhDr. Milan Tošnar CSc., *27.02.1925 Brno

Vzpomínání na mladá léta mezi atlety Moravské Slavie, která čítáme v bulletinech, ale i všeobecně, mívají, řečeno slovy básníka, jedno společné : …nostalgie dávných let v nazlátlých rámech vzpomínek. Ani u mne tomu není jinak. Objektivně řečeno, tehdejší léta byla válečná, podmínky mizerné – třeba jen sehnat tretry či tepláky bylo téměř nemožné – a celkově život žádné radosti ani pohodu nepřinášel. Ale doslova žhavé zaujetí a nadšení, ochota obětovat cokoli jen pro účast na tréninku, natož na závodech, bylo neopakovatelné. V pozdějších mých letech, už reprezentačních, stále více nastupovala rutina, rozumově usměrňované úsilí, touha splňovat stále náročnější cíle. I to mělo samozřejmě své kouzlo. Avšak člověk se ve vzpomínkách raději vrací až k úplným začátkům, aby volání atletiky bylo nejmocnější. V Morendě jsem strávil léta 1941-1945, do konce roku 1943 jako dorostenec. Už sám vstup do klubu myslím stojí za vyprávění. V slunečném dopoledni v neděli dne 21.září 1941 na stadionu Sokola Brno I, tehdy se ovšem jmenoval jinak, pořádala MS dorostenecké závody i pro dosud neregistrované sportovce. Tohoto dne jsem poprvé sebral dlouho střádanou odvahu a přihlásil jsem se – bez treter – na výšku. Měl jsem za sebou nějaký ten nácvik samouka, o tréninku či trenérovi se nedalo mluvit, na sokolském hřišťátku ve Starém Lískovci a na školním dvoře RG v Židenicích. Výkon 151 cm mne zařadil v mladším dorostu asi na 6.-7.místo a byl pro mne dvojím překvapením: jednak to bylo víc než jsem čekal, jednak jsem si uvědomil, jak málo to ve srovnání s druhými znamená. Elegantní sweeney vrstevníků a hravé překonávání výšek až 165 cm působily depresivně. Zatímco jsem nad tím poněkud zdrceně dumal, svolával hlasatel překážkáře na 60 m. Bylo mi už všechno jedno a šel jsem si to hazardérsky zkusit, protože překážky se mi líbily a odkoukanou techniku jsem jakž takž ovládal. Teď jsem s velkou radostí zjistil, že mi vychází i vzdálenost mezi překážkami, což je mnohdy důležitější než vlastní technika přeběhu překážky. Ale o mé účasti v závodě nakonec rozhodla definitivní náhoda. Po odběhnutí asi tří rozběhu zůstal jediný borec, který mne, stále ještě váhajícího, přesvědčil, abych mu dělal sparinga. Kupodivu jsem nejen vyhrál, ale celkově měl i druhý nejlepší čas. Tehdejší dlouholetý vedoucí dorostu MS František Klempa mne ihned lapil, nechal zaregistrovat a příští neděli 28.září jsem už v rámci dorosteneckého utkání Moravská Slavia-SK Židenice běžel ve vypůjčených tretrách svůj první vítězný závod na 60 m překážek. Mými soupeři tehdy byli všestranný Radek Ohnůtek za MS, ze židenických pak výborný výškař Ptáček a Cetl. Pak jsem už na novém hřišti MS v Králově Poli zapadl postupně do skupiny „Ještěrů“, kterou vedl Fricek-prof. Antonín Friedl, již tehdy a zejména v pozdějších letech náš vynikající atletický odborník. Setkal jsem se tam s dalšími přáteli překážkáři, skvělým technikem Jirkou Vlčkem, dravým Alešem Čižmářem, mladším kolegou Jirkou Vndráčkem z našeho RG Židenice, pohostinsky běhal překážky i můj třídní spolužák z tohoto gymplu Česťa Hovězák. Tato naše trojice si vcelku snadno poradila se všemi soupeři na studentských Stříbrných věncích a Dětvancích posledních válečných let. Mezi překážkáře MS docházeli i židenický Standa „Mac“ Vlašimský a Laďa Krupica, kteří později odešli do Prahy do Slávie a NSK. A mistrovstvím Moravy 1943 začalo mé dlouhé válčení s prostějovským Honzou Mrázkem, tehdy zvaným „Džony“. Hned napoprvé se mi ho podařilo porazit, ale za dva měsíce na protektorátních přeborech mi to vrátil. Dovolte mi při té příležitosti ještě jednu vzpomínku. Tehdy jsem stále ještě běhal ve svých prvních tretrách, které neměly už skoro žádné hřebíky. Nové nebyly a tak na finále na 90 m překážek, bylo to 12.září 1943 na Strahově, jsem si od kamaráda vypůjčil – ó – hrůzo – výškařské tretry s dlouhými hřeby i v patách a ještě ke všemu o číslo větší. Od půlky trati – dosud jsem byl v čele závodu – se mi pravá odrazová tretra začala vyzouvat, na předposlední překážce odlétla a v ponožce jsem ještě uhájil druhé místo. Můj vrchol v MS byl v roce osvobození, v posunuté a zkrácené atletické sezóně, stříbro na mistrovství ČSR na 110 m překážek a 2.místo v celostátních tabulkách 1945. V roce 1946 se nám poprvé otevřelo zahraničí. Deset let jsme s Džony Mrázkem a od r. 1948 s třebíčským Lojzkem Krulem reprezentovali na 110 m pře., až v roce 1955 nás vystřídali mladí Ivan Veselský a Vašek Bečvárovský. Ale to je už jiná kapitola. Úspěchy atletického družstva MS z válečných let jsou dostatečně známy. Podle mého názoru netkvěly jen v té skutečnosti, že Morenda soustředila za války vše, co kromě židenického SK bylo v Brně a okolí k dispozici, např., zrušené celky Vysokoškolského sportu a Sokola Brno I, ale především v tom, že se přes různorodost původních článků podařilo vytvořit jednotný kolektiv, prodchnutý vysokým morálním duchem. Mirko Paráček v roce 1942 napsal: „… k největším výkonům jsme se vypjali právě tehdy, když šlo o odpovědnost a vítězné umístění celého mužstva. Početně slabší vrhali jsme se do nových a nových bojů bez ohledu na únavu a přepjetí sil. A právě tímto nadšením a smyslem pro soudržnost celku jsme předčili ostatní“. Tento duch vedl družstvo MS nejen k prvenství na dráze, ale i k významnému podílu členů MS na protifašistickém odboji. I tato historie je myslím dostatečně známa a v tom budiž i poučení pro současnost i budoucnost. 

                                                                        PhDr. Milan Tošnar CSc.

MVDr. Radovan Šanda, *1923, †1997

Já jsem na Morendě patřil k tomu podhoubí, ze kterého vyrůstala atletická esa. Takže jsem nemohl na osmdesátém výročí vystoupit se vzpomínkou typu „málem jsem zmeškal závod, ale ještě jsem to vyhrál, přesto, že se mně roztrhly trenky“. Pokud si vzpomínám, nevyhrál jsem skoro žádný závod, přesto že jsem se na té své milované výšce velmi intenzivně pinožil. Velkými, elegantními a při tom nedostižnými vzory mně byli Lamin Horák a později miláček žen Pucek Dostál. Ale s těma mejma nohama mně holt ten sweeney moc nešel. Současně jsem taky trošku koketoval s plaváním a když už jsem si myslel, že bych něco mohl skočit, tak jsem si třeba v Zábrdovicích podvrkl palec na odrazové noze a neskákal jsem. Takže jsem nakonec skončil jako středně progresivní basketbalista. Hrál jsem, jak se to v té neandrtálské době členilo, v obraně a se svými 182 cm jsem byl myslím tehdy tak pátý nejvyšší basketbalista v Brně. Taky zajímavé. Ke chvále atletiky musím potvrdit, že jsem měl dost dobrý výskok. Takže bych tu královnu sportů přibalil všem odrůdám dnešních sportovců, ještě k těm  chybějícím několika kilům motivace. To je zajímavé, ta nám za našich časů nechyběla nikdy. Vlastně jsme málem ten termín neznali, v každém případě až v souvislosti s naší sportovní činností. Pokud jde o atletické líhně na brněnských středních školách: přičichl jsem k tomu jako primán na třetím er gé na tehdejší Kounicové. V naší třídě byla za rámečkem tabulka s nejlepšími atletickými výkony ústavu a tam asi desetkrát jméno Majda. Byl jsem poučen, že je to syn tamějšího tělocvikáře a později jsem měl možnost mu mnohokrát fandit při jeho famózních sprintech, prováděných podle odborníků trošku sedavým stylem. Ale nesmí se zapomenout, že i moje er gé Židenice dodalo Morendě ne málo sportovních nadšenců a z toho i pár borců, jejichž výkony jsou dosud v klubovních tabulkách. Z žen /vlastně tehdy dorostenek/ to byla mimořádně nadaná a bohužel předčasně zesnulá Ema Přesličková a moje manželka, tehdy Miluše Marková. Od nás byl taky koulař Radek Ohnůtek, štrekaři Láďa Sládek a Libor Jílek. Dokonce přímo z moji třídy je Slávek Hrdlička zvaný Pták. V židenickém R.G. jsme taky odchovali Milana Tošnara. Zpočátku se řadil spíše mezi labužníky života a excentrické tanečníky v tanečních. Potom se nějak přeladil a začal zářit v našich řadách na Stříbrném věnci. Takže jsme ho museli přeřadit z čeledi potápkovitých mezi championy, kteří nás-příznivce a vyznavače Vojtovy klasické a stylové atletiky-převálcovali svým kraftem. Mě na příklad vyklepl-ač nespecialista-hned i ve výšce. My ostatní, méně úspěšní, jsme přešli do Morendy, když zavřeli Sokol Židenice. Nedá se zapomenout na krásné pisárecké prostředí, kde jsme si připadali jako naši finští vzorové. Tam se mně vrylo do paměti často při atletických mítincích volané jméno „správce hřiště Malingr“. Jako zaujatý divák jsem měl taky příležitost sledovat vnitroklubový desetiboj. Nesmrtelná junda byl na příklad skok o tyči /tehdy bambusové/ ve kterém někteří zcela sportovně neurostlí bafuňáři, dosahovali kuriózními styly až metr padesát i více. Ani plotky nebývaly nejhorší. Jak vidět, su už pamětník. Naprostým idolem byl pro mě tenkrát Jaroslav Vítek, až na ty k jeho herkulovské postavě přece jenom slabší nohy. Pamatuju taky Šalého s jeho mnohonásobnými pokusy o překonání čs. rekordů, už nevím na jaké štrece. A Rádyho Vaníčka na čtvrtce. Když si uvědomím, že ty časy dneska vlastně dosahují ženský, tak je vidět ten ohromný výkonnostní vzestup. Ale Rády měl moji úctu i pro svůj ohromný fyzický fond. Pamatuju, že na trénincích v ženské tělocvičně na stadecu, vzpíral jakousi těžkou činku jednou rukou. To dokázal už jenom známý krafťák Pepek Musil. Je zajímavé, že jsem Rádyho nebral jako konkurenta ve věcech milostných. On byl totiž oficiální trenér Markové, se kterou jsem se už pár let zcela platonicky tahal a se kterou on na různých odlehlých místech vrhal koulemi. Prostě se nám mladším tehdy chlap kolem třicítky zdál strašně starej. No já už su s tou tehdejší Markovou 38 roků šťastně provdanej.  To byl můj literární příspěvek z doby, kdy jsem koketoval s královnou sportů. Tu rozviklávačku, odkoukanou a prováděnou na Morendě, jsem si dodnes zapamatoval a tu a tam si s ní protahuju zteřelé klouby a to, co bylo kdysi kvalitní svalovinou. Měl bych to dělat denně!

Sportu zdar

 Brno, červen 1988                                                      Dr. Radovan Šanda      

 Naše „Morenda“ – Eva Tesařová rozená Fuksíková, *26.02.1928 Bystřice nad Pernštejnem, †25.06.2004 Jablonec nad Nisou

nám pomohla probrodit se léty dospívání a formování našich charakterů. Ale nejen to, především nám pomáhala žít v té hrozné nenormální době i když ani na hřišti se nedalo uniknout ozvěně popravčí salvy z Kounicových kolejí. Morenda, to byl ostrov, kde se dalo žít., houževnatě trénovat, závodit a čestně prohrávat. V této černé době, kdy se nesmělo takřka nic, jsme se scházeli na přednáškách, chodili na výlety a kondiční běhy a do redakce Lva Vašíčka. Užili jsme si spoustu legrace a smutek z nešťastných lásek se šel vyběhat na morendové kolečko. Sportování dívek se nepřálo a tak bylo třeba vynést před maminkou tréninkové propriety a údajně pak odejít docela jinam. Jak jsem se zaradovala, když se mi podařilo na inzerát sehnat takovou vzácnost jako jsou tretry a to za prodané hračky; také na inzerát. Nešťastná jsem byla když jsem oštěp zapíchla do nohy své nejlepší kamarádky Aničky Němcové a ani jsem se nedozvěděla svůj výkon. Když na mě znenadání spadla koule a praštila do hlavy, tak mám dodnes na co se vymlouvat. Vyznávat atletiku byla jedna z mých lásek a krásné naplnění ranního života. A díky za to všem těm obětavým tehdejším dospělákům Přemkovi Jílkovi, Lvu Vašíčkovi a dalším.

 Jablonec nad Nisou,  1988                                          Eva Tesařová    

 Prof. Vilém Kožnárek,  *09.10.1908, †03.01.1990 Šumperk

Jsem tak stár jako oddíl, do kterého jsem přišel na jaře 1927. S úctou jsem obdivoval výkony Jaroslava Vykoupila, který mne do Moravské Slavie přivedl a radil v tréninku. Později jsem se věnoval více běhu na lyžích a přestal jsem v létě závodit. Moravskou Slavii jsem neopustil, stal jsem se rozhodčím. Dodnes rád vzpomínám na pana radu Brože, Alfonze Frantu a na všechny atlety a atletky. Upřímně zdravím celý nynější atletický oddíl a přeji všem mnoho úspěchů do dalších let. Přeji také, aby byly v Brně vytvořeny lepší podmínky pro atletiku-tartanová dráha-aby Mor. Slavii se vrátily doby slavné, jaké byly před šedesáti roky a dříve.

Šumperk, 1988                                                           Vilém Kožnárek  

 Vzpomínky z krátkého mládí – Otto Svoboda, *28.02.1913

Nejraději vzpomínám, jak jsem na kole bez peněz přes Brno jezdil do Pisárek a tam trávil celou neděli v družné zábavě s pravými kamarády. Z té tlupy je zde ještě Hůrka, který bydlí ve Znojmě. Má vzpomínka se váže k roku 1934: 31. května bylo utkání Mor. Slavia – BTV. Běželi jsme štafetu 4 x 100 m v sestavě: Karas, Viktorín, Kheil, Otto Svoboda. Dle článku z novin „Nejkrásnější závod dne, ve kterém Svoboda nádherným způsobem dotáhl ztracených 10 m špatnou první předávkou“. Já si myslím, že to bylo méně metrů, ale řekl jsem si budu se rvát do posledního cm a tak asi také bylo to vítězství. Tenkrát o mně říkali, že jsem rvavý a bude to asi pravda, poněvadž jako důvěrník v domě jsem nabančil sousedovi, který mne obvinil lživě z vytopení. Z Moravských Budějovic závodil za Mor. Slavii Zdeněk Hošek, který žije v Austrálii a psal, že bří Plchům by měli vystavět pomník. Byli to vzácní kamarádi.

 Znojmo, březen 1988                                                  Otto Svoboda

 Jiří Kafka, *27.10.1924,

Sám jsem byl členem v  údobí válečném a těsně poválečném, ale i za tuto krátkou dobu jsem získal mnoho hodnot pro život, navázal některá osobní přátelství, která dosud trvají, prohloubil lásku ke sportu a naučil se hodnotit sportovní výkon. Fyzická kondice mi vydržela dlouho do života. Rád na údobí provozování lehké atletiky v Moravské Slavii vzpomínám. Nebyl jsem nic, jen jsem sportoval a přesto to bylo krásné.

 Brno,   1989                                                   Jiří Kafka

Ing. Josef Klimánek, *30.07.1923, †04.10.2007

Rád vzpomínám na nádherné „dětské“ hry naší královny sportu-všech sportů-atletiku. Běhal jsem rád, s radostí a těšil jsem se vždy na tu černou škváru a na ty bílé „lajny“ i na ty malé dřevěné kolíky, které jsme si předávali při štafetovém běhu. Byly to kouzelné dny mého studentského života. Když se dívám na ten „sport“ nyní…..kde zůstala radost, přátelství, upřímnost a čest.

 Brno, září 1990                                            Pepa Klimánek

 Osobní vzpomínky na atletickou činnost – Ing. Antonín Vaněk, *20.01.1914 Černá Hora, †15.09.2004 Praha

Narodil jsem se v Černé Hoře. Atletiku jsem začal až v 18 letech v Sokole Černá Hora. První přespolní závod jsem běžel 1933 v Řečkovicích na 4 km a umístil jsem se na 21. místě mezi 71 závodníky. První závod na dráze jsem běžel ve vypůjčených tretrách na Stadioně Brno I v trojutkání SBI-Kuřim-Černá Hora. Na 1 500 m za 4:45 min. jsem byl třetí. V Tišnově 3 km za 10:17 min. V průběhu roku jsem absolvoval několik přespolních běhů v okolí Brna se střídavými úspěchy. V březnu 1934 jsem běžel lesní běh Mor. Slavie, kde jsem byl pátý za Koščakem, Slezáčkem, Hrdličkou a Šalém. Dokončoval jsem průmyslovou školu a přecházel na Techniku. Vstoupil jsem do Vysokoškolského sportu Brno a dostal se pod systematické odborné vedení Dr.Vojty. V té době jsem poznal i pravý požitek nejen ze závodů, ale i z tréninků a vůbec z tělesného pohybu, který jsem si zidealizoval tak, že se stal přímo nezbytnou součástí života. Výsledky se postupně dostavily. V roce 1934 při utkání VSB-SBI jsem běžel 3 km za 9:29 min. Na mistrovství ČSR na dráze jsem běžel poprvé 5 km za 16:25 min. O měsíc později na mistrovství Moravy ve Zlíně už za 16:04 min za Bombíkem; Slezáčka a Šalého jsem poprvé porazil na okrskovém lesním běhu v Brně 26.3.1936. V prvním mezistátním utkání ČSR-Maďarsko v Budapešti 12.6.1936 jsem byl druhý za Ing.Hronem na 5 km. Na přeborech Moravy jsem běžel 24.9.1936 poprvé 10 km a zvítězil za 34:07. První mistrovský titul na dráze v Praze na 5 km za 15:46 min byl v r. 1937. V roce 1937 byla nezapomenutelná dvě mezistátní utkání Německo-ČSR v Drážďanech a Rakousko-ČSR ve Vídni. V té době u nás na atletiku chodilo málo diváků. Když jsme přijeli s velkými technickými potížemi-vadný autobus-do Drážďan, překvapila nás návštěva více než 30 000 diváků. Při hymnách jsme prožívali dokonalou trému znásobenou ještě tím, že jeden za sudetských Němců zvedl ruku jako německé družstvo. Běžel jsem 5 km za 15:44 a byl třetí. Celkově jsme prohráli 79:129 jelikož v německém družstvu byly světové třídy jako Harbig, Konrád a další. Rakousko-ČSR se konalo 8.8. ve Vídni v Prátru. Naše mužstvo odjelo v sobotu do Bratislavy, kde jsme přespali a v neděli ráno přijeli do Vídně, kde závody byly odpoledne. Přes prázdniny jsem pracoval ve Zbrojovce a z technických důvodů jsem nedostal volno, abych mohl jet do Bratislavy. Do Vídně jsem tedy mohl jet z Černé Hory až v neděli dopoledne. Podle jízdního řádu jsem měl nastoupit do osobního vlaku v Rájci-Jestřebí a v Blansku přestoupit na rychlík do Vídně. Jenže v Rájci jsem zjistil, že osobní vlak má hodinu zpoždění a čeká ve Skalici, kde ho předjížděl můj rychlík, který v Rájci nestaví. Šel jsem do dopravní kanceláře, kde měl službu výpravčí pan Svoboda, kterého jsem informoval, že mám startovat, a reprezentovat Československo ve Vídni a zpoždění vlaku ohrozí mou účast. Nebyl jsem schopen slova, když mi řekl, že v tomto případě mi rychlík zastaví, abych mohl nasednout a jet do Vídně. Tak se také stalo a necelou hodinu před zahájením jsem se do Prátru dostal. Tato epizoda svědčí o tom, jak tehdy lidé měli docela jiný vztah ke státní reprezentaci a nebáli se zodpovědnosti všechno pro to udělat. První běchovický závod jsem běžel 7.5.1939 a umístil jsem se jako pátý. Vyhrál jsem mistrovství Moravy na 5 a 10 km. Po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 jsem byl odvlečen do koncentračního tábora Orenienburg u Berlína. Fyzická zdatnost, kterou jsem získal v atletické průpravě, mně umožnila překonat hrůzostrašné podmínky v táboře. Po půlroce jsem byl namátkově mezi studenty, kteří na žádost protektorátní vlády byli propuštěni. Po roční přestávce jsem znovu začal s atletikou v Moravské Slavii, v Pisárkách jsem běžel 3 km za 9:26 min. Na mistrovském přespolním běhu v Brně jsem byl třetí za Huškem a Hronem. V zimní sezóně 1940/41 jsem se připravoval v Černé Hoře. 2-3 krát týdně jsem běhal v lese a při špatném počasí po silnici. Na prvním mistrovském běhu 20.4.40 v Pisárkách jsem byl třetí za Polesným a Králem. Pak přišly 4.5.41 Běchovice. Tento mistrovský závod jsem po strhujícím boji před cílovou páskou vyhrál před Polesným a Králem. Byl to velký úspěch moravské atletiky, kdy po dlouhých letech vyhrál brněnský závodník a vůbec po prvé vyhrála Moravská Slavia závod družstev v sestavě Vaněk, Kosour, Balvín. Tento úspěch brněnské atletiky vytvořil nepředstavitelnou atmosféru radosti a zadostiučinění obzvláště v Moravské Slavii. Tam se totiž před závody funkcionáři rozmýšleli, zda mají do Prahy vyslat celé mužstvo, protože v pokladně nebylo dosti peněz. Na naléhání Lva Vašíčka, vybrali členové výboru mezi sebou peníze a tak jsme mohli jet. Na hrdlořezském kopci byli přede mnou Polesný ze Slavie a Král z  NSK. Asi kilometr před cílem jsem předstihl Krále a 20 m vpředu běžel Polesný mohutně povzbuzovaný doprovodem Slavistů na kolech a automobilech. Metr za metrem jsem se mu přibližoval a s rozvahou sledoval, zda se vzdálenost krátí. Dvě stě metrů před cílem jsem zahlédl cílovou pásku a tak jsem už běžel s Polesným v rovině. Vložil jsem do finiše všechny síly a podřídil organizmus vůlí zvítězit a o 3 sek. se mi to podařilo. Moje radost neznala mezí, když jsem zjistil, že Bohuš Kosour je pátý a Vlasta Balvín dvanáctý. Takže jsme vyhráli i soutěž družstev. Tento úspěch vzbudil mezi moravskými sportovci značný ohlas. Moravská Slavia a já jsme dostali početná upřímná blahopřání a zvláště okázalého uvítání se mi dostalo při návratu z Prahy v mé rodné obci Černé Hoře. Pak jsem se věnoval běhům na dráze. Liga SK Baťa-MS 73:74, 5 km za 15:33, MS-ČSK Vítkovice 91:57-5 km 15:50 a pokračoval jasem dále na ohlášený čs. rekord na 7 km, který jsem překonal za 22:33 min. Finále ligy MS-NSK Praha 83:65, 5 km 15:38 min. Moravská Slavia se stala vítězem atletické ligy. Na atletickém mítinku v Brně jsem překonal čs.rekord na 8 km za 25:36 min. Při utkání Čechy-Morava v Praze 27.9.1941 jsem vyhrál 10 km za 32:30 min před Polesným a Hronem a zůstal jsem jen 2,6 sek za rekordem Slezáčka. V tomto závodě jsem překonal čs.rekord na 9 km časem 29:17 min. V roce 1942 jsme s Bohušem Kosourem v mistrovském přespolním běhu v Uh. Hradišti porazili plejádu českých běžců /Polesný, Hušek, Král, Černý/ a zvítězili jsme v družstvech. Pak následovala řada závodů na dráze Praha-Brno, Čechy-Morava, meziklubová, a na posledním mítinku na Mor. Slavii jsem překonal ohlášený čs.rekord na 20 km časem 1:09:42 hod. V  roce 1943 na Běchovicích jsem byl třetí za Haluzou a Huškem. Mistrovský titul na 10 km na dráze jsem získal před Huškem, Špirochem a Králem. V roce 1944 jsem opět obhájil mistrovský titul na dráze na 10 km před Huškem. Také jsem vyhrál první Velkou cenu města Třebíče na 10 km. V roce 1945 bylo družstvo Mor. Slavie opět vítězem na Běchovicích v sestavě Vaněk, Vl. Balvín, Lipovský. Já byl třetí za Diringerem a Štrupem. V  roce 1946 jsem opět vyhrál Velkou cenu města Třebíče na 10 km. Existenční starosti mi již neumožňovaly věnovat se atletice takovou intenzitou jako dříve. V roce 1948 po 15 letech atletické aktivní závodní činnosti jsem tuto zakončil a přešel jsem do kategorie rekreačních vyznavačů atletiky, do které po více jak čtyřiceti letech stále patřím.

Co jsme jednou milovali, nikdy neopustíme.

 Praha září 1992                                                          T. Vaněk

Ing. Ota Hobst, *06.06.1917 Moravská Třebová, †07.07.2007 Praha

Několikrát jsem už sedal ke stolu, abych napsal pár vzpomínek, ale bránil mně v tom jakýsi ostych a pocit, že k té slavné partě atletů Mor. Slavie správně nepatřím, že se na jejím věhlasu neoprávněně přiživuji, a že bych měl skromně mlčet. Přitom mně dala atletika mnoho pro život. Ve studentských letech v Kremnici na gymnáziu jedinečným způsobem obohatila mé jinošské prožitky, intenzitu života, pocitem uspokojení ze sportovní aktivity, radostí ze skromných, ale zasloužených výsledků z tréninku a ze závodění, vítězství, ale i z porážek, které jsou také intenzivními zážitky, na které vzpomínáme. V roce 1936, když jsem přišel na techniku do Brna, mne láska k atletice vypěstovaná ve škole a v Sokole přivedla do VS Brno a k atletice pod vedením Dr. Vojty. Uvědomoval jsem si, že nemám pro ni zvláštní nadání, ale to mě neodradilo a měl jsem ji rád. Chápal jsem, že se mi Vojta nemůže věnovat tak jako Haluzovi, Vaňkovi, Hrstkovi, Mečířovi, Vaníčkovi a jiným talentům, kteří tehdy byli sportovními pojmy. Ale i v jejich stínu jsem se v kolektivu cítil spokojený a šťastný. I když jsem musel dávat přednost studiu před hřištěm a před sportovními kamarády, byla atletika v mém studentském životě v Brně významnou položkou a nezastupitelným krásným zážitkem, který zůstal živý po celý další život. Do Mor. Slavie jsem přešel po zavření vysokých škol v r. 1940 a nikdy jsem se nevypracoval tak, abych byl významným členem závodního družstva. I když se chlubím s pamětní medailí kterou jsem dostal jako člen atletického družstva Mor. Slavie v r.1941, vítěz atlet. ligy. Při významných závodech jsem byl většinou náhradník, což je samozřejmé, když tehdy závodil Haluza, Vaněk, Kosour aj. Velmi často jsme se potýkali na přespolácích se Sychrou, který byl mé úrovně a na další závodníky mé úrovně si už ani tak nevzpomínám. Na Vaňka jsem se nikdy nedotáhl. Jednou jsem se mu přiblížil v cíli na 5 km asi na 20 m, pokud se pamatuji za 16:20 min. Tehdy jsem mu slíbil v jakémsi ze stálých porážek rozhořčení a snad i ze závisti, že ho vyzvu, až nám bude 50 let. A byl to opravdu pěkný zážitek, když se Tonda jednou v sobotu u mne ohlásil, že mu je právě 50 let a že mi tedy připomíná mou dávnou výzvu. Bylo to velmi milé překvapení, protože jsme se neviděli před tím více než 10 let nejméně. Samozřejmě jsem s radostí přijal. Doma manželka dětem vysvětlila, že táta si jde opět pro nátěr od Tondy a to velké klání které jsme smluvili na 2 kola lesního okruhu u nás v Ďáblicích (5 km) bylo za asistence všech mých 5-ti dětí (od 5 do 17 let) a já jsem opravdu tvrdě závodil a těsně vyhrál, protože jsem měl ohromnou motivaci-nemohl jsem zklamat děti. Od té doby jsme dlouho chodívali s Tondou každou sobotu na stejnou trať, ale už jsme tak tvrdě nezávodili. Hledal jsem nějaké zprávy ze starých časů, abych mohl dát alespoň něco pro statistiku, ale já jsem, jak už jsem napsal žádné velké výsledky na stadionu neměl, snad o něco lepší v přespolácích, žádné záznamy jsem si však nedělal. Zásadní rozdíl mezi amatérským sportováním, které jsme provozovali za našich mladých let a dnešním v podstatě už profesionálním sportem. Obávám se, že dnešní styl sportování je zbaven toho kouzla, kterým nás těšil až očarovával a kterým nás maximálně formoval. Ve válečných letech po 41. roku jsem značně ve sportovní aktivitě polevil. Měl jsem akutní starosti vyplývající z mé aktivity v odbojových akcích, mnohdy šlo o naivní akce amatérů, které neovlivnily příliš výsledek války, jen přispěly k osobnímu zadostiučinění a pocitu vykonané povinnosti. Přesto ale velkým přínosem atletiky bylo pro mě, že jsem si vypěstoval návyk za všech okolností téměř pravidelně chodit nejméně jednou v týdnu běhat do lesa, do parku nebo na hřiště. Tento návyk jsem si udržel i když jsem byl pracovně zaneprázdněn až do večera a často jsem si takto odreagoval různá napětí a větral hlavu při starostech. Jsem vděčný za atletickou výchovu k závodění. Aktivní závodění bylo pro mne motivací, která mne povzbuzovala k tomu, abych své běhání kontroloval, aby neupadlo v pouhé klusání a tím k degeneraci aktivity. Tyto mé atletické návyky z mládí se mi velmi vyplatily, když po ruské okupaci 1968 jsem byl vyřazen ze své intenzivní technické činnosti a aktivity vůbec. Intenzivním sportováním jsem kompenzoval tuto tíživou změnu a závoděním a občasným úspěchem posiloval sebedůvěru; nacházel jsem pocit uspokojení. Ve veteránských kategoriích nad 50, 60 sem byl a v kategorii nad 70  jsem dosud aktivním závodníkem na dlouhých tratích až po maratón. A světových přeborech veteránů tehdy v západním Berlíně jsem byl v kategorii nad 60 let v maratónu 2. za 3:06:15 za Skotem Porteusem, na Evropských mistr. na 25 km v Bernu v kat. nad 65 let. To uvádím jako důkaz toho, jak hluboce na mne atletika v mládí zapůsobila a co mi dala.

Praha, říjen 1992                                                        Ota Hobst

 Milada Kolybelniková rozená Švehlová, *08.02.1927 Brno

Ráda bych Vám napsala jednu vzpomínku, i když nevím, bude-li to někoho zajímat. Asi v r. 1943 nebo 1944 pořádalo tzv. Kuratorium mládeže atletické závody v Praze na Strahově. Měli jsme si sebou vzít ešusy, že tam dostaneme i oběd. A skutečně, stály tam vojenské kotle, kolem nichž se otáčeli nějací muži v uniformách. Asi to byli tzv. vládní vojáci. Bylo to za války. Řekli nám, že k obědu budou husy. To nám vyrazilo dech. V poledne, když jsme nastavila ešus, vojáček mi tam cosi plácl, a já jsem viděla, jak z ešusu na mne vesele mrká husí oko. Byly to kroupy, v nich zamíchané husí hlavy, rozsekané konce křídel i s kostmi. Prostě děs. Jak jsme byli hladoví, tak jsme to celé vyhodili. Večer jsme šli společně v Praze do nějaké restaurace na večeři. Hladem jsme málem šilhali. Toužebně jsme vyhlíželi číšníka, který se blížil k  našemu stolu s tácem. Najednou zůstal stát jak solný sloup a vytřeštěně se díval k našemu stolu. Když jsem se podívala ve směru jeho pohledu, viděla jsem, jak Draha tehdy Kučírková mizí pod stolem a Přemysl Jílek tam hned zmizel za ní. Draha totiž dostala tak silnou křeč do nohy, že jí to stáhlo pod stůl, a Přemek, který pochopil hned co se stalo, tam vlezl za ní, aby ji křeč rozmasíroval. Číšník nám sice to božské menu naservíroval, ale celý večer se na nás díval s podezřením. A já si dodnes pamatuji, jak moc mi ta večeře tehdy chutnala. Byly to brambory s jakousi hnědou omáčkou bez masa, samozřejmě, protože potravinové lístky jsme neměli, a to bylo to jediné bez lístků. Od té doby mně snad  nic tak nechutnalo. Dokonce jsem se pokusila jednou tu omáčku uvařit, ale marně. Tak nevím, jestli to tenkrát bylo skutečně tak dobré, nebo jestli to byl tenkrát ten hlad.

 Brno, září 1992                                                           Milada Kolybelniková

 Moje činnost v Moravské Slavii– Ing. Jiří Vlček, *18.09.1923

Byla poměrně krátká-šest roků. A to nestačí na dosáhnutí vrcholových výkonů, zvláště když jsem byl úplný začátečník. Stačila však na to, abych toto období zařadil ve svém životě mezi dobu nejkrásnějších zážitků, a abych získal cenné hodnoty do dalšího života. Díky našemu manažerovi Františkovi se nejen podařilo „vyňuchat“ moji adresu v cizině, ale i přimět mě k tomu, abych slovním příspěvkem zviditelnil atmosféru atletických utkání Mor. Slavie. Našel zbloudilou ovci, zahnal ji mezi ostatní Slaviáky a tak jsem si mohl na setkáních oživit tváře po padesáti letech a připomenout chvíle prožité na škvárové dráze v Pisárkách a v Kr. Poli. Do Mor. Slavie jsem přišel jako mladší dorostenec na jaře 1939 docela náhodně na vyhledávací závody, které se konaly každou středu. Byly to vlastně kurzy, které vedl prof. Klempa. Hřiště zasazené v překrásném prostředí parku mě uchvátilo a neméně i starost našeho Františka, abychom se co nejvíce naučili a našli si tu svoji atletickou disciplínu. Morenda mě stále lákala i když jsme museli s Mildou Norkem a Jurou Zapletalem docházet z Husovic až na druhou stranu Brna. Po začátcích už to šlo rychle a za půl roku se doplnil kolektiv dorostenců o překážkáře na 90 m. Pro další vývoj brněnských dorostenců bylo dobré, že byl dostatek závodů, ať už to byly meziklubové nebo reprezentační s Prahou a Hanou, nebo přebory Čech a Moravy. Připomínám některá jména dorostenců z té doby, kteří nastupovali v barvách Brna: David, Reška, Smutný, Harašta, Jílek, Zumr, Slavík, Kolouch, Pergler, Chládek, Varmužka, Žďárský, Steinhauser, Zapletal, Kolář, Hrdlička, Čižmář, já a další. Mnozí z nich se potom objevili v dresu Mor. Slavie, když okupanti zavřeli Sokol a vysoké školy. Bylo to v červnu 1940 na hřišti v Pisárkách, kde na večerních závodech rozhodl Lev Vašíček, předseda oddílu, abych zkusil bez soutěže zaběhnout 110 m vysokých překážek. Nenamítal jsem, i když jsem byl ještě dorostenec a zaběhl je za 17 vt. Byli jsme spokojeni. Konec sezóny jsem se musel utkat s Bučkem a Friedlem v utkání Sokoli-Atleti. Oba byli pravými překážkáři a ukázali mi, jak se to běhá. Příští rok jsem běhal jako dorostenec 90 m střední překážky a také 110 m vysoké překážky. O další zlepšování výkonů se začal starat jako trenér prof. Friedl, který zahájil překážkářský trénink Vzpomínám si, jak se rozhodovalo o mé účasti na mistrovství v Praze na rok 1942. Stanovený limit 16,5 jsem splnil a tak jsem jel na velký mistrovský závod do Prahy. S Friedlem jsme se probojovali do finále a za Schneiderem jsem zůstal s časem 16,2. Přispěli jsme svými body do celkového hodnocení. To bylo v době, kdy do Mor. Slavie vstoupili Sokoli a vysokoškoláci. Atleti Mor. Slavie se tím stali jádrem družstva pro utkání s Prahou a Moravy proti Čechám v Olomouci, kde Morava vyhrála. Silný celek Mor.Slavie si poradil i v atletické lize a vyhrál ji v utkání s NSK Praha. Projevila se skvělá atmosféra na hřišti nejen mezi závodníky, ale i mezi trenéry a funkcionáři. Pamatuji se také, jak jsme pomáhali při rozšiřování dráhy v Pisárkách, přesívání škváry, kartáčování a lajnování dráhy, to nás mladé atlety vychovávalo. Nikdo se neulíval a utvrzovalo to náš smysl pro amatérismus. Neméně důležité byly i tréninky v zimním období v tělocvičnách klasického gymnázia u Lužánek. Tam nás verboval Richard Zanáška na běhání v Lužánkách, v neděli jsme zase běhali v lese v Žabovřeskách s Radoslavem Vaníčkem. S Friedlem jsem chodíval do Šarlotinek plavat a když se střídaly třídy, tak v přestávce s prknem jsem cvičil nohy a ruce a dýchání do vody na trati dlouhé 250 m. Vrylo se mi do paměti, jak Fricek oblečený v koupacím plášti a dřevácích píšťalkou udával tempo, když jsem začal ochabovat a nekompromisně cupkal okolo bazénu. Atletická sezóna 1943 byla pro Moravskou Slavii nejúspěšnější. Pražská Slavia se musela po sérii 24 mistrovských titulů na dráze před námi sklonit. Tato atmosféra se mi vryla do vzpomínek nejvíce. Splnil jsem očekávané, i když se mi ani nyní nepodařilo Schneidera porazit. Škoda, protože na poslední překážce to podle fotografie nasvědčovalo, že zvítězím. Radost vedoucích pokračovala i ve vlaku, vítězná cena-socha Úprkova Šohaje-putovala z  ruky do ruky. Za Moravskou Slavii bodovali ve vrzích Jaroslav a Miroslav Vítek, Valenta, ve sprintech Paráček, David, Pospíšil, na 110 m přek,. Vlček, Čižmář, na štrekách Vaněk, Kosour, ve výšce Dostál, ve štafetě 4×100 m: Pospíšil, David, Hrdlička, Paráček, 4 x 400 m : Paráček, Hrdlička, Polcar, David. Svoji suverenitu v Čechách a na Moravě dokázala Mor. Slavia potvrdit i ve finálovém utkání ligy s NSK Praha o 15 bodů. Potvrzuje to i několik řádků z Buletinu vydaného k tomuto utkání:“Dnes vítáme na pražské závodní dráze klubový team SK Mor. Slavia, nejlepší moravský atletický celek, klub slavné tradice a přítomnosti. Nutno zdůraznit, že proti vítězi české oblasti NSK Praha nastupuje do boje nový klubový mistr Čech a Moravy na dráze“. Od září jsem už neběhal, byl jsem totálně nasazen v Berlíně, a to poznačilo i letní sezónu 1944. Na strahovském mistrovství jsem už nebodoval. Zásluhou Fricka se prosadil rychlý Milan Tošnar, doplňuje trojici překážkářů, usazuje se na vedoucím místě a překonává můj klubovní rekord. Přitom běhá všechny překážkářské tratě. Na začátku jarní sezóny už běháme spolu jako svobodníci aspiranti. Na armádních závodech ho ještě porážím, ale o den později na Tyršových hrách vítězí zase on. Po dvouleté vojenské prezenční službě odcházím na východní Slovensko a ztrácím kontakt s MS. Vzpomínám na chvíle prožité na Morendě a je mi líto, že pro existenční a rodinné starosti jsem nemohl déle trénovat a vrátit další generaci to, co jsem v MS získal. Přiznám se, že vždy, když jsem přijel do Brna, navštěvoval jsem Fricka z vděčnosti co mě naučil a nyní kladu kytičku na jeho hrob. Nezbývá, než zakončit slovy Ant. Vaňka, která přednesl na výroční schůzi atletů MS jménem všech závodníků: „Sportovní úspěch je krásná věc. Dává každému nezapomenutelné citové i charakterové zážitky a vlastnosti.“ A mám-li vyslovit svůj názor, nemohu jinak než poděkovat těm, kteří stáli v čele našeho odboru a dívali se dál než na tabuli vítězů a úspěchů.

 Bratislava,  květen 1993                                              Jiří Vlček  

MUDr. Emil Jelínek, *01.10.1915 Brno, † ?

Já jsem bohužel brzy ze Slávistické rodiny vypadl, protože jsem onemocněl kostní chorobou levé stehenní kosti a ta mně již nedovolila aktivně sportovat; také studium medicíny je tak náročné, že chce-li někdo být zaručeně dobrým a spolehlivým lékařem, musí studiu věnovat všechno. My jsme se viděli (s prof. Klempou) naposledy, když jsi jednou jel do Znojma přes Valtice, kde jsem byl od r. 1950-1975 primářem na porodnicko-gynekologickém oddělení, a když jsi neměl benzín ve své malé motorce a náhodou jsme se potkali na silnici a já ti nádržku naplnil, abys mohl pokračovat v jízdě. A asi jsem zestárl, žes mě hned nepoznal. No měníme se. Ale chtěl bych se vrátit ve vzpomínkách na doby minulé. My Starobrňáci, kam patřili oba Plchové, Tonda Šťourač, Vašek Lidmila, můj bratranec a rival Františka Klempy v oštěpu, který jednou zastupoval naši republiku proti Itálii s Vaškem Chmelíkem, dále Karel Komínek, který zmizel do Prahy, kde byl profesorem na technice. My tři, Lidmila, Komínek a já jsme bydleli na Křížové č. 23 u Turečků a říkalo se nám Turečci, všichni jsme vyšli ze Sokola Brno III. Tam ještě patřil pak i Polda Buchníček, o rok mladší než já. My dva jsme byli asi poslední žáci Moravské Slavie. Vzpomínám, že jako žák jsem běžel 60 m na tréninku s tehdejší mistryní ČSR Zdenou Smolovou, kdy mě porazila v čase 7,8 s. Tehdy byla ještě Zdena svobodná ale již se vědělo, že patří k Dr. Fleischerovi. A to víš, pro nás kluky jaká to byla čest, že jsme si s Bohušem Fleischerem tykali stejně jako s „Vykecem“ – Vykoupilem. Do naší tehdejší partie patřil kromě Bohdana Chudoby, který však chodil vzácně na „plac“, skupina kol Adamíčka, Vojtek, Karas, Janoušek atd., s kterými jsme vždy jednou za rok dělali desetiboj. Jinak se hrával volyš a v létě se přeplavalo na Riviéru, kde se buď hrál volyš, koupalo se anebo někdy jsem tam hrál tenis s Ferencem Maršálkem, který hrál za republiku debla někdy s Roderichem Menzelem. Měli jsme vlastní kapelu a to Laďa Plch, Ríša, Lidmila a já houslisté a jako klavírista působil Polda Buchníček. Tato naše skupina pořádala samostatné vystoupení v Besedním domě v Kr. Poli Silvestra v maskách (muselo to být v roce 1933 nebo 34). Jinak jsme trénovali u Plchů v Pivovarském domě, kde Plchovi bydleli a je to dům u spodní brány nemocnice u sv. Anny na Pekařské v sousedství známé palírny kdysi fy Deutsch. Na Morendě jsme jednou závodili proti žákům německého klubu BSV (Brüner Sport-Verein), který měl hřiště, kde je nynější Mor. Slavia na Vídeňské ulici. Já jsem házel koulí a skákal výšku-vím, že jsem to vyhrál proti nějakému Klimkovi, který pak byl za Hitlera narukován, ale když jsme se potkali, tak se ke mně vždy hlásil s pozdravem „servus Emil“. Vzal si za manželku Květu Jeřábkovou-dorostenku Sokola Brno III, která se však poněmčila. Na Morendě se nekonal žádný specielní trénink. Scházeli jsme se tam vždy po škole a to bylo od 14 hod., až do tmy. Sprcha byla jediná studená a před ní večer byla vždy procedura, kdy si Alan Kobza specielním mazadlem prováděl masáž lýtkového a stehenního svalstva v kabině pod tribunou ze zadní strany. Abych nezapomněl na Tondu Obsta, který byl aranžérem u Bauera, textilního velkoobchodu, kde je dnes na Nám. Svobody Čedok. S ním jsem se pak setkal, když jsem působil jako vedoucí asistent na brněnské porodnici, když měl nějaké osobní těžkosti. Zmiňuji se o jednom zážitku. Když jsem odrodil jednu maminku na brněnské porodnici, tak přišla porodní asistentka, abych šel ven, že tam na mě čeká jeden šťastný otec. Vyjdu ven a on tam stál Tonda Dobrovolný, dlouho štrekař a spoluatlet z Brna tři, nevím zda také závodil za Morendu se Šťouračem Slávkem. Když mě uviděl tak zcepeněl a povídá. „Vždyť Tys Emile nikdy na doktora nevypadal a ani ses tak nechoval?“ Nevím jak si představoval, že má doktor vypadat  a jak se jinak chovat! Vzpomínám na Laďu Plcha. Kdysi zde závodil nějaký cizinec asi Belgičan jménem Beibeder. Laďa ho pokřtil na Bederbei a to jméno pak Laďovi zůstalo. Jednou jsem přišel na Morendu později a již v plném proudu běžel zápas ve volejbalu, ale scházel na jedné straně hráč a tak mě hned zapojili. A dostal jsem za nahrávače jakéhosi kluka, který měl na sobě tepláky jako my, jenže čistší a na předku měly zlaté knoflíky našité ve dvou řadách. A hrál blbě a tak jako obvykle jsem mu nadával, že má olšové ruce apod. Všichni ostatní se jen smáli. Až jsme dohráli tak mě kdosi vysvětlil, že to je děvče a jmenuje se Zdena Koubková. Tak jsem se jí omluvil a zůstali jsme kamarády. Ale všichni jsme jí vykali. Měla tehdy nejlepší čas, myslím rekord na 800 m. Později, když jsem působil na brněnské porodnici, jsem se dozvěděl, že ji operoval prof. Gustav Müller a že z ní udělal chlapa-Zdenka Koubka. Byla chudák hermafrodit-tehdy to byla vzácnost, ale z toho převtělení neměla žádnou výhodu, jen komplikace. Také existovalo hokejové mužstvo Moravské Slavie, které se složilo z některých hráčů HC Helgoland a v něm hráli mimo jiné vždy jako obránci Lidmila Václav, já Emil Jelínek, který vždy nazýván „Molola“ a pak se přidal velmi úspěšně Ríša Plch. Hrávali jsme proti dvěma klubům z Třebíče proti Horácké Slavii a DTJ Třebíč, kde hrával reprezentant Sláva Bouzek. Vždy jsme s nimi prohráli, protože jsme měli velmi slabého brankáře Landu, který všechno pustil. Ještě vzpomínám na jeden zážitek z Morendy. Tehdy hrála Morenda ve fotbale ještě velkou úlohu. Hrála v první lize a fotbalisté nám vyčítali, že nás živí a že jedině fotbal platí. A že nic neumíme a vyzvali nás na zápas. Souhlasili jsme ale pod podmínkou, že nebudou hrát v kopačkách a že nebudou faulovat, a že budeme hrát jen od velkého vápna, tedy zmenšené hřiště. Za první poločas jsme vedli 5:3, v beku jsme hráli Laďa Plch a já. Útok vedli Lidmila a Ríša Plch, oba výteční driblisté a střelci. Fotbalisté se ohradili a že druhý poločas se bude hrát na celém hřišti. A my souhlasili. Zápas skončil pro nás 18:5, protože kam se hrabali ti pomalí hráči na naše sprintéry a střelce. Se sklopenými hlavami odcházeli a tehdejší předseda klubu plukovník Rozkošný, jestliže se nemýlím, chtěl, aby oba naši nejlepší útočníci Lidmila a Plch hráli za první mužstvo, ale oba odmítli. A to hráli za Morendu Mysliveček a Lédl, pozdější primář na tuberkulózním oddělení v Kyjově. Po mém nuceném návratu do Brna, protože naše jediná dcera se odsunula do Švýcarska, jako kapitánka reprezentačního volejbalového družstva ČSR působila v letech 1979-80 v Itálii v Cecine a zeť měl velké těžkosti politické na technice, zůstali mimo republiku. Neměl jsem to štěstí, abych se sešel s oběma Plchy až při jejich odchodu z tohoto světa jsem se s nimi rozloučil a sešel se zbylými pár účastníky na pohřbu. Také těsně po Laďovi Plchovi nás opustil Vašek Lidmila, můj bratranec. Bydlím nedaleko Jury Davida, ale to byli již o generaci mladší hoši, kteří přišli, když byl rozpuštěn Sokol Brno I, anebo z Vysokoškolského klubu. Ještě vzpomínám MUDr. Věru Kučírkovou, která jeden čas působila ve Valticích na interním oddělení jako sekundární lékařka. To by bylo všechno z mým vzpomínek.

 Brno, červen 1994                                                     MUDr. Emil Jelínek

Vzpomínka – Lídy Sychrové-Hrazdírové, *07.01.1904 Bořitov u Černé Hory, †19.03.1996 Brno.

Na Mezisletové závody v r.1927 si Sokol Brno I mě vypůjčil, abych jim pomohla s atletikou. Za 14 dní, to jsou 4 cvičební hodiny, jsem zvládla prostná, 3 vložky a 3 sestavy. Moje starší sestra také závodila a vyhrála pětiboj. Já jsem vyhrála 10 diplomů a další za pětiboj. Zde jsem dosáhla dvojnásob bodů a vyhrála jsem kde se co dalo. Rozdávání diplomů bylo v Praze v Lucerně a na tento zážitek nikdy nezapomenu. Když jsem si šla na pódium pro 4. diplom, na balkonech to šumělo, bouřilo, dupalo se, dunělo, skandovalo se a byl dlouhotrvající potlesk. Říkám-sestry, prosím Vás-dejte mně to všechno najednou. Potom mi těch 7 diplomů naskládaly do klína a slzičky tekly a tekly. Odcházela jsem s náručí diplomů za bouření a dlouho trvajícího potlesku. Diplomy byly velkého formátu, krasopisně napsané a u každého kytička květů vložená do slohy. Kdybych se podruhé narodila, zase bych dělala to, co jsem dělala. Měla jsem ráda každou práci. Pro cvičení a atletiku jsem žila a to mě přivedlo až k té mé devadesátce.

 Brno, červen 1995                                                      Lída Sychrová-Hrazdirová

Karel Kučera, *21.04.1906 Brno, † ?

Chodil do Sokola Brno I a v 18-ti letech v roce 1924 přišel do Pisárek, kde jak muži tak i ženy hráli významnou úlohu v naší atletice. V roce 1926 vyhrály mistrovství ženy, muži se ho dočkali až v roce 1930. Nechyběl při žádných závodech, které byly v Pisárkách. V roce 1923 to byl start amerického sprintera Padocka, který zvítězil v Paříži na akademickém mistrovství a Bohuš Fleischer byl za ním hned druhý. Byl při světovém rekordu Doudově v roce 1931 (16,04 m), při startech Kusočinského a i při mezistátním utkání s Itálií, kde bylo 13 startů na 100 m a z toho 12 nezdařených. Podíl na tom měli Němci na sousední střelnici, kteří vystřelili právě před výstřelem startéra a zavinili ulitý start. Milé byly jeho vzpomínky na kamarádské prostředí a nedělní rekreace na hřišti, když nebyly závody. Vyvrcholením byl tábor v letních měsících v Chudobíně. Mrzelo ho, že nemohl s námi prožít vše, co se odehrálo za válečných let v královopolské cihelně. Ještě zažil, jak jsme rozšiřovali v Pisárkách dráhu na šestiproudou, ale to už byl zatčen, protože pracoval v Obraně národa, a odsouzen na 6 let, 3 léta měl samovazbu a jen koncem války skončil jeho žalář. Sám byl sprinter, 100 m s nejlepším časem 11,9 s, 60 m 7,8 s a 400 m 59 s. Tuto trať běžel společně s Fleischerem proti německému družstvu BSK, které mělo hřiště v Lužánkách. Ještě za předsednictví prof. Majdy chodil na schůze do Zemanovy kavárny na Kolišti, do tzv. Ponorky, do které se šlo po schodech-i v dnešní kavárně podobná místnost je.       

 Zapsal prof. Klempa při povídání s Karelem Kučerou při oslavě jeho 90. narozenin

Duben 1996                                                    Karel Kučera

 Válečná léta, kdy se bojovala ligová utkání – Jiří David, *16.02.1923 Brno, †19.06.1997 Brno

Psal se rok 1943 a Moravská Slavia jela do Prahy na finále atletické ligy. Naším soupeřem byl NSK Praha, nově vytvořený celek, kde byli soustředěni závodníci bývalého VS Praha, což byla obdoba přechodu nás, bývalých členů VS Brno do Moravské Slavie. Pražáci se na nás chystali velmi pečlivě a cílevědomě. A to nejen závodníci, ale i fandové. Vyhradili si na tribuně celé dva bloky sedadel, kde byli soustředěni jejich příznivci. Měli na hlavách barevně pomalované papírové kornouty, které sloužili i jako hlásné trouby, jejichž pomocí zesilovali skandování různých bojovných hesel. Po návratu ze slavnostního nástupu, vyběhl obrovitý koulař Jarda Vítek zvaný Vaj, po točitých schodech na galerii, která byla nad šatnami, do kterých z ní bylo vidět. Stál tam jako King Kong, držel se zábradlí a volal dolů, aby to dobře slyšeli i soupeři… „Kluci moravský, deme na to, moc se nebojte, bojujte a dáme jim na frak“.  Pak už se šlo do boje, který byl velice vyrovnaný. Vedení se přiklánělo jednou na jejich, podruhé na naši stranu. A pražské obecenstvo skandovalo:

Doktor Standa Otáhal

aniž by se namáhal

vyhrál půlku zcela hladce

v patnáctce má stejné šance.

To bylo v době, kdy soupeř byl na koni a vedl. Potom však přišel zlom. NSK měl silnou dvojici tyčkařů Bém-Šuchma a počítal s jejich vítězstvím, ale Šuchma trochu riskoval, začal skákat na vyšší výšce a tu nezdolal. Takže nezískali ani bod. A tak místo jejich výhry 8:3 to bylo pouze 5:5. A tehdy se ozvalo z řad hrstky našich fanoušků:

Patrik Šuchma skákal tyč

Třikrát shodil, body pryč.

V závěru se běžel závod na 400 m, kde proti zkušené dvojici ostřílených borců Kněnický-Fišer jsme nastoupili mladíci Víťa Hrdlička a já. Vylosovali nám sudé dráhy. Trenéři rozhodli, aby Víťa jako přece jen méně zkušený, běžel ve druhé dráze a já ve čtvrté, což mně dvakrát nevyhovovalo, ale bylo třeba podřídit  se zvolené taktice. Hrdlička použil způsobu, kterým jsem v Brně předtím porazil Šalého, totiž že běžel rychlou třístovku a vběhl do cílové rovinky první. Já, protože jsem neměl přehled, jsem tím byl překvapen a tak začala moje stíhačka. Byla marná. Podstatné ovšem bylo, že jsme obsadili první dvě místa a tím zlomili poslední odpor Pražanů. V nastalém tichu povstal náš předseda Lev Vašíček, který s námi výjimečně na utkání do Prahy jel, a obrácen k překvapeným fandům NSK rozechvělým hlasem zvolal: „A teď nám něco zaskandujte“

 Brno, květen 1996                                                      Jiří David

 Jindřich Strniště, *17.11.1902 Třebíč, †01.05.2003 Vimperk

Po příchodu Vaška Vohralíka z Prahy do Brna začal konkurenční boj Židenice-MS a tím i přibýval zájem o atletiku. Kupříkladu v roce 1927 se mezistátní utkání Itálie-ČSR konalo v Brně na hřišti MS, poněvadž v Praze pro nezájem publika by se na tom prodělalo. V Brně pak nestačila pokladna, tribuny a ochozy byly plné. Brno několikrát vyhrálo utkání atletů Praha-Brno. Na mistrovství ČSR v přespolním běhu, které se konalo v Praze, vyhrál kolínský Drozda a dalších devět v první desítce jsme byli my, Žideničáci. A v družstvech jsme vyhráli první tři místa. No a dalším hnízdem atletiky byla Třebíč. Tam se vrátil jako francouzský legionář prof. Sedlák a měl na gymnáziu angličtinu a tělocvik. V klubu Achiles Třebíč působil jako trenér. Tam jsme s bratrem Viktorem oba začínali. K nejvíce ceněným vítězstvím patří vítězství na II. Masarykových hrách v roce 1931 v Pardubicích, kde byla celá evropská špička. Rozběhy i finále se běžely v jednom dni v rozpětí devadesáti minut. Já běžel v prvém rozběhu a takticky, stejně jako Francouz Keller, můj nejvážnější konkurent. Ve finále jsem s ním bojoval prsa na prsa, zvládl jsem to, a vyhrál v čase 4:03,8 min. Ty dva běhy po sobě nebyly pro mě těžké, protože já už tehdy trénoval dvoufázově. Bez vědomí Vohralíka jsem před obědem absolvoval deset koleček na starém židenickém hřišti a odpoledne s Vohralíkem normální tvrdý trénink. Poprvé jsem reprezentoval v zahraničí v Miláně v roce 1926 a rekord v běhu na 1 500 m jsem v r. 1929 utvořil časem 4:01,3 min. Ještě jednu příhodu napíšu. Bylo to myslím v roce 1957, kdy jsem byl na svět. mistrovství ve sjezdových disciplínách v Bad-Gasteinu, kde jsem se setkal s brněnským Němcem. Nebyl to nikdo jiný než Walter Kussi, sprinter ASG Brno. Byl tam s americkými lyžaři. Oba jsme se okamžitě poznali. Ten Čech, ten Němec, hlavně atlet a sportovní kamarád.

 Vimperk, květen 1997                                    Jindřich Strniště

 Vzpomínka na doby prožité na Morendě – Jan Vlček, *1925, † ?

Začínal jsem v MS v Pisárkách, kde nás několik dorostenců nesystematicky pobíhalo a skákalo. Všiml si nás Ríša Plch a vystavil nám legitimaci MS s poznámkou „Pro rok 1938 a 1939 stipendistou“ tzn. že nemusíte platit příspěvky. Jestli očekával, že se za to MS odměním, pak jsem asi zklamal. Zúčastnil jsem se několika přespoláků bez oslnivých výsledků a věnoval se víc kopané, kterou jsem hrál za Viktorii Kr. Pole. Po zlomenině lýtkové kosti při fotbale jsem se k atletice vrátil. Ale to už na hřiště v cihelně, kde jsem „v rámci tréninku“ odpracoval mnoho hodin při budování hřiště.

 Brno, květen 1997                                                      Jan Vlček

 Zdeněk Hamřík, (neznámá data)

Mezi atlety Moravské Slavie jsem přišel v roce 1943 a v té době jsem navštěvoval gymnázium v Kr. Poli. Tělocvik probíhal na Sokole Kr. Pole a tam byla bambusová tyčka. Prof. Loubal nás vyzval, abychom se pokusili přeskočit výšku 2 m. Nikdo se nepokusil, jen já to zvládl hravě-dnes se to skáče hravě bez tyče jen tak. Pak to zvýšil na 250 cm, což jsem zase zdolal stejně tak i 270, ale výška 300 už byla moc. S Vítkovičem jsem startoval na novém stadionu v královopolské cihelně na středoškolských závodech Moravské Slavie o Stříbrný věnec. Skákal jsem bez treter a skončil třetí na 290 cm. Prof. Klempa mi hned po závodech řekl, abych se hlásil u Jos. Tejkala, ten že bude mým trenérem. Moc jsem toho nenatrénoval, bylo slabé jídlo, chleba, marmeláda a umělý med. Pak byly závody v Prostějově v rámci Kuratoria. Nikdy jsem nevyhrál, tak jsem toho v roce 1944 nechal a chodil jsem více do kavárny Pasage lovit dívky. Proto teď rád chodím mezi Vás, čistokrevné Morenďáky a Morenďačky, vždy jsem vás obdivoval a fandil vám a zase si připadám jako tehdy-mladý a hezký. Teď už mladý nejsem-jenom hezký, to se tak na stáří říká. Má vzpomínka na Emila Zátopka? Ponejprv jsem ho viděl na stadionu v Kr. Poli, kdy běhal za Baťu; proti Šalému běžel 1 500 m. Potom na vojně v Miloticích u Prahy. Emil byl tankista a když měl táborového dozorčího důstojníka, tak kontroly mezi tábory vzdálené 5-10 km prováděl klusem. Nepoužíval džíp a ani bryčku s koněm. To velitel za námi frekventanty dělostřelectva jezdil na koni.

 Brno, květen 1999                                                      Zdeněk Hamřík

Několik vzpomínek na Moravskou Slavii v Pisárkách  – Václav Žďárský, *17.05.1915 Brno, †18.07.2009 Brno

Bydlel jsem v Pisárkách a na hřiště MS jsem chodil již jako malý chlapec s otcem. Bylo to v roce 1920. Hřiště bylo travnaté, jediné po Makabi, v Brně. Dráha byla škvárová, 400 m dlouhá. Dřevěná tribuna a pod ní jednoduché šatny a sprchy. Vedle tribuny byl zděný domek s bytem správce. Správcové byli p. Zetka, pak p. Hromek a poslední p. Malinger. Tito správcové nepustili na hřiště žádné chlapce. Proto jsem byl velmi šťasten, když mě jednou p. Vykoupil vzal dovnitř a řekl, zda nechci při atletickém fotbálku chytat. Z atletů nikdo nechtěl stát v brance, všichni chtěli běhat. Žáky v té době atletický oddíl neměl a dorost až později, ale dorostence získával již hotové, hlavně na Stříbrném věnci. Hlavní zásobárnou MS byla Obchodní akademie a pak I.RG Brno. Na hřiště jsme chodili téměř denně a když nebyl trénink, tak se hrál volejbal. Na podzim po sezóně kondiční kopaná. Na jaře a na podzim se běhalo do pisáreckých lesů. V zimě jsme měli kondiční tréninky v tělocvičně ve školách na Husově ulici, jiné roky na Jakubské. Hodně atletů hrálo též závodně hokej za MS, jiní byli členy lyžařského oddílu. V zimě jsme se také v neděli scházeli u Plchů. Celé prázdniny byla kondiční příprava v Chudobíně. Tam se příslušníci oddílu střídali po týdnech nebo i déle běhali po lesích, chodili na výlety, hráli po okolí volejbal a plavali ve Svratce. Byly to nezapomenutelné doby. Veliká výhoda MS byla také v tom, že kolektiv zůstával po dlouhou dobu pohromadě. Ti nejstarší vykonávali funkci trenérů, funkcionářů oddílu, startérů, zapisovatelů, pořadatelů a vše dobrovolně a úplně zdarma. Rozcviček, lesních běhů a různých kondičních her, cvičení v tělocvičně se zúčastňovali společně s výkonnými atlety. Byli mezi námi lékaři, právníci, univerzitní profesoři, politici, úředníci, ale i dělníci. Žádné rozdíly nebyly. Ani o politice se nemluvilo, ale v jistém směru se politika dělala-byly to práce pro národ, výchova mládeže, která nyní tolik chybí.

Brno, červen 2000                                                      Václav Žďárský

 Očima vzpomínek – Ing. arch. Zdeněk Pospíšil, *20.08.1924 Brno, †17.05.2009 Brno

Dvakrát do roka se setkávají pozůstalí z bývalé Moravské Slavie na společné schůzce. Sejde se nás tak okolo 30, směska různých ročníků. Posedíme a vzpomínáme na příhody spojené s naším sportem, lehkou atletikou. Strávíme tak příjemné chvíle s osvěžením červeného nebo bílého vína. Ti, kterým už dnes nezáleží na formě ani atletické ani tělesné, pijí pivo. Vzpomínáme na různé příhody a zážitky ze sportu. Na jedné z těchto schůzek jsem se zmínil, že mám u bytu zahradu s větším záhonem keřových růží a kolem zábradlí u zahrady růže popínavé. Několik přítomných se zajímalo o tuto parádu, a tak, když přišla doba plného rozkvětu růží, přišli se k nám podívat: František Klempa, Dana Andrlová, Květa Sychrová, Jarka Marková. Počasí bylo nádherné, ale když se blížila doba schůzky, zvedl se silný vítr a později se dalo silně do deště. Chtěli jsme na zahradě opékat buřty, ale kvůli počasí se opékání nekonalo. A tak jsme seděli na kryté verandě s pohledem růže v zahradě a vzpomínky se nám vybavovaly nad albem fotek. Připomněli jsme si mnohá jména, Rinágl, Vojta a jiná jména, na některé jsme si nemohli vzpomenout. Bavili jsme se výtečně. Dle zákona o schválnosti přestalo pršet, až všichni odešli. Vzpomínali jsme hodně na naše společné mládí, na správce hřiště otce Malingera a Pepka Bártu, jak jsme trénovali, jak jsme chodili do kina, do přírody, na hřiště. Malinger byl adventistický farář, dělal startéra. Jeho „připravte se“ a výstřel se zavřenýma očima mi dodnes zní v uších. Pepek Bártů pracoval na jatkách, občas přinesl nějakého buřta, což za lístkového hospodářství byla senzace. Výborně šil ruksaky, mám jeden od něho dodnes, chodím s ním na ryby. Správcem hřiště Sokola Brno I,  kam jsme po válce zašli, byl pan Štěpánek, také nadšenec a táta atletů. Taky jsme mu věnovali vzpomínku. Mám krásnou vzpomínku na Mirka Paráčka, svého dlouholetého soupeře v běhu na 100 m. Jel jsem na trénink na Moravkou Slavii do Pisárek tramvají. Tehdejší tramvaje měly tu výhodu, že nebyly uzavřeny dveřmi, mohlo se do nich nastupovat i vystupovat i za jízdy, ovšem pouze osoby s rychlýma nohama a trochou odvahy. Z této rozjíždějící se tramvaje jsem uviděl Mirka Paráčka v pepitovém obleku, bílé košili s vázankou, který se rozhodl v poslední chvíli, že tou rozjíždějící se tramvají taky pojede. Naskočil jak srnec, neodhadl správně výšku schodku vpadl do vozu a kotrmelcoval se středem vozu na zadní plošinu s kufříkem v ruce, v kterém měl své sportovní oblečení. Pak svižně vyskočil a stydlivě se rozhlížel po cestujících, kteří smíchy slzeli. Mirkova ješitnost zvítězila a raději přesedl v příští zastávce do druhého vozu. Mirek byl donchuán a tak nechyběly ani další příhody. Brněnským Goliášem byl Jarda Vítek se svými 205 cm. Měl hezkou ženu, Mirek se jí velice dvořil. Jarda svým vlastním způsobem na to reagoval. Měl na Královopolském stadionu nad hlavní tribunou zahrádku, kde posiloval tím, že denně zaléval v konvích. A když jednou z výšky své zahrádky spatřil Mirka, jak rychlými a krátkými kroky přichází od tramvaje na trénink, pustil konve seběhl na hřiště k Mirkovi, ale ten při Jardových slovech: „Ty darebáku, jestli Ty budeš chodit za mou ženou, já ti hubu rozbiju“ na nic nečekal, a se slovy“seš velkej, ale pomalej“  vzal nohy na ramena, a pro jistotu chodil asi týden trénovat jinam. Jardu to pak přešlo, když jsme mu to rozmluvili. Můj největší triumf v závodě s Mirkem, kdy jsem ho porazil, byl tak trochu Pyrrhovým vítězstvím. V 60 m mně praskl suspenzor a já běžel s odkrytým mužstvím, až do cíle. V té chvíli mi to bylo úplně jedno. Chechot na tribuně mně ani moc nevadil. Úsměvných historek bylo, stačilo by to na celou knihu. Jsou vzpomínky, na které se těžko zapomíná.

 Brno, červen 2000                                                      Zdeněk Pospíšil

 Jak jsem žil – prof. František Klempa, *20.12.1911 Znojmo, †19.01.2006 Brno

V 88 letech se těžce vzpomíná na to, jak šel život; některé vzpomínky se prolínají s ostatními, jiné zapadly v zapomenutí. Přesto se pokusím, i když mě zlobí oči. A jak se mi těžko vzpomíná, tak se i těžko píše. Narodil jsem se 20.prosince 1911 v německém Znojmě, kde byla jediná česká škola obecná ve Vlkově ulici. Otce na dráze nutili, abych začal v roce 1927 chodit do školy německé-tátova odpověď byla-napřed se musí naučit česky a pak stejně nezbude než přejít na německou školu, protože jiné nebylo. Zažil jsem loučení s těmi, co odcházeli na frontu, za tunelem na Pražské ul. Požehnali zde zbraním. Po válce odtud odcházeli námořníci. Přijímací zkoušku jsem dělal ještě ve staré budově vedle bývalé YMCA. Do 1.třídy jsem už chodil do nové budovy, kam se chodí dodnes. Do tělocviku jsme chodili v sevřeném útvaru a i se zpěvem na sokolské cvičiště, které bylo vedle sokolovny. Dnes je tam hala. Byla tam čtyřproudá dráha kolem hřiště, asi 280 m dlouhá, doskočiště na výšku, druhé na dálku a tyč. První tělovýchovný zážitek jsem měl v kvartě, kdy jsme jeli pomalu celá škola na předsletové tělovýchovné slavnosti do Prahy. To jsem končil kvartu. Byli jsme utábořeni ve veletržním paláci na slámě a náš o čtyři léta starší spolužák tedy oktaván Rostislav Kilián, zvítězil v atletickém víceboji. Později jsem se s ním setkal v Brně, a to už byl generálem zdravotnictví. V tu dobu vedli světovou atletiku Finové v čele s Paavo Nurmim. A když bylo celé družstvo v Praze na Spartě, šel jsem se na ně podívat. Raritou bylo, že se překážky běžely napříč hřištěm a na trávě, rovinka na dráze byla krátká. Na podzim se konalo pravidelné utkání 5.-8. tříd a já nestartoval, protože jsme měli lepšího reprezentanta Jedličku, fotbalistu, vedle kterého jsem nebyl nic. Vypůjčil jsem si od tělocvikáře kouli a disk a pilně jsem přes zimu trénoval. Oštěp mi nepůjčil, abych ho nezlomil a tak jsem si ho vyrobil ze smrčku a zámečník mi udělal špici. Jenže ten se často lámal a já ho musel znovu vyrábět. Ale vyplatilo se to. Už v 6.třídě jsem startoval, protože Jedlička se při kopané zranil. A já se postupně zlepšoval, chodil jsem trénovat před školou na hřiště, kde jsem nebyl rušen a  neohrožoval jsem nikoho diskem. A to už byla doba, kdy jsem se seznámil se znojemskou filiálkou Moravské Slavie, Ant. Svobodou-Tarzanem sprinterem, bratry Vítky, Felixem Hampapou, Vilémem Nečasem, Jaroslavem Mrtýnkem, který vždycky v neděli, když předtím někdo překonal rekord ve skoku vysokém, se ho snažil alespoň o půl centimetru překonat. Obvykle se mu to podařilo a to se tenkrát skákalo kolem 180 cm a do dálkařského doskočiště, které si musel před tím důkladně zrýt a vylepšit si to tam, kde dopadal; nahrnul více písku, aby doskok byl bezpečnější. Mezi obdivovateli jsme byli my mladší, Josef Vondráček, Ruda Stloukal, Karel Poidinger, František Prokeš, Richard Fišl. My mladší jsme se dostali ke slovu, když byla utkání se Sokolem Brno I a nebo Kr. Polem, kde zase startovala druhá část Moravské Slavie z Brna. Startovali zde i atleti VSB a Třebíče. Viděl jsem zde i dálkaře Hofmana z Prahy a jeho výkon přes 7 m. Pro nás mladé to byly zážitky, na které se nezapomínalo tak rychle jako nyní. Po maturitě jsem šel do Brna studovat matematiku a tělocvik. Byl jsem přesvědčen, že zde na tělocviku se dovím vše potřebné, abych mohl proniknout do tajů atletiky. Brzy jsem poznal, že co si neseženu sám, nikde nenajdu. V tělocviku to bylo vše více zaměřeno pro výuku na školách hlavně v tělocvičně. Hledal jsem tedy více mezi atlety MS, Sokola Brno I, Králova Pole, kam chodila většina atletů MS v čele s Jaroslavem Vykoupilem. V seznamu přednášek jsem objevil Zimní přípravná cvičení Dr. Františka Vojty, který vedl Vysokoškolský sport a zde jsem dostal dobré základy pro další studium atletiky. Jaké jsou poměry v brněnské atletice, to jsem poznal na Moravské Slavii v Pisárkách při juniorských přeborech Brna. To si mě zavolal dr. Vojta a vynadal mi za to, že jsem po celou zimu využíval dobrodiní zimní přípravy, kterou on vedl anebo někdo z atletů a teď startuji za MS a nechtěl pochopit, že jsem odchovancem znojemské filiálky MS a že nemohu patřit jinam než do MS. Když jsem ve Znojmě trénoval Mirka Vítka a v Brně Karla Hoplíčka, byl poradcem Doudův trenér M. Šustera, který ochotně poradil ze svých zkušeností, i když to bylo ve prospěch Doudova konkurenta. Oba startovali na OH v Berlíně; na konkurenci nestačili. V roce 1931 jsem jel na II. Masarykovy hry do Pardubic ještě jako divák. Z MS zvítězil Jindra Strniště na 1 500 m a Richard Plch v klasickém pětiboji. Josef Koščak byl až 4. Zvítězil Janusz Kusocziński, kterého jsme viděli v Pisárkách s ostatními atlety a později i nový světový rekord Doudův v kouli. Využíval jsem tedy každé příležitosti, abych své vědomosti v atletice, zvláště se zaměřením k oštěpu zdokonalil. V roce 1932 na Tyršových hrách v Praze jsem prvním hodem hodil poprvé v životě přes 50 m, byl to Kláskův finský oštěp a pak se házelo našimi a já si zranil loket. Štěstí, že jsem úraz nahlásil a z pojištění jsem o rok později finskému studentu na Masarykových hrách mohl slíbit, že příští rok o prázdninách přijedu do Finska k němu na návštěvu. To už byl doktorem veteriny. Já jsem se tu setkal s Nurmim, byl jsem na mistrovství, kde byl jejich atletický premiér a později finský prezident Urho Kekkonen, uměl německy a když jsem sdělil, že jsem přijel poznat jejich atletiku, bylo mým překvapením, že on už o mě věděl od našeho ústředí. Seznámil mě s trenérem Kuismou a s ním jsem jel na soustředění olympioniků pro Berlín. Tři týdny jsem měl oči otevřené a vyzvídal na něm, co mne zajímalo. I tréninkové plány jsem dostal. O dva roky později jsem od něho dostal na OH v GAPA finské vosky s návodem, jak mazat. Po závodě na 50 km mi přišel Láďa Novák poděkovat, že poprvé dojel padesátku a měl ještě vosk na lyžích. O dva roky později v Lahti FIS pomohl opět.            

 Brno, červen 2000                                                      František Klempa

 Vzpomínka – Miloše Kolouška, *11.03.1925 Brno, †15.01.2005

Vzpomínám na dobu , kdy jako sokolský žáček jsem si přál být také jednou atletem Moravské Slavie. Měl jsem štěstí, nezapomenutelný Lev Vašíček bydlel na naší ulici. Když fašistická ideologie likvidovala vše ušlechtilé, tedy i Sokol, tak mě pan redaktor pozval mezi dorostence Moravské Slavie a z nás sokolíků se stali atleti Moravské Slavie. Bylo opět pro co žít a na co se těšit. Krutá doba, ale krásné vzpomínky na svornost nás kluků. Vše jen proto, že nám Mor.Slavia umožnila prožít tuto zlou dobu v mladistvé radosti. Říká se, že nevděk světem táhne. Je to pravda, my sokolíci ihned po získání svobody jsme Moravskou Slavii opustili a přešli do Sokola Brno I. Dnes jako stařec to cítím jako nevděk, nehledě k tomu, že to ani našemu sportovnímu růstu nijak neprospělo. Byl to vlastně skrytý vývoj k profesionalizmu a my jsme si to neuvědomovali. Tím víc si to dnes vyčítám.

Moravské Slavii třikrát „Zdar, zdar, zdar“

 Rozdrojovice, 9.ledna 2003                                        Miloš Koloušek

Ing. arch. Milan Steinhauser, *12.01.1923, †01.03.2005 Brno,

Silným zážitkem, na který do dnešních dnů vzpomínám, byl atletický přebor brněnských dorostenců na sokolském stadionu v Brně, který v kategorii starších dorostenců vyhrála Moravská Slavia. Tehdy jsem házel oštěpem. Moc jsem se necítil, poněvadž konkurenti ze Sokola Brno I a ze Židenic byli papírově lepší. Těsně před startem při rozcvičování za mnou přišel Jura David, náš tehdejší idol a vycházející hvězda, a přátelsky mne povzbudil. Dal jsem se jaksi dohromady, zaťal zuby a oštěp jsem vyhrál. Úryvek z dobového tisku /9.června 1940/: „Přebory nejmladších brněnských atletů. Ze 140 dorostenců získala přebor Moravská Slavia a Židenice“. V sobotu a v neděli vybojovali brněnští dorostenci své okrskové přebory v lehké atletice na závodní dráze Sokola Brno I. Dorostenci opět ukázali, že nám v nich rostou nadějní zástupci slávy brněnské atletiky. Štafeta mladších dorostenců SK Židenice dokonce překonala nejlepší výkon štafety AC Sparty v běhu na 4×60 m časem 28,7 vt. David běžel opět 100 m za 11,2 vt. a Macek zůstal za ním jen o prsa zpět. Dramatický průběh měla štafeta 4×100 m, kterou vyhrál Sokol Brno I o pouhou vteřinu nad štafetou Moravské Slavie. Závody, které měly vysokou úroveň ve výkonech, měly tentokrát velice pomalý spád a trpěly nesoudržností v programu.

 Brno, leden 2003                                                        Milan Steinhauser

PaedDr. Stanislav Joukal, *02.10.1947 Brno

Atleti dnešní mladé generace mají rádi svůj sport, ale také světské požitky, které po právní stránce přesahují jejich možnosti. Jistý mladý atlet, kterému říkejme třeba Kája, se poprvé zúčastnil mistrovství republiky žáků v Praze. Protože byl horký letní den, tak mu při sportování pořádně vyschlo v hrdle. Natolik již byl obeznámen se sportovní teorií, že věděl o nutnosti doplnění tekutin po závodě. Protože sebou neměl nic k pití, vyhledal obvyklé restaurační zařízení, které tyto služby poskytuje a je pro tyto případy náležitě vybaveno. Protože Kája byl z rodiny slušně vychovaný atlet,  přišel za trenérem s tímto dotazem:“Pane trenére, mohl bych si dát pivo?“ Trenér mu odpověděl:“Blázníš, vždyť ti je teprve patnáct“. Kája mu na to pohotově odvětil: „Ale pane trenére, to je jenom na žízeň.“ Na soustředění v teplých krajích sportovci bojují nejen s tréninkovými dávkami, které jim připravují jejich trenéři, ale také se svými hormony. Po dopoledním tréninku se dva mladí atleti společně vydali odpočívat na pláž. Připravili si deku, míč na volejbal a začali aktivně odpočívat. Protože mají nejen pěkné obličeje, ale i postavy, neunikli pozornosti opravdu hezkých dívek, které je se zájmem pozorovaly. Podle jazykového projevu to byly krasavice z Itálie. Děvčata se nejprve bavila mezi sebou, a jak běžel čas, dodala si odvahu a posunky naše hochy přizvala na deku na společný odpočinek. Jeden přizvaný říká.“Ta vpravo s tou cigaretou je tvoje, ta vlevo, co má malé bikiny, zase moje. „Podobnými ostřeji laděnými mužnými řečmi se bavili i na dece. S děvčaty navázali rychle přátelské vztahy, děvčata měla foťák, nechala se společně s atlety vyfotit a neskrývala sympatie k našim mladíkům. Ti pod tímto dojmem vedli mezi sebou stále silnější řeči. Vzájemná komunikace mezi hochy a dívkami probíhala v angličtině, ale pikantnější poznámky mezi atlety v češtině. Když asi po dvaceti minutách se chlapci s dívkami dostatečně skamarádili, řekla jedna z nich česky: „Tak co, jak se vám to s námi líbí?“ byly to Češky, které pracovaly v Itálii a do těchto končin si zajely na dovolenou. Překvapení ve tvářích mladých mužů bylo neskrývané. Dívky je dokonale utřely.

Brno, únor 2003                                                         Standa Joukal

Mgr. Jan Dvořák, *02.01.1977 Brno

Mé působení v Moravské Slavii Brno (MS) se datuje od podzimu roku 1996. Tehdy jsem cestoval ze Žďáru nad Sázavou na poslední kvalifikační kolo o první ligu do Hranic na Moravě. Družstvo zde tehdy završilo bleskovou cestu z divize až do první ligy. Já jsem si tenkrát na hranické škváře odběhl svoji čtvrtku plotů. Na podzim jsem potom podepsal přestup a v MS jsem doposud. Jsem „starý“ jako novodobé prvoligové působení tohoto moravského klubu s bohatou historií. Do MS jsem přišel původně pouze jako čtvrtkař překážkář. Své první závody v 1. lize jsem běžel v květnu r. 1997 v Třinci. Na 400 př. jsem byl tehdy asi osmý v čase 58,3. Pamatuji si, že jsem tehdy doběhl s pěkně těžkým „medvědem na zádech“! Běžel jsem i ve čtvrtkařské štafetě spolu s Filipem Klvaňou, Jindrou Skácelem a Mirkem Vořechovským. Naše družstvo tenkrát své první prvoligové kolo vyhrálo, stejně jako většinu ostatních, a slavně postoupilo do kvalifikace o extraligu. Do té jsme se zatím dostali i v následujících letech, i když na té poslední jsme obsadili poslední místo, což je varovným signálem pro sezónu 2003. V MS načínám svůj sedmý rok. Mohu se již tedy považovat za „pamětníka“. Zažil jsem působení závodníků, kteří již za MS nezávodí, jako např. „africká perla klubu“ Claudio Almeida z Angoly, reprezentanti Michael Nejedlý a Radek Zachoval, Lukáš Klíma, Jirka Vrabel, Pavel Beroun, Mirek Vořechovský, Jindra Skácel a další. První ligu za mužstvo neběhá již ani její nejlepší závodník, Filip Klvaňa. Za svoji již pestrou atletickou kariéru nejraději vzpomínám na své souboje s Pavlem Berounem na trati 400 m. př., mé hlavní závodní trati. Pavel posílil klub rok před mým příchodem a původně běhal pouze překážky; krátké. Čtvrtkařské ploty začal běhat až v sezóně 1999. Tento rok považuji za předěl svého atletického života. Na podzim roku 1998 jsem totiž odešel od svého původního trenéra Petra Formana ze Žďáru nad Sázavou a začal trénovat s panem Stanislavem Joukalem. K němu jsem se dostal právě díky Pavlovi Berounovi, kterého již v té době pan Joukal trénoval. Věděl jsem, že jako trenér na sportovním Gymnáziu Ludvíka Daňka na Botanické ulici v Brně vychoval již řadu skvělých výškařů i dálkařů a začínal u něj i náš před Jiřím Mužíkem nejlepší čtvrtkař překážkář Lukáš Souček. V naší tréninkové skupině jsem potom trénoval s „Bačem“-Petrem Punčochářem a se svým kamarádem ze Žďáru nad Sázavou Martinem Černým. Díky panu Joukalovi jsem se naučil překážkářské technice a i přes svoji nevýraznou rychlost i solidně běhat 110 m. př. Sezóna 1999 byla potom pro mě velice úspěšná. Na 400 m. př. jsem si zlepšil osobní rekord z 56,70 s na 54,83 s. Nejvíce budu vzpomínat na naše ligové souboje s Pavlem Berounem. Závod od závodu jsme se bili o oddílový rekord. Snad nejvíc si budu pamatovat své vítězství v Opavě, kde jsem, tehdy na škváře, dokázal finišem dohnat obrovskou ztrátu na vedoucího Pavla s Milošem Strakou ze Šumperka, kteří závod přepálili a já je v konci předběhl. Pavel mi potom v roce 2000 „oddílák“ sebral (54,49 s), když potom na podzim mužstvo opustil. Já po ukončení VŠ studií na Právnické fakultě MU Brno jsem začal chodit od podzimu 2001 do práce. Trénovat jsem však nikdy nepřestal. Asi už je to pro mě droga, ale tato závislost je mi příjemná. Trénuji sice občas s potížemi, různě po večerech, více bojuji se svojí leností a s výčitkami, že už bych „měl dělat něco rozumnějšího“, ale zatím mě to baví! Závěrem bych chtěl mockrát poděkovat panu Joukalovi za vše, co mi jako trenér i člověk předal. Sice již s ním od roku 2001 kvůli pracovní vytíženosti netrénuji, ale můj trénink se odehrává v duchu toho, co mě naučil. I díky tomu se mi v roce 2002 podařilo vzít si oddílový rekord na čtvrtce plotů zpět (54,31 s) a na 110 m. př. ztrácím na Pavla Berouna už jen 4 setinky.

Tak ať Vám to všem běhá, skáče, hází a vrhá a hlavně ať jsme všichni zdraví.

 Brno, únor 2003                                                          Honza Dvořák.

MŮŽE ZA TO ZÁTOPEK, NURMI, MIMOUN A JUANTORENA  –  Luboš Svoboda, *09.08.1954

Když jsem se kdysi dávno, někdy v roce 1964 poprvé postavil na škvárový atletický ovál, věděl jsem, že chci běhat. Tehdy jsem přirozeně netušil, co všechno to obnáší, a to bylo (asi) dobře – možná bych odešel a nikdy nepoznal, že i bolest může být někdy krásná. Chtěl jsem běhat i přesto, že většina mých prvních i pozdějších trenérů tvrdila, že mám fyziologické předpoklady spíše pro technické disciplíny, jako třeba vrh koulí, nebo oštěp, eventuálně později kladivo. Jenže já jsem v dětství slýchal o Zátopkovi, Reiffovi, Mimounovi a Nurmim a chtěl jsem běhat. Tak mne tedy nechali (dá se říci – rezignovali). Docela brzo jsem poznal, že mezi svými běžecky disponovanějšími kolegy to nebudu mít lehké, zvláště proto, že jsem se chtěl věnovat jedné z nejtěžších běžeckých disciplín – čtvrtce. Horší už je jen čtvrtka plotků…jak se to, ehm, řekne…česky? No, asi čtyřstovka s překážkami. K běhu jsem, snad kromě touhy a vůle, neměl opravdu žádné fyzické předpoklady. Bylo mi jasné, že chci-li to někam dotáhnout, musím trénovat víc než ostatní. A tak jsem si brzo začal přidávat. Třeba ráno, než jsem šel do školy, jsem si dal takových pět, šest kilometrů a potom odpoledne už řádný trénink. V době po Montrealské olympiádě v roce 1976 a famózním vítězství Alberta Juantoreny na 400 a 800 metrů (půlku navíc ve světovém rekordu – nemýlí-li mne stárnoucí paměť), jsem byl běháním přímo posedlý. Běhal jsem v té době kolem 400 (nezřídka i 500) kilometrů měsíčně a stále větší potěšení jsem nacházel v tréninku samotném. Čím dál zřetelněji se mi trénink jevil ne jako cesta, ale jako cíl. Závody jsem začal náhle vnímat – ač to zní téměř „kacířsky“ – jako nutné zlo. Už proto, že výsledky se jaksi nedostavovaly, ač jsem měl pocit, že víc, než běhám, už snad ani nemohu. Časy se jen nesměle přibližovaly k alespoň průměrným, ale nikdy se jimi nestaly. Krom jediného úletu. Na vlastní pěst jsem si udělal výlet do Zlína (tehdy Gottwaldova) na open dvojutkání Československo – Maďarsko. Protože na čtyřstovku nebylo zrovna namačkáno, nechali mne startovat. Štěstěna se na mne usmála už při losování drah v podobě druhé dráhy – atleti běžci jistě vědí, o čem mluvím – a pro mne z toho byl čas 50,5. Bohužel zrovna k těmto oficiálním výsledkům jsem se nikdy – snad pro poloilegalitu své účasti – nedostal. Utěšoval jsem se tím, že když to šlo jednou, musí to jít i podruhé, ale nešlo to. Nakonec jsem se přiklonil k  myšlence, že kdoví, jak to tam tehdy s těmi časy bylo… V té době jsem se rozešel i s posledním trenérem (v dobrém – stěhoval se…pro pořádek) a trénoval sám. S odstupem času se divím, že jsem to tehdy vůbec přežil ve zdraví. Přežil, ale ve zdraví… jak se to vezme, začalo se to projevovat až později. Nicméně právě tehdy jsem objevil „jiný rozměr atletiky“, nebo běhu. Začal jsem poznávat tu úchvatnou euforii z běhání. Často se mi stávalo, že jsem třeba na dvacetikilometrovém fartleku vůbec nevnímal realitu a cítil běh jako jedinou a jedinečnou formu existence. Byly to chvíle, kdy jsem nevnímal okolní svět, ani svoji únavu a cítil jsem se naprosto volný, osvobozený od čehokoliv a – bude to znít divně, ale třeba jsem si zařadil takřka sprint do nějakého stoupání a pak jsem pokračoval předchozím tempem dál.  Jak je to možné, nevím. Prakticky vzato se ze mne stal závislák…byť tehdy se takového termínu ještě neužívalo. Musel jsem mít svoji dávku běhu, decimování se, den co den. Někdy ve druhé polovině 80. let jsem nadobro nechal závodní činnosti a smířil se s faktem, že holt ne všichni můžeme všechno. Ale běhat jsem ještě dlouho nepřestal – jen jsem tomu přestal říkat trénink – to slovo pro onu činnost ztratilo význam. Běhal jsem jen proto, že jsem prostě „musel“ – vlastně až do chvíle, kdy se začaly ozývat první následky dlouhodobého zatěžování – a v mém případě asi i přetěžování – organismu. Začalo to kolenem, respektive operací menisku a pak to pokračovalo přes kotníky po kyčelní klouby. Pro svoji sestru jsem se stal živoucím příkladem jejího oblíbeného tvrzení „Sportem k trvalé invaliditě“. No, až tak to naštěstí nedopadlo. Jakžtakž jsem se zvolna dal do pořádku. Dokonce jsem schopen se rozběhnout, aby mi neujela tramvaj…ale nesmí to být moc daleko… Ale na to, co mi sport, konkrétně tedy atletika a běhání dalo, se nedá zapomenout. Stejně tak, jak se to nedá popsat slovy – to se prostě musí prožít. Přeji vám, abyste to někdy zažili, stojí to opravdu za to.

 Brno, únor 2003                                                         Luboš Svoboda

 Tenkrát v Čejkovicích, vzpomíná – Břetislav Jílek, *11.10.1945  Brno

Jako /starší atleti/ jsme se spolu s Pavlem Rudolfem a Honzou Bartoňkem /vrhači Zbrojovky/ rozhodli k přestupu do Moravské Slavie a prodloužit si aktivní atletická léta. Na hřišti v klubovně nás přivítali Richard Plch a Laďa Zouhar a my jsme v sezóně 1979 pomáhali vybojovat postup do kvalifikace vyšší soutěže. Kvalifikační utkání se konalo v září v Čejkovicích na hřišti, jehož atletický ovál připomínal tvarem vejce a byl asi 200 m dlouhý. Další zvláštností tohoto závodiště bylo to, že na budově patřící k hřišti, se nacházela busta prvního československého presidenta Tomáše Garrigua Masaryka, která zde byla od konce druhé světové války, což v době ještě stále doznívající normalizace byla dosti velká opovážlivost. Největší však zvláštností a současně zážitkem byla situace, kdy domácí dálkař a trojskokan Damborský prohlásil:“Už to vře“ a na hřiště byl vynesen právě propuknuvší vinný burčák a byl k dispozici jako osvěžující prostředek pro všechny přítomné včetně závodících atletů. Utkání kvalifikace se dokončilo ve velmi přátelském a bezpochyby v unikátním duchu, který nebyl již nikdy překonán a vzpomínky nám stále připomínají, že nejen atletikou živ je atlet.

 Brno, březen 2003                                                      Břeťa Jílek                  

 Vzpomínka – Dr. František Váca,  *15.05.1910 Brno, †27.10.2003 Brno

Začal jsem být v letech, kdy se „mladý muž“ rozhoduje, zda si to zamíří do hospody a k cigaretám (dnes do diskotéky a navíc k drogám) nebo ke kultuře a sportu (dnes většinou za peníze). Rozhodl jsem se pro to druhé a tak jsem v 18 ti letech (1928) vstoupil do Moravské Slavie, lehké atletiky. Znamenalo to pro mě několikrát týdně spěchat z Masarykovy ulice přes Pekařskou a Hlinky na hřiště v Pisárkách. Tam nás vítal výtečný správce hřiště pan Malinger, neboť naprostá většina zájemců přicházela taky ze zaměstnání. A pak se nás ujal nezapomenutelný otec atletů, rotmistr Vykoupil a seznamovali jsme se již s vyspělými borci. Přišel pak i den, kdy davy Brňanů v r. 1928 spěchaly na hřiště, aby shlédly mezistátní lehkoatletické utkání Československo-Itálie. Škoda, že tehdy nebyla televize. Bylo to nezapomenutelné utkání. V roce 1932 jsem byl zapisovatelem lehkoatletického odboru Moravské Slavie za předsednictví důstojného pana rady Brože a to jsme spolu s redaktorem Vašíčkem „úřadovali“ ve známé kavárně na Kolišti (ovšem kde je dnes). Byl jsem též funkcionářem Západomoravské župy lehkoatletické až do svého odchodu v roce 1935. V roce 1931 jsem poznal J. Strniště, bratry Plchy, Koščaka, Klempu ….. Závodů na dráze jsem v roce 1932 mnoho neabsolvoval pro nedostatek času, jen závody místního významu (Moravské Slovo, České Slovo apod.). Jediným měřením mých výkonů na hřišti bylo na účasti v posádkových závodech 17.6.1933, kde jsem jako des.abs. vyhrál běh na 1 500 m za 4:52 a 3.místo v běhu na 400 m za 60 vt. Závodění jsem na přání své přítelkyně nechal. Toť vše. V roce 1935 jsem z Brna odešel.  Tretry jsem získal od Koščaka, vzpomínám na zimní tréninky na škole v Husově ulici. Zažil jsem také účast v Chudobíně, odkud jsem však pro nedostatek peněz šel pěšky domů až do Brna, kdy mně v jednom domku v Kuřimi dali najíst. Od svého dětství jsem střídavě a přestávkami byl členem Sokola až do doby, kdy jsem v 15 letech nastoupil do zaměstnání. V 18 letech jsem vstoupil do lehkoatletického odboru S.K. Moravská Slavia v Brně, kde jsem byl výkonným atletem a pak funkcionářem, V roce 1930 jsem byl funkcionářem Západomoravské župy lehkoatletické v Brně. Tuto funkci jsem zastával až do r. 1933 t.j. do vojenské služby.  V roce 1938 jsem opětně po příchodu z vojny vstoupil do Sokola v Bohumíně a pak ve Velkých Pavlovicích, kde jsem byl členem až do jeho rozpuštění. Po příchodu do Brna v roce 1943 jsem opět převzal funkci člena výboru lehkoatletického odboru S.K. Moravská Slavie a funkci Západomoravské župy lehkoatletické v Brně. V této funkci byl jsem 2 x písemně varován, pohroženo mně zatčení gestapem pro sabotáž nařízení tehdejšího kuratoria. Po osvobození jsem byl členem vojenské sokolské jednoty.

Bohužel připravované vzpomínky již pan Váca nedokončil a tak jen z jeho poznámek a za přispění manželky paní Věry Vácové byly sestaveny tyto řádky.

 Brno, srpen 2003

Rychlík v rukavičkách – Ing. Daniel Orálek, *29.03.1970 Brno,

Je k nepřehlédnutí svými výkony, výškou i oblíbenými bílými rukavičkami, které nosí bez ohledu na roční období. Letos drží český rekord v hodinovce na dráze, s velkým náskokem zvítězil v maratónu na Kladně a ostudu neudělal ani na MS v běhu na 100 km. Podle letošních výkonů a vzhledem k věku se zdá, že dosáhl svého vrcholu. Přinášíme rozhovor s Danielem Orálkem. Příjemně naladěný vytáhlý běžec ochotně svolil s rozhovorem. Zaujal letos na Kladně, kde druhou polovinu maratónu odběhl sám a to ještě jako trénink na korejskou stovku. Zanedlouho po Soulu vystřihl letošní domácí rekord na dráze při hodinovce, přestože ji téměř celou musel odběhnout ve druhé dráze. Nejen soupeře deptá tím, že využije náskoku a v cíli po krátkém vydýchání vezme fotoaparát a jde fotit ostatní závodníky. Většinou stihne zachytit 95 procent startovního pole…         Svým trenérům ale odjakživa deptal nervy svými přepálenými starty. Při jedné šestihodinovce vypálil tempem čtyři minuty na kilometr. Diskutabilních je i jeho deset letošních maratónů, což zavdává příčinu spekulacím o jeho schopnosti rozdělit si síly na hlavní vrcholy sezony. Sympaticky naopak působí, že je jedním z mála špičkových borců, kteří při závodech ochotně pozdraví závodníky z opačného konce startovního pole. Takový je Dan Orálek, hvězda letošní vytrvalecké scény. V rozhovoru se nevyhýbá ani otázkám na tělo, popisuje svůj trénink i naturalisticky obrazně líčí “zážitky” z ultramaratónu. Letošní rok se zdá být tvým vrcholem. Několik osobních rekordů na delších tratích, a to i přes obrovské penzum absolvovaných závodů. Co sis nechal na příští rok? Letos je pro mě úspěchem asi spousta věcí: osobák v maratónu, na 1 hodinu, absolvování MUM, dokončení 24hodinovky na Kladně, osobák na 12 hodin… Pokud se týče plánování, tak nejdelší doba (z hlediska běhání), kterou plánuji, je rok, a to ještě velmi rámcově. Příští rok bych chtěl v Brně běžet 48 hodin a někdy během roku se zlepšit na 24 hodin. Pak bych chtěl startovat na MS na 100 km ve Winschotenu a nějakou stovku zaběhnout během roku, abych se pokusil vylepšit si osobák. Snad poběžím i nějaký maratón. Jak je vidět, osobní rekordy si už asi budu vylepšovat jen na tratích od maratónu výše s výjimkou hodinovky. Svůj poslední skvělý výkon, letošní domácí rekord v hodinovce, jsi zaběhl s poměrně malým odstupem po závodě na MS na 100 km v Soulu. Jak jsi to dokázal, že ti to tak letělo? V posledních dvou letech se se zvyšujícími dávkami zlepšuje i moje schopnost regenerovat. Není pro mě velký problém běžet už tři dny po ultra závodě nebo po maratónu kratší závod na 10 až 15 km. Výsledek je většinou velmi solidní. Navíc se mi zdá, že každý ultra závod mě posunuje i na kratších tratích výkonnostně vpřed. Tvé bílé rukavice i v parném létě často udivují okolí. Je to módní výstřelek, nebo se za tím skrývá něco jiného? Když je teplo, hodně se potím v obličeji a protože běžím v tílku nebo v tričku, tak se nemám jak utřít. Potom se rukavice moc hodí. Na ultra bězích je musím měnit, aby uschly. V zimě zase nosím pletené palčáky, protože to jsou jediné rukavice, ve kterých mi aspoň ruce moc neomrznou. Jinak zima na palčáky je pro mě už +2 stupně. Na co při ultramaratónu myslíš, máš čas a potřebu vnímat, kudy běžíš, nebo jen myslíš na tempo a na to, abys to měl co nejdříve za sebou? Každý závod je jiný. Pokud mám okruhový závod, tak si můžu dovolit ten luxus vypnout mozek a začít myslet na úplně něco jiného. Co taky v tom 238. kole můžu kolem sebe vnímat… Vytvářím si vnitřní svět, do kterého vstupují různé bolesti a problémy, které trápí moje tělo. Pokud je závod v terénu, tak se vnější podněty mění, a potom si je snažím vychutnávat. Vždycky do toho vstupuje ta okolnost, jak moc to bolí a jaké problémy právě řeším. Velmi často se na konci závodu dostanu do fáze, kdy myslím hlavně na to, aby to skončilo a v hlavě se objevují myšlenky jako: “Proč to děláš? Zastav a bude to v pohodě…” Při bězích delších než maratón míváš ke konci větší problémy s udržením nasazeného tempa. Je to vinou malé zásoby energie, kterou si neseš v sobě, nebo menšími zkušenostmi s občerstvováním během těchto závodů? Ano, mám s tím problémy. Dobrá zpráva je, že se to zlepšuje, a navíc se učím. Učí se jak moje tělo, tak můj mozek. Každému, kdo mě viděl, je jasné, že moc velké energetické rezervy nemám (190/69) a když se k tomu přidají problémy se žaludkem, tak je to neřešitelné. Občas také zvolím příliš ambiciózní tempo a potom za to krutě zaplatím – no učím se. Na 24 hodin bylo všechno super skoro do 11. hodiny a pak to žaludek vzdal. Mimochodem běžel jsem tam 100 km za 8:25 a cítil jsem se opravdu dobře. Další dobrá zpráva je, že jsem sám sebe přesvědčil, abych navštívil odborného lékaře kvůli problémům se žaludkem a výsledkem je, že jsem dostal léky, které mi snad pomohou více jíst, a to i při závodech. Letos koncem léta a na podzim jsem ve třech závodech zvracel a v dalších jsem měl opravdu velké problémy držet žaludek tam, kde ho chci mít. Pracuji na odstranění tohoto problému a jsem optimista. Jak bys porovnal maratónskou trať s delšími závody? Ultra hodně bolí. Nic tak strašnýho jsem na tratích do maratónu včetně nezažil. Na druhou stranu, když si v závodě na 24 hodin dáš hodinu pauzu, tak to ještě není tragédie, pořád můžeš myslet na solidní výkon. Když ultra strašně bolí, co tě vlastně motivuje k tomu postavit se znovu na start? To je různé. Většina motivací je docela otřepaná, ale snad nejvíc je to o tom, že mám novou hračku a snažím se přijít na to, jak to funguje. Navíc bohužel neznám jinou disciplinu, na které bych mohl být reprezentantem (s úsměvem). S tou bolestí se snažím vymyslet, jak na to. Na první stovce jsem zkolaboval na 45. km – hodinu jsem ležel, a potom jsem se zdvihl a pokračoval. Bylo mi zle a nemohl jsem nic jíst a pil jsem jenom vodu, a ještě po troškách. Do cíle jsem se dostal snad jenom silou vůle. Hned po doběhu jsem dostal takovou zimnici, že mě zatáhli do nemocnice, ale už za hodinu vypustili. Já do toho špitálu nechtěl. Bylo to v Nizozemsku a i přes moje protesty mě do toho špitálu zavlekli (úsměv). Po závodě jsem týden nemohl chodit a dva dny jsem velmi obtížně polykal, protože jak jsem byl dehydrovanej, tak mi vyschly sliznice. Dnes je to pohoda. Problémy mám až po 60-80 km a navíc už po závodě nedostávám kapačku. Do tří dnů po ultra závodě můžu běžet další závod. Asi ne ultra, ale Brněnský pohár jsem zvládnul. Kdy a kde jsi s běháním začal? S atletikou jsem začal na druhém stupni ZŠ, chodil jsem do atletického kroužku k Františku Němcovi, který dodnes vede atletický oddíl v Přísnoticích. Bylo mi asi 11 let, když jsem běžel první závod – běh Směru (místní plátek), ze kterého se dalo postupovat dále až po běh Rudého Práva, který býval ve Stromovce. Úspěch to byl “závratný” – doběhl jsem předposlední, což se značně lišilo od mých naivních očekávání. Nicméně jsem se rozhodl dělat atletiku, protože tam jsem mohl soutěžit sám za sebe. František nás nechával dělat všechny možné disciplíny, vyzkoušel jsem skoky i vrh koulí a různé běhy a ačkoliv jsem měl dlouhé nohy a ruce, tak jediná disciplína, kde jsem alespoň neztrácel tak moc, byl běh. Velká změna pro mě nastala, až kolem roku 1983, kdy mi trenér nabídl jednoduchý tréninkový plán, který měl pět položek a úkolem bylo ho pokud možno za týden zopakovat. Jsem docela tvrdohlavec, takže mi to vydrželo do jara a tehdy jsem objevil kouzlo pravidelného tréninku – na nějakých závodech jsem byl třetí. Začal jsem zjišťovat, že čím delší trať, tím lépe. Vím, že jsem ve 14 letech běžel hodinovku s výsledkem kolem 14 km. Další velkou změnou pro mě bylo, že na středoškolských hrách si mého výkonu na 3 km všiml Jiří Sequent a o prázdninách mi napsal dopis, na základě kterého jsem s ním začal spolupracovat na dalších 10 let. V této době jsem výkonnostně rostl velice rychle. Zřejmě se tady promítal náročný trénink s faktem, že jsem fyzicky dospíval. K ukončení spolupráce s Jirkou došlo v roce 1994, kdy se stalo několik věcí. Za prvé jsem ukončil vysokou školu a šel pracovat, což mě začalo uspokojovat a běhání už nebyla taková priorita. Za druhé jsem byl psychicky zcela vyčerpán dlouholetým tréninkem – 7 až 10 tréninků za týden a velké množství závodů už může jednoho nahlodat. Za třetí jsem si zranil achilovku a tři měsíce netrénoval, což mělo vliv na výkonnost a také na mou ochotu znovu se vrátit k běžecké řeholi. Jak ses dostal k ultramaratónu? Ke zlomu došlo roku 1998, kdy už jsem se čtyři roky pouze mírně udržoval na neustále klesající výkonnosti. Na podzim jsem se rozhodl, že se půjdu proběhnout na Brněnský zimní pohár a doslova mě nadchlo množství běžců, kteří se toho zúčastnili. Bylo to pro mě naprosto nové, protože dřív jsem běhal na různých malých závodech, ale účast byla nanejvýš v desítkách a potkával jsem pořád ty stejné lidi. V dalších letech jsem dvě sezóny musel kvůli zdravotním problémům vynechat, ale běhání už dostávalo novou náplň – začalo mě bavit. Na jaře v roce 2003 jsem se nechal od kamarádky ukecat na 12-hodinovou štafetu v pavilonu Z na výstavišti, která se běžela v rámci SP na 48 hodin. Kromě toho, že jsem tam pobíhal v rámci družstva nějaké kolečka, tak jsem se díval, jak okolo nás krouží běžci na 12 a 48 hodin. Nadchlo mě to. Ti, co tam běhali, rozhodně nebyli žádní velcí atleti, ale předváděli obrovskou vůli a odhodlání zvládnout ty neuvěřitelné výkony, které si vzali do hlavy. Rozhodl jsem se to za rok zkusit. V roce 2004 jsem se postavil na trať 12 hodin v tom stejném závodě s ambicemi zaběhnout pořádný výkon. Bylo to velmi naivní. Po 3 hodinách a 40 kilometrech jsem skončil na lehátku zcela vyčerpán se silnou zimnicí. Byl to v zásadě hodně nepovedený pokus. Jenže já se svých představ hned tak nevzdávám a v roce 2005 jsem absolvoval ještě závody na 50 km, 100 km, TMMTR a běh na 24 hodin v Brně v rámci MS. Kdo je tvůj trenér nyní? Dnes už dvanáctým rokem se trénuji sám, ale nechám si poradit – no teda někdy, obzvlášť když můžu čerpat informace od takových ultra mistrů, jako jsou Tomáš Rusek nebo Jarda Kocourek, ale kontakt s ostatními ultraběžci mi vždy přináší nové pohledy a informace. Většinu běžců určitě překvapuje rozsah tratí, na nichž běháš nebo jsi běhal. Jak je možné udržet si zároveň rychlost, tempo a přitom se ještě velmi úspěšně věnovat ultramaratónu? Můžeš prozradit své “know how”? To hlavní “know how” mi očividně dali rodiče v genech. Jinak se u mě projevuje efekt, kdy při tréninku vytrvalosti se zlepšují i ostatní složky běhu. Kromě dlouhých běhů v terénu absolvuji v určitých obdobích ANP tréninky (2 x 5km, 3 x 5km, 2 x 7 km…) a běhám závody, na které mám chuť. Intervalový trénink mám průměrně jednou za dva roky. Jinak to ANP je potřeba brát s rezervou, protože přesné změření proběhlo někdy v roce 1994 a dnes je to pouze o mém odhadu a pocitu. V posledním roce naběhám týdně od 130 do 170 km. Mimochodem v roce 1994 jsem měl týdenní maximum kolem 110 – 130 km. Na které trati se cítíš nejsilnější a proč? Když mám formu, tak na té, kterou zrovna běžím. Co pro tebe běhání znamená? V současné době moc – snažím se užívat si to. Užívám si jak trénování, tak ještě více závodění, protože jsem více závodní typ. V 90. letech mě běhání nebavilo, ale dnes jsem na tom úplně jinak. Navíc ultra běhy tomu dávají další dimenzi, protože v každém závodě si zkouším svoje hranice. Na závodech také potkávám nové známé, a posléze i kamarády. Myslíš si, že je možné se v ČR běháním slušně uživit? Já se nikdy běháním neživil, možná přiživoval. Kdysi, když mi to běhalo, jsem byl student. I když bych se asi tehdy běháním uživil, tak jsem nemusel. Dnes bych umřel hlady. Ale v Česku se běháním pár lidí živí, takže to jde. Jiná věc je, že běžec skončí s profi kariérou ve svých 40 letech a může se stát, že je z něj nevzdělaný, nezaměstnatelný jedinec, který v životě jenom běhal. To běhání ho sice živilo, ale rozhodně nezabezpečilo pro zbytek jeho života. Takže si myslím, že uživit se dá, ale že jako hlavní zaměstnání bych si to zvolil až ve chvíli, kdy bych patřil alespoň mezi nejužší evropskou špičku. Jsi častým návštěvníkem a dnes již spolupracovníkem webu Behej.com. Jaký máš na něj názor? Líbí se mi a těší mě, že existuje v Česku tolik nadšených běžců, což je vidět na návštěvnosti stránek.

Daniel Orálek (29.3.1970), AC Moravská Slávia Brno
5 km – 14:34 (1992), 10 km – 29:50,28 (1994), půlmaratón – 1:04:33 (1994), maratón – 2:30:13 (2007), hodinovka – 18340 m (2006), 100 km – 7:30:32 (2005), 12 hodin – 131,270 km (2006)
24 hodin – 177,15 km (2006)

 Brno 21. 12. 2006,                                         rozhovor vedl Miloš Škorpil a Radek Narovec

Vážení sportovní přátelé, – Ladislav Zouhar, *03.04.1954 Brno

v letošním roce je tomu právě 100 let, kdy se lehké atletice zásluhou profesora Karáska, který byl předsedou přípravného výboru, dostalo dne 27.2.1908 schválení od výboru SK Moravská Slavia. Do té doby, od roku 1907, vyvíjeli atleti činnost v rámci fotbalového odboru. /SK Moravská Slavia byla založena v roce 1904/. Tak významné výročí jubilantky, neboť atletika je ženského rodu, svádí nejen ke gratulaci a přípitku, ale i k bilancování, hodnocení a vzpomínání. Vybavují se zážitky ze závodů, tréninku, soustředění a cest na závody. Rozebírá se a srovnává výkonnost v určitých etapách, zisk mistrovských titulů, držitelé rekordů, reprezentanti a olympionici. Během 100 leté historie se střídaly úspěchy s dobami totální  likvidace a zapomnění. Paradoxem je, že nejslavnějším obdobím atletiky Moravské Slavie se stala válečná léta 1940-1944, kdy i přes zákaz poskytla útočiště sportovcům tehdy zakázaného Sokola a vysokoškolského sportu. Naopak obdobím nejsmutnějším jsou roky, kdy v činnosti klubu nastala odmlka, 1949-1965, kdy byl klub označen za buržoazní a jeho členstvo a majetek byly převedeny na jiné subjekty. V polovině 60. let se podařilo skupině nadšenců a pamětníků obnovit činnost klubu zásluhou Richarda Plcha i atletického oddílu v roce 1966. Sportoviště v Pisárkách, kde klub působil v letech 1919-1942, jsme již nezískali; nyní patří Vojenské akademii. Hřiště, které si atleti vybudovali v Králově Poli a sportovali na něm 1942-1948, patří městu a momentálně tam hrají fotbalisté 1.FC Brno. Stadiónek  na Laudonově ulici nynější ul. Tábor byl již dávno pohlcen výstavbou. Od roku 1966 po sloučení se Slovanem Staré Brno máme svůj stánek na stadionu na Vojtově ulici, kde působíme dodnes. Roku 1993 došlo k delimitaci SK Moravská Slavia Brno, a vznikl AC /Atletický club/ Moravská Slavia Brno, jako samostatný subjekt. Atleti Moravské Slavie Brno se zapsali 54 krát do listiny národních rekordů (v počtu nejsou započítány rekordy v dnes už nevypisovaných disciplínách), získali 129 mistrovských titulů a mnoho jich oblékalo reprezentační dres. 9 závodníků klubu startovalo na Olympijských hrách (v roce 1920 jeden; 1924 tři;1928 dva; 1936 tři). I když valná část těchto úspěchů souvisí s předválečnou a válečnou érou a je spojena se jmény Koščak, Vykoupil, Fleischer, bří Plchové, Josef, Jiří, a Alois Svobodové, Antonín Svoboda-Tarzan, Vítek, Hoplíček, Slezáček, Koreis, Klempa, Šalé, Paráček, David, Hrdlička, Pospíšil a mnoho jiných. Z mladší generace bří Šoustarové, Vykydal, Ducháček, Rusek, Moravčík, Beneš, Nejedlý, Klvaňa, Klíma, Dvořák, Žižka, Křehula, Mutyaba, Wagner, Procházka, Pokorný, Hromčík. Klub též v historii dobře reprezentovali atletky Smolová, Geislerová, K. Sychrová, z těch mladších Coufalová Pavla, Čechová, Houdková, Hřivnová. Nutno ještě připomenout průkopníky a zakladatele Bechyňského, Hejtmánka, bratry Hašky, Leška, Plchota, Pokorného, Divíška a mnoho dalších. Pokud vzpomínáme na závodníky, nesmíme opomenout trenéry a funkcionáře, kteří vždy v určitém období byli hybnou silou atletického odboru, později klubu. Mucha, Selichar, arch. Lev Krča, Franta, plk.Rozkošný, rada Brož, prof. Friedl, prof. Majda, Vykoupil, prof. Vojta, Přemysl Jílek, Lev Vašíček, Richard a Ladislav Plchovi, Pozděna, Dr. Rinágl, Dr. Rumler, Růžička, Tejkal a celá řada dobrovolníků.V poslední době to jsou Nemetz, Jílek, Krčma, Krčmová, Lidmila, Baběrád, Joukal, Olejníčková, Punčochář, Odehnal, Topinka, Coufalová Lenka, Zouhar, Bartoněk. V posledních letech se podařilo atletům navázat na nejslavnější období, neboť muži již 6x po sobě bojovali o postup do extraligy družstev. Ženy soutěží ve II.lize. Nezapomínáme ani na naše nástupce, v žákovských kategoriích máme zastoupena v soutěžích družstva starších a mladších žáků a žákyň. V soutěžích jednotlivců vozíme medaile z mistrovství republiky v kategorii dospělých, juniorů a dorostu. V barvách klubu získal Michael Nejedlý 3 x za sebou titul mistra ČR běhu na 3 km překážek. Jiří Křehula překonal halový ČR ve skoku vysokém juniorů výkonem 226 cm  a reprezentoval ČR na mistrovství Evropy a světa juniorů. Mezi mistry ČR patří i trojskokan Miron Mutyaba a reprezentoval ČR v mezistátním utkání mužů do 22 let. Sprinter Lubomír Procházka reprezentoval ve stejném utkání. Nadějná žákovská sprinterka Kateřina Čechová mistryně v běhu na 60 a 150 m, je velkým talentem českého ženského sprintu. Mezi úspěšné maratónské běžkyně patří Ivana Martincová, vítězka košického maratónu. Tradičně pořádáme na závěr roku Silvestrovský běh, který má již 29. ročník a je memoriálem R. Plcha. Na podzim atletický mítink s hodinovkou na dráze. Na jaře pořádáme běhu Okolo Myslivny, který je součástí Brněnského běžeckého poháru. Družební utkání mládeže s SK Čtyři Dvory České Budějovice, které organizoval Ing.Krčma, udržujeme od roku 1996. Akce probíhá 2x do roka, na jaře v Brně a na podzim v Českých Budějovicích. Senioři klubu se scházejí 2 x ročně na přátelském posezení za účasti našich mladších členů. Setkání vedl prof. Klempa, který se v roce 2005 dožil 92. narozenin. Nejstarším žijícím atletem byl Jindřich Strniště, který se dne 2.listopadu 2002 dožil svých 101. narozenin. Od svých 98 let žil v léčebně dlouhodobě nemocných ve Vimperku. Nejstarším žijícím atletem Moravské Slavie je Václav Žďárský, ročník 1915. Já sám jsem přišel do Moravské Slavie na podzim roku 1969 ve svých 15 letech. Oddíl vedl Richard Plch, kde mu funkcionářsky pomáhal Emanuel Volšan. Prvním mým trenérem byl Jaroslav Truxa, později mě vedl krátce trenér Vladimír Krupica, který především trénoval překážkáře Jaromíra Vykydala. Měli jsme dobrou partu, scházeli jsme se o sobotách a nedělích, i když nebyly závody. Z té doby vzpomínám na Honzu Sapáka, který je nyní brněnským architektem, bratry Ducháčkovy, Irenu Rezkovou, Komárovou, Starou, Jirochovou, Svobodovou a další. Z mého tehdejšího pohledu starší závodníci Jirka Karpíšek, Laďa Rüdiger, Pepa Sečkář, Stříbrný, Ryšavý, Borek Uchytil (nyní pracuje jako kardiochirurg), bratři Šoustarové, Miloš Bouda, Mikulka, Zimolka, Hron a další. V letech 1975-77 jsem byl na vojně mimo Brno, nejdříve v Senici nad Myjavou a rok a půl v Plzni. Po návratu  mě Richard Plch přemluvil k funkcionaření, a byl jsem vhozen přímo do dravé vody, neboť jsem se stal předsedou oddílu, kde jsem získával někdy perně získané zkušenosti. Nicméně se střídavými úspěchy na tomto úseku činnosti jsem dosud. Rovněž se mnoho změnilo i v přístupu k tréninku, zvláště příchodem Františka Nemetze, který se stal trenérem všech běžců Moravské Slavie, tedy i mým. V té době jsme měli početnou skupinu běžců, jejíž přítomnost na závodech zaručovala četnost a kvalitu. Byli to kromě mé maličkosti bratři Zíkové, Nosek, Kašpar, Rusek, Moravčík, později Beneš, Topinka, bratři Mikaušové, Nejedlý, Faltus a další.  V následujících letech se ke kvalitním běžcům připojili kvalitou i sprinteři a vrhači. Po delimitaci SK Moravská Slavia Brno se zkvalitnila i práce výkonného výboru a trenérů. Budovalo se družstvo, které bylo vhodně doplněno o některé mimobrněnské atlety, a byl tu tým, který se probojoval až do I. atletické ligy a šestkrát po sobě byl v kvalifikaci o extraligu. O současných atletech, trenérech a funkcionářích  jsem se již zmiňoval v předcházejících řádcích. Přeji všem při pročítání dlouhodobých tabulek Moravské Slavie Brno příjemné zážitky a krásné vzpomínky na vlastní sportovní zážitky, atletické aktivity a kamarády či soupeře. Do dalších let pokračovatelům atletických tradic v  Moravské Slavii přeji mnoho vychovaných atletických mistrů a rekordmanů, kvalitní trenéry. V neposlední řadě pro splnění všech vytyčených cílů, jak sportovních tak budovatelských a zabezpečení chodu klubu, tolik potřebnou a hojnou podporu od sponzorů.

Brno, leden 2008                                                        Ladislav Zouhar

Josef Sečkář, *08.10.1948 Brno

Začínal jsem : Slovan Staré Brno od r.1961-přes sloučení s Mor.Slávií do r.1967. 1968-1970 vojna, závodil jsem za Spartak Sezimovo Ústí a hrál fotbal v Dukle Tábor. Od r.1971 trenérem a první svěřenkyně z Mor. Slavie (Věra Rechová). Od r.1972 přestup, jako trenér se svěřenkyněmi do Univerzity Brno do r. 1974. Zde atletky Kulhavá 1.MČSSR na 300 m dorostenek, Klobásová 800 m, Vendová a Švárová 80 m př. na medailových postech na M Republiky. Ženy bojovaly v kvalifikaci o extraligu, nepostoupily. 1972-1975 stěhování kvůli bytu do Znojma.Tam postup do 1.NL ženy. Objev V. Vlasáková-českosl. rekord v hodu oštěpem, zřízení SCM Znojmo a sport. třídy. Další atletky Drábková, Fialová, Fialková, Musilová vše překážkářky. Musilová si vzala Šoby. Dlapová atd. Vše medailistky na M ČSSR 1975-1976 VSK Univerzita Brno, nebyla tam už ta ohromná parta, jako dříve. Přijal jsem nabídku Martíška, ekon. náměstka fi.Geotest založit TJ při firmě, kam jsem nastoupil do dílen. Ženy jsme dostaly do 1. NL, opět jen do kvalifikace o EL, dorostenky však vyhrály M ČSSR a 1x skončily 3. Z odchovankyň: Mužatková-vý-178 cm, Kubínová vý-175 cm, Chromečková českosl. rek. na 150 m žákyň, totéž Klimová, další rok obě jmenované vyhrály M ČSSR ve svých kategoriích na 100 m a 200 m, žákyně zaběhly čsl.rek.na 4 x 60 m, Jeřábková 1.M ČSSR na 150 m, Zimová 3., atd. Dvořáčková-objev v disku nakonec hodila 52 m a Hana Mísařová v kouli přes 16 m. Systém profesionálů mně rozkradl tréninkovou skupinu a začal jsem znovu.V Geotestu do r.1984 objevil atletku. Ke konci působení jsem  objevil atletku Suchovskou. Ta se mnou přešla do Univerzity. Zde jsem působil opět až do r.1992. Postoupili jsme s ženami do EL a skončili 3. Suchovská pravidelně vyhrávala M ČR v hale i na dráze v kategorii dospělých. Kromě ní jsem měl P. Punčocháře, který byl u mně od dorosteneckých krůčků až po muže a stal se 2x Mistr ČFSR mužů na 400 m. Lužová 2.na M ČSFR na 100 m př. žen, Kusý-výborný sprinter, Reisingerová 2.v oštěpu na M ČSFR. Štafeta žen ve složení Kostnerová, Pospíšilová, Lužová, Suchovská vyhrála Mistrovství republiky. Protože v té době vstoupily do Univerzity Brno, kterým jsem byl trnem v oku a kteří se mnou chtějí dodnes kamošit a jako se nic nestalo. Zbavili mě podpisového vzoru, rozkradli tartanové pásy, které měly jít všechny do koridoru, který jsme s klukama Tomášem a Petrem zbudovali a těžko na něj sehnali peníze atd. jsem se naštval a společně s Ing. Nekoksou jsme založili ACP Brno. Zde jsme se chtěli věnovat hlavně jednotlivcům. Suchovská se vrátila za mnou do ACP Brno, Univerzita sestoupila až do 2.ligy žen a pak družstvo a tato složka zanikly.V ACP se prosadil junior Duraja zejména v hale na 60 m přek., kde zvítězil, Šplíchalová rovněž na překážky, objevil jsem čtvrtkařku Grochovou  400 m za 56 a něco jako dorostenka atd. Postupně jsme získávaly trenéry a další atletky. Z nich D. Polachová byla 2.na MČR žákyň na 60 m, Tománková, která přišla z Val. Meziříčí začala zářit ve skoku dalekém. Almeida z Angoly měl velké plány ve sprintu na 100 m, chtěl jet na OH a měl na to. Pak přešel k Fr. Nemtzovi. Tam šla forma nahoru a když se vrátil ke mně za 2 roky na banálních závodech v Ostravské hale si na špatném bloku utrhl sval a bylo po nadějích a plánech. Suchovská začala mít skvělé výkony. Vyhrála EP na 200 m, na MSv Göteborgu  v r. 1994 skončila 9. o 0,01 vt od postupu do finále. V Bratislavě na P-T-S porazila M. Onylaiovou z Nygérie, na ZT i M. Otteyovou na 200m.V hale ve Stromovce v r. 1995 zaběhla skvělých 400 m za 52,06 a vyhrála titul. Ve stejném roce na HME ve Stockholmu skončila 2.na 200m opět o 0,01vt. Pak přišly problémy zdravotní a vztahové mezi závodnicemi reprezentace co se týče dotací na přípravu. Erika odjela na kemp do Atlanty v r.1996 a po něm oznámila, že na OH nejede, tak jsme se rozešli. V roce 1995 jsem nastoupil na SG jako trenér. Sloučili jsme SK SŠ a ACP Brno pod název ACP junior Brno, který se stal součástí TJ ACP Olymp Brno. Oddíl šel výrazně nahoru až do EL žen. V družstvu se objevilo několik talentů Turanská trojskok 1.MČR v juniorkách, Šauerová 2.MČR žákyň atd. Od r.2002 se složka SK SŠ zrušila a zůstal ACP Olymp Brno dosud.Výsledkem je 6 titulů MČR družstev juniorek, 2 x vítězství v Extralize a 3x do 3.místa žen.V Evropském šampionátu juniorských družstev 5 x 2.místo za suverénem z Moskvy. Funkce za svoji kariéru trenér, vedoucí družstev, předseda oddílu, ekonom, manažér. Předseda JMKAS, místopředseda TJ. Člen komise pro mládež, školství a tělovýchovu států EU, než jsme do EU vstoupili, poradce předsedy TV komise magistrátu Mě Brna. Kondiční trenér 11. rok basketbalistkám Gambrinusu a 7 rok reprezentace ČR žen. Vyznamenání: čestný odznak ČSTV, Diplom od MOV p. Samaranche za celoživotní práci pro mládežnický sport. Osobní rekordy v atletice: 60 m-6,8  100 m-10,8   200 m-22,2  400 m-49,3 dálka-664. Byl jsem kopyto v gymnastice. Hrál fotbal 2.ligu, hokej. brankář 2.ligu. Baví mě jezdit na motorkách. V roce 2006 jsem přežil po autohavárii svoji smrt a tím jsem naštval hodně lidí a to nejvíc v Praze. Současné svěřenkyně Zachariášová 1. MČR juniorek a repre na 1500 a 3000 m, Krchová 2. MČR dorostenek v krosu, Schybolová 3. MČR dorostenek ve steeplu, Servitová 3. MČR juniorek na 400 m.V současné době chystám závodnici Řádkovou na splnění limitu v trojskoku na MS do 17let a Májkovou na splnění kritérií do reprezentace v trojskoku. Ke konci roku se podařilo diplomatickými kroky získat Evropský šampionát juniorských družstev sk.A do Brna, Světový den atletiky IAAF, M Moravy ženských složek atd. V létech minulých zalobovat o pořadatelství Olymp. mládeže v Brně a tím opravit stadion. Pomoct Vyškovu ke dráze a sport. třídám, Hodonínu ke sport. třídám, Hustopečím při začátcích výškařských zdrojů a materiálu, atd. V knize ČAS Kdo byl kdo nejsem, protože mě nikdo na svazu asi nezná. Když jsem se hlásil na volná místa trenérů reprezentace po revoluci zejména v létech 1995-2000, tak jsem byl odmítnut, stejně tak na místa vedoucích výprav na MU. Takže jsem se rozhodl, že doma je doma a Brno mám rád. Jsem rád, že Morenda zbudovala stadiónek, kde jsem jako žák začínal na škváře a kam se rád vracím i občas za kamarády na pivo. Doufám, že než se ze mě stane hermetik, ještě vychovám nějakou Suchovskou.  Musíme stále bojovat o existenci, peníze a závodnice. Ty bohužel někdy nechápou souvislosti a odcházejí jinam.

 Brno, leden 2007                                                        Josef Sečkář

 Josef Kašpar, *04.01.1945 Brno

K běhání jsem se dostal v roce 1977 ve svých 32 letech po zjištění, že pro svoje tělo musím něco začít dělat. Po prvním výklusu jsem s hrůzou zjistil, že neuběhnu ani ½ km. To mě neodradilo, ale naopak správně nakoplo a začal jsem běhat 2-3 x týdně a výsledek se začal brzy objevovat. Za několik měsíců v roce 1978 jsem šel na svůj první závod v Juliánově, kde jsem ale bezpečně skončil poslední. Zde jsem se ale setkal s výbornou partou běžců z Mor. Slavie, kteří mě pozvali na tréninky na Morendu na Vojtově. Brzy jsem zjistil, že jsou to výborní kluci (Laďa Zouhar, Fr. Nemetz, Jirka Zika, Jarda Truxa, Milan Sekanina, Mirek Nosek, Karpíšek a další) Velice rád na všechny vzpomínám. Postupem doby se ze mě začal stávat běžec, který už začal mít i výsledky a na závodech se začal prosazovat. Takže když to teď mám vyhodnotit, neboť jsem na Morendě strávil pomalu 30 let tak to byla bezvadná doba. Našel jsem tady výborné kamarády v čele s obětavým předsedou klubu Laďou Zouharem a trenérem Frant. Nemetzem. Dokázal jsem si splnit svůj sen zaběhnout si maratón. Nakonec jich bylo 9 s nejlepším časem 2:36:12 hod.

 Brno, září 2007                                                           Pepa Kašpar

 Pisárky se podílejí na zrodu spešovské atletiky  – Jan Kužel, *30.01.1921 Spešov.

Běhání v terénu, skákání přes různé překážky i házení kamením byla každodenní zábava venkovských kluků u nás ve Spešově na Blanensku a to už od brzkých školních let. Pár z nás vyspělejších pak postupně zaměňovali různá použitá provizoria nářadí za skutečné koule, ručně zhotovované oštěpy z jasanových prutů či skokanské tyče z urostlého smrkového porostu, disk nahradila kolečka od vodní armatury. Na Sokolském hřišti na Bahnech, které bylo naším každodenním eldorádem, už byly u pískového doskočiště skokanské stojany, skákalo se přes napnutý špagát. Naše představy o závodění v atletických disciplínách se pomalu začaly naplňovat. Pak dočasně u nás na čas zdomácněli už vyspělí dolnolhotší dělničtí atleti, vytýčili na pískovém hřišti dvoudráhový dvousetmetrový běžecký ovál i pouhou stovku. V dělnické i sokolské jednotě v Blansku stejně jako v sousedním Bořitově a Černé Hoře už atletika nacházela mezi sporty své místo, došlo mezi nimi k řadě vzájemných utkání, mnohdy už s výraznými výkony. Jako pozorní klukovští diváci jsme na nich nemohli chybět, sami jsme od nich ledcos odkoukali. Brněnské Pisárky s tehdy ve třicátých letech věhlasnou atletickou dráhou a vynikajícími atlety jsem znal z počátku jen z dobového tisku. Zvýšený zájem o atletické dění v Brně mně v mých deseti letech posílil světový rekord Františka Doudy ve vrhu koulí 16,04 m v pisáreckém střetnutí našich atletů s Rakouskem na počátku října 1931. To byl snad rozhodující moment a impuls k tomu, že desetičlenná parta spešovských kluků, ještě žáčků, se rozhodla založit na jaře lehkoatletický klub benjamínků při sokolské jednotě. Byl to první krok k pozdější 16 leté historii spešovské atletiky v Sokole, za války v ČAKS a poté znovu v Sokole. A znovu k Pisárkám. Umluvil jsem staršího bratra k doprovodu do Brna-poprvé vlakem-ke shlédnutí tradičních rivalů atletů Brna s Prahou v roce 1934. Vidět věhlasné atlety v dresu Prahy sprintera Heyduka, Fišera, Kněnického, běžce Rošického, Hrona překážkáře Janderu, skokany Hoffmana, Krátkého a vrhače Doudu s Knotkem s brněnskými Mečířem, Liepoldem, Koščakem, Slezáčkem, Vítkem, Hlavoněm – to byl zážitek, který mě doslova s atletikou ukoval už navždy. Pak už v Pisárkách až do jejich zabrání německými okupanty, zvláště na mých studiích v Brně, jsem byl častým návštěvníkem. Seznámil jsem se se správcem, typickou pověstnou postavou se stále pokuřovanou fajfkou v ústech Robou Malingerem a s redaktorem Lvem Vašíčkem jsem ne jedenkrát poseděl v rozhovoru na dřevěné tribuně. Ve válečném období v jeho redaktorské kanceláři na dnešním Moravském náměstí hned naproti po válce pak zbořeném červenocihelném Německém domu. Tam jsme spolu s Vaňkem bývali častými hosty. Vaněk – po zavření Techniky v Brně nacisty učil na brněnském učilišti, ráno jsme spolu do Brna jezdili vlakem – on bydlel v Černé Hoře- občas jsme spolu běhávali v černohorských lesích. Vaněk po zániku VS Brno za války přešel s ostatními do Morendy, z poměrně úzké závodnické základny tehdejšího boskovického okresu pak odešla také řada dalších – Barák, Gärtner z Blanska, Janíček z Bořitova a Valenta z Letovic. Většina z nich pak patřila k oporám Morendy, hlavně tyčkaři. Navázané vztahy s brněnskými činovníky Vašíčkem a Vojtou a také už první úspěchy spešovských dorostenců vyvrcholily pozváním brněnských závodníků Moravské Slavie a VSB k propagačnímu utkání s dorostenci Spešova v roce 1939. Brněnská jména Smutný, David a další už něco znamenala. Hned v příštím roce dorostenci Moravské Slavie a Spešova se znovu utkali. O vítězství hostů 63:40 se zasloužili především David, Rinágl, Máchal, Zoubek. A do třetice už jako dospělí B družstvo MS se ve Spešově utkalo už s registrovaným ČAKS v divizní soutěži roku 1942, hosté s Pospíšilem, Drastichem, Polcarem a Tejkalem. Já jsem postupně přecházel ze závodění a také jako vedoucí oddílu k trenérské práci svých spešovských svěřenců a od roku 1942 jsem začal růst v kvalifikačním řádu atletických rozhodčích. Můj vstup do velké atletiky opět má vztah k Morendě. Na její nové dráze, vybudované v Králově Poli, na mistrovství republiky 1951 jsem debutoval spolu s dalšími dvěma spešáky, rozhodovali jsme obě koule a výšku žen. S Jaroslavem Vykoupilem, tvůrcem pisárecké legendární historie, jsem se seznámil až když působil v Praze v době jeho ředitelování strahovského areálu. Bylo tomu též v mnoha školeních atletických rozhodčích, na stadionech a později v jeho roli ve vedení vrcholové atletiky v poválečných letech. Úspěchů spešovské venkovské atletiky si velice vážil. Z bafuňářů Morendy mimo Lva jsem dlouhá léta už jako člen krajského orgánu atletiky spolupracoval s Františkem Klempou a Emanuelem Volšanem v krajské komisi rozhodčích. Byl to poctivý pracant v éře MS za Plchových časů. Byla velká škoda, že se v osmdesátých letech úsilím tehdejšího krajského atletického svazu nepodařilo realizovat výstavbu atletického stadionu s tartanovou dráhou v pisáreckém prostoru. Když už byly vyřešeny problémy s přeložkou dálničního přivaděče plánovaného kolem, nedošlo nakonec k dohodě s majiteli-armádou. Pisárky zůstaly jen vidinou, konečné řešení výstavby na Palackého vrchu pak zůstalo dlouholetým brněnským oříškem. Ke století MS v nových podmínkách na rekonstruovaném stadionu na Vojtově nechť současná i budoucí atletická generace se snaží vrátit její dřívější slávu ze třicátých let minulého století. Oslavný rok je také výročím jejích velikánů – stého výročí narození nezapomenutelných Lva Vašíčka a 110. narození Jaroslava Vykoupila.

Spešov, září 2007                                                       Jan Kužel  

Zážitky padesátníka na dorosteneckou kariéru – PaeDr. Miloš Lehuta, *30.07.1956 Trnava

Přiznám se, že nevím, co napsat. Zážitků za, z dnešního pohledu padesátníka, jen krátkou několikaletou dorosteneckou kariéru atleta mám hodně. Těžko se ale vybírá, co by stálo za zveřejnění a obstálo tak ve srovnání s povídáním a zážitky daleko významnějších a lepších osobností, které skutečně tvořily historii AC Moravská Slavia. Já jsem byl jen epizodní byť snaživou figurkou počátku 70. let. Atletika mě bavila, někdy až příliš. Na Morendu jsem přišel v září 71. Právě probíhalo ME v Helsinkách. Tehdy mě nadchl vítěz běhů na 5 a 10 km Juha Vaatainen a tak jsem chtěl běhat něco delšího. Dneska vím, že jsem vůbec neměl předpoklady pro disciplíny založené na vytrvalosti. To byl jeden z důvodů, proč jsem po zimní přípravě na jaře zaběhl 800 m ve zcela stejném a hodně podprůměrném čase jako na podzim. Naštval jsem se a z trucu jsem se při přeborech Brna odmítl přihlásit na půlku. Zkusil jsem třístovku a tu jsem překvapivě vyhrál, přestože ostatní kluci dělali atletiku déle než já. Od té doby jsem dělal sprinty a první rok jsem se pak závod od závodu neustále zlepšoval jak na 100 m tak i 300 m. Bohužel jsem neměl zkušenosti a neuměl jsem závodit. Na krajské přebory do Znojma jsem jel s osobními ambicemi uspět na třístovce. Myslel jsem si, že bude stačit tempo, jaké jsem zvolil v Brně (doběhl jsem tam zcela svěží). Zbytečně jsem se připravil o lepší výkon i výsledek, na rozdíl ode mě ostatní ostře sprintovali už od startu a první dva překonali ČS rekord. Na stovce jsem měl nejlepší výkonnost na podzim. Byl jsem nominován do krajského výběru na závody v Jablonci. Měl jsem dráhu vedle tehdejšího čerstvého mistra republiky a rekordmana mladšího dorostu na 100 m (10,9 s) Křivky z Pardubic. Držel jsem se na stejné úrovni s ním až do 60 metrů, pak jsem v přemíře úsilí zaškobrtnul, téměř spadnul, ale stále doběhl v osobním rekordu. Výkony z Jablonce mi otevřely cestu na dorostenecké halové mistrovství ČSR, které se konalo rovněž v Jablonci někdy v únoru 73. Na závody jsme tenkrát z M.Slavie odjížděli celkem tři. Kromě mé maličkosti ještě dva s tabulkově mnohem kvalitnějšími výkony – překážkář Jaromír Vykydal (Vyďa) a Jan Ducháček přezdívaný Danda, který byl rok předtím lídrem československých tabulek ve skoku vysokém ml. dorostu výkonem 187 cm. Všichni tři jsme po obdržení pozvánek na mistrovství řešili problém, jak probudit formu uprostřed zimy. Tehdy jsme měli za sebou akorát objemové běhání a fartleky, běhat rychlé úseky nebylo kde. Danda si do výšky nezaskákal několik měsíců. Nakonec jsem to řešil tím, že jsem asi čtrnáct dnů před závody běhal rovinky v mrazu na asfaltu tehdy budované výpadovky na Svitavy v Řečkovicích. Tím jsem si namohl achillovky a vleklých zánětů jsem se pak nezbavil do konce běžecké kariéry. Danda si vyzkoušel až na hotelovém pokoji večer před startem, jestli mu to vůbec skáče. Při asi šestém pokusu se už pořádně odrazil, ladným straddlem se vznesl nad pomyslnou laťku a při dopadu z takové výšky do doskočiště se pod ním na desky rozpadla postel. …
Tož nevím… Psát by se dalo… Nejen o tom, jaká byla tehdy parta a jak se hrávalo na kytary a mandolínu cestou vlakem na závody. Nebo jak jsme znali osobáky všech z oddílu a vzájemně si přáli, když se někomu zadařilo a hned jsme si upřímně gratulovali . Dále si připomínám, že Milošovi Boudovi dlužím flašku, nevím už sice čeho, ale vím za co. Vsadil jsem se s ním, že pojedu na olympiádu do Montrealu. Dneska to vidím střízlivě, jenže tehdy se mi dařilo a věřil jsem, že by to mohlo vyjít. Záněty achillovek se pak začaly zhoršovat, nepomohlo mi ani, když jsem na rok vysadil v tréninku a bolesti ustaly. Ihned po přestupu do Zbrojovky a po zahájení přípravy v Bartuškově týmu, mě to chytlo znovu a po roce jsem definitivně s atletikou skončil. Těžko jsem se tehdy smiřoval s představou, že na olympiádu nikdy nepojedu. V roce 2001, když jsem byl na stáži v kanadské Ottawě, jsem neodolal a koupil jsem si zájezd do Montrealu. Olympijský stadion jsem nakonec tedy aspoň viděl a byl na něm fyzicky přítomen. Rovněž tak jsem si aspoň poseděl na tribuně stadionu v Lužnikách v Moskvě, prošel jsem se tam a lehce si zaklusal pár metrů po dráze. To bylo v roce 86. Narodil jsem se v Trnavě. Vystudoval jsem tělocvik a ruštinu na pedagogické fakultě dnes Masarykovy univerzity, později angličtinu na filozofické fakultě tamtéž. Momentálně pracuji jako učitel angličtiny

 Lovčičky, říjen 2007                                                   Miloš Lehuta

 No a pár vzpomínek… – MUDr. Jiří Berka,  *02.06.1953 Brno

Po obnovení činnosti oddílu se začalo z ničeho a materiální vybavení se rozvíjelo velmi pomalu. Bylo to dáno velmi omezeným objemem prostředků, takže se stávalo i to, že skokani dostávali jen jednu specielní tretru na odrazovou nohu. Svérazné byly i některé tréninkové prostředky. Například „otec obnovitel“ Richard Plch mimo jiné vynikající oštěpař, prezentoval jedno z cvičení techniky odhody slovy. Chlapci, nejdůležitější je silně a pravidelně píchat!“  Jako tyčkař jsem zase slýchal, že nejdůležitější je přesné zasunutí… To se nám často nezdařilo, a protože tyčka tehdy stála dva měsíční platy mého otce inženýra, řešili jsme problém tím, že jsme s sebou vozili pilku na železo, izolačku a náhradní špunt. Než jsme se naučili přesně zasouvat (tyčku do odrazového korýtka), zkrátila se z původních čtyř na necelé tři metry. A teď to nejdůležitější: já osobně jsem své atletické působení (závodně čtvrt století od 10 do 35 let) nepojímal jako honbu za výkony, ale možnost být v perfektním kolektivu dobrých kamarádů a kamarádek. Řečeno slovy minulého režimu, kolektiv se často utužoval. Jednou jsme jeli na závody do Hodonína a až na místě samém, jsme zjistili, že nějakou administrativní chybou pořadatelů se akce měla konat až o týden později. Nijak nás to nerozhodilo, naopak utužování kolektivu v přestupní stanici v Zaječí bylo tak intenzivní, že nám málem ujel poslední vlak do Brna.

Brno, říjen 2007                                                                     Jiří Berka

 Vzpomínání na atletické (staré časy) na Morendě  – MUDr. Rostislav Stříbrný, *05.10.1952 Brno

„A už je to tady, vysloužilí sportovci začínají vzpomínat na zašlou „slávu“ své aktivní sportovní činnosti“, to si řeknou zřejmě mladí atleti, když si přečtou tyto řádky. Tak jako my, když jsme naslouchali příhodám a zážitkům našich předchůdců. Ale vždyť to vzpomínání patří nejen ke sportovnímu životu. Nebudu však nostalgicky ronit krokodýlí slzy nad uběhlými desítkami roků, kdy jsem zápolil na škvárových oválech horší nebo ještě horší kvality atletických stadionů v Brně a na jižní Moravě. Spíše chci připomenout ty veselé příhody ze stadionů, nebo si spolu s vámi připomenout ten slastný pocit slávy a vítězství. Prvním velkým zážitkem pro mne bylo atletické finále Základních škol v Brně na jaře 1968. A to jsem přitom nic nevyhrál. Před závěrečným finále jednotlivých disciplín probíhala předkola v jednotlivých brněnských obvodech, naše škola Bakalka spolu s ostatními školami pořádala předkola právě na našem stadionu. Velké finále proběhlo v Mekce brněnské atletiky na Zbrojovce. Já jsem se soustředil na běh na 500 m (ale kvalifikoval jsem se i na 60 m). Proč se o tom zmiňuji, je atmosféra, která na tomto obrovském stadionu vládla. Všechny školy v Brně, jejich žáci a učitelé se totiž na tomto stadionu zúčastnili jako diváci. Těch lidí, hlavní tribuna byla plně obsazena a fandila! Zvláště při pětistovce, každá škola svému zástupci. Velký řev nebo spíše jekot, vše se rozléhalo v mohutném kotli a vytvořilo nezapomenutelnou kulisu. I vlastní závod byl napínavý, vše se rozhodovalo v závěrečné rovince. Dohromady nás bylo 10. Prakticky všichni jsme byli v jednom chumlu, pozice se rychle měnily, 50 metrů před cílem jsem byl ještě druhý, pak jsem ztvrdnul, doběhl jsem na „bramborovém“ místě, ale udělal jsem si osobák 1:15,1 (vítěz 1:14,0). Kupodivu, od té doby jsem už pětistovku nikdy neběžel. Náladu jsem si lehce spravil ve štafetě na 4×60 metrů, kdy jsme opět za ohlušujícího řevu doběhli druzí (pamatuji si i sestavu štafety-Stříbrný-Ryšavý-Batelka-Kohút-vynikající čtvrtkař v budoucnu). Vždycky mě přitahoval běh na 400 metrů. Obrovským zážitkem bylo pro mne finále čtvrtky na Olympijských hrách v Mexiku-poprvé na světě byl zaběhnut čas pod 44 vteřin. Po tomto zážitku jsem se snažil zakousnout se do tréninkového krajíce s ještě větší hltavostí, kterou podporoval náš trenér a znovuzakladatel atletického oddílu Richard Plch. K tréninkovým dávkám na stadionu jsem si dobrovolně přidával výběhy kopců na Červeňáku, prokládané rovinkami v lese, hlavně v zimním období. Přiblížil se první test tréninkového úsilí, přebor staršího dorostu pořádaný na stadionu Zbrojovky, kde byla perfektní dráha a k tomu opět mohutný dojem z obrovského kotle, který tentokrát byl sice téměř prázdný, na rozdíl od předchozího popisovaného závodu, závodu to ale vůbec nevadilo. Z celého Brna se na běh na 400 m přihlásilo sice pouze 5 dorostenců, ale moje nervozita nebyla o nic menší a ještě ke všemu jsem si vylosoval poslední 6.dráhu, tedy nikoho jsem před sebou neměl. Po startu jsem vyrazil a mazal co to šlo, měl jsem strach, že mě všichni předběhnou už na první rovince. Do zatáčky jsem stále nikoho před sebou neměl, dokonce ani vedle sebe. Pamatuji se, že absolvovat zatáčku v 6.dráze bylo nekonečné, zvláště, když sil už rapidně ubývalo. Na rovince jsem sice už za sebou slyšel dusot treter soupeřů, ale cíl se blížil. Světe, zboř se, já jsem „protrhl cílovou pásku“ jako první! Ale měl jsem toho plné zuby, dokonce jsem za cílovou čárou padl na dráhu, i když čas byl z dnešního hlediska „úsměvný“ 56,0. Ale nikdo tenkrát zkrátka lepší nebyl. Za několik týdnů se konal ve Slavkově Krajský přebor staršího dorostu. Zde už byla samozřejmě konkurence podstatně tužší, včetně borců ze Zbrojovky, zvláště jeden se tvářil velmi suverénně (jméno si nechám pro sebe, i když potom se tento borec atletice zřejmě dlouho nevěnoval), jako kdyby už běh měl předem vyhraný. Také tomu odpovídal i průběh závodu, na protilehlé rovince jsem byl tímto borcem dostižen a předběhnut (už si nepamatuji, zda běžel jednu nebo více drah za mnou). Jenomže přišel závěr zatáčky s náběhem do cílové rovinky a ukázalo se, že zbrojovák přecenil svoje síly. Předběhl jsem ho opět, nikdo jiný se již přede mne nedostal a já vyhrál Krajský přebor!  Nádherný, opojný pocit. Zajímavý byl i závod ve výšce, pamatuji si, že výškař Vladimír Malý začal skákat na výšce 202 cm!,  když už dávno všichni výškaři vypadli. Slavkov měl vůbec pro náš atletický oddíl „zlomový“ význam. Při jednom z atletických mítinků se mimo jiné běžela švédská štafeta 400-300-200-100 metrů. První 3 úseky jsme měli obsazené, já jsem běžel 200 metrový úsek, se stovkou jsme si nedělali starosti, někdo to zkrátka odběhne. A jak jsme se takto o této štafetě bavili, začal kolem nás „kroužit“ nenápadný, až příliš podsaditý blonďatý borec. Nesměle se nás zeptal, jestli by tu stovku za nás nemohl odběhnout, když nikoho nemáme a on že je tady sám a nemá s kým běžet. „A za kolik tu stovku máš“ zeptali jsme se suveréně, my „zkušení“ borci. „Za 10,8 odpověděl bez váhání.“  Předchozí úsměv nám okamžitě ztuhnul na tváři. „To si z nás děláš srandu ne?“ „Vůbec ne“, odpověděl skromně. „Vrátil jsem se z vojny  a teď hledám, kde bych mohl běhat“. Po těchto slovech jsme si našeho nového kolegu prohlédli detailněji, vysloveně svalový typ. Přikývli jsme a byli jsme zvědaví, co předvede, hlavně já, protože jsem mu předával kolík. Předávku jsme jakžtakž zvládli a jakmile měl náš nový kolega kolík v ruce, rozkmital nohy do neskutečné frekvence a doslova převálcoval vše, co bylo ještě před ním. Vypadalo to, jako kdyby ostatní stáli na místě. Celou stovku absolvoval snad na jedno nadechnutí. V cíli byl celý rudý, naše štafeta vyhrála, naše radost neznala mezí. Nově vycházející hvězda se jmenovala Ladislav Šoustar. Napínavé okamžiky jsme zažívali i mimo závodní dráhu, při cestování na závody nebo při cestě zpět. Jedno soutěžní kolo bylo ve Hluku na Uherskohradišťsku, tedy poměrně daleko a doprava tenkrát klasickým dopravním prostředkem vlakem by byla komplikovaná a zdlouhavá. Přivítali jsme proto nabídky atletů z Rousínova, že nás vezmou svým „autobusem“. No to byla legrace. Jednalo se o jakýsi minibus-řečeno dnešním jazykem, vyrobeným někdy v padesátých letech, my jsme závodili v sedmdesátých letech, tento „minibus“ byl minimálně 20 let starý a musel toho mít opravdu hodně za sebou. Když jsme vyjeli z Rousínova, kde je samá rovina – Malá Haná, tak to ještě šlo. Ale běda. Začaly se přibližovat buchlovské kopce. Dědeček automobil začal hekat, prskat, kvílet a co horšího, z motoru se začalo kouřit. Museli jsme dědečka zastavit, a to opakovaně, inu proti věku není léku. Zastávky byly čím dále častější a čas běžel. Naši štrekaři začali nadávat, že si na stadion v rámci rozklusání zaběhnou sami, že to bude rychlejší. Nakonec jsme ale dojeli přece jen včas. Cesta zpátky byla také zábavná, ale přece jen snadnější, protože do Brna to je s kopce dolů. Na atletických stadionech se však závodilo nejen v atletických disciplínách. V Čejkovicích na podzim probíhalo poslední kolo, kdy se rozhodovalo o konečném pořadí. Samotný stadionek je velmi malebný a kuriozní tím, že měl dráhu dlouhou pouze 190 metrů a měla tvar vajíčka!, klasická rovinka byla jedna, a to ještě taktak, aby měřila 100 metrů. Jak už jsem řekl, závody se konaly na podzim. Čejkovice-kraj vína-čas burčáku. Přímo na stadionu byl ve stráni, do které výkonní oštěpaři při hodech nad 50 metrů zapichovali své oštěpy, já, bohužel ne, byl vykopán vinný sklep, ve kterém byly pro nás závodníky připravené dva padesátilitrové demižony burčáku! No, během závodů se ještě nic nedělo, kupodivu, byli jsme zodpovědní. Ale po závodech! Lidské oko nevidělo a lidské ucho neslyšelo, co se dělo. Burčák byl vynikající, bodejť by ne, to by si Čejkovičtí nemohli dovolit udělat si ostudu, vždyť tam byla konkurence z Hodonína. Po závodech, tedy po absolvování své disciplíny, se někteří do burčáku pustili. Většinou jsme nebyli v konzumaci tohoto oku příliš zkušení, ale jak se říká výjimka potvrzuje pravidlo. Vítězný borec na 5 000 m z Hodonína se uvelebil po doběhnutí cílem ve sklípku a už z něho vlastními silami nevyšel! Úplně se „umrtvil“. Své udělala nepochybně i únava po běhu. Pořadatelé nakonec museli zavolat rodiče, kteří si syna opravdu odnesli vlastníma rukama do auta a odvezli domů. Vše však proběhlo za bujarého veselí a povzbuzování ještě střízlivých, kteří jsme ještě měli své disciplíny před sebou. Nás také čekala cesta domů autobusem. No to teda byla jízda! Čejkovice sice nejsou od Brna zas tak daleko, ale cesta se pořádně natáhla. Autobus musel zastavovat po pár kilometrech jízdy, ale ujišťuji vás, že kvůli čurání to nebylo. Sport přináší zkrátka v životě člověka nevšední zážitky, které nesportující lidé nemají šanci zažít. Sport přináší radosti, někdy i zklamání, ale na ty se zapomene. Poznáte nové přátele, podíváte se tam, kam byste se normálně nedostali. Atletika v Moravské Slavii slaví super úžasné kulaté jubileum. Ať přináší stále více radosti z vítězství na oválech stadionů, ale i v životě, atletům aktivním, méně aktivním, ale i neaktivním, kteří se však zasloužili o to, aby atletika na Morendě byla stále živá. Vivat, crescat, floreat Moraviensis Slaviae (Ať žije, roste a vzkvétá-pro nelatináře)

 Brno, říjen 2007                                                         Rosťa Stříbrný     

 RNDr. Milan Malý, *31.12.1953 Jihlava

Narodil jsem se 31.12.1953 v Jihlavě. Když jsem skončil s vrcholovým judem, začal jsem se věnovat výchově mladých judistů, kde jsem se seznámil s Fanou Nemetzem (trénoval jsem jeho syna). Bylo jen otázkou času, než mě Fana přivedl mezi  brněnské vytrvalce. Pod jeho  vedením jsem si zaběhl několik časů na vytrvalostních tratích, za které se ani po letech nemusím stydět. Po 20 leté přestávce (kdy jsem bujel u rodinného krbu) mě znovu přivedl do MS Laďa Zouhar, který inicioval vznik sekce veteránů nazývanou Pendolíno. Zde krom občasného protažení ztuhlých svalů se sentimentem a slzou v oku zavzpomínáme na zašlou slávu starých časů.

Brno, listopad 2007                                                    Milan Malý

 Jaroslav Truxa, *08.10.1943 Ostrava

Dovolte mi zavzpomínat na začátky novodobé Moravské Slavie, která vznikla v roce 1965 po rozpadu atletického oddílu Slovan Staré Brno. Zakládající předseda R. Plch a členové – pokud si pamatuji – J. Sečkář, M. Bouda, L. Ducháček a moje maličkost. Později přišli dorostenci J. Ducháček, R. Stříbrný, L. Zouhar a A. Ryšavý, Vykydal a další muži Karpíšek, Zimolka a Mikula. Začínali jsme ve skromných podmínkách. Tretry a náčiní, které jsme zdědili po Slovanu Staré Brno, byly na odpis. Trenéři a rozhodčí chyběli, a tak se stalo prvořadým úkolem, aby závodníci získali potřebnou kvalifikaci. Později k nám přibyl p. Vlad. Krupica, ale z pracovních důvodů dlouho nevydržel. Peníze na závody nebyly, a tak jsme startovali jen v Brně. V zimě se venku netrénovalo, chodili jsme jen 2 x týdně do tělocvičny. Mně se to zdálo málo, a proto jsem se v zimním období věnoval ještě rychlobruslení. Mým prvním závodem byla v roce 1967 Velká řečkovická, kde jsem obsadil 3.místo. V dalším roce jsem byl vyhlášen nejlepším závodníkem Moravské Slavie. V 70. letech se finanční situace na činnost oddílu mírně zlepšila, přesto jsme si tretry a maratónky kupovali sami. Maratónky nám dělal známý vytrvalec J. Štrupp ze starých treter. V roce 1970 jsem byl jmenován trenérem II.třídy, vyhledával mladé talenty a trénoval atlety Mor. Slavie Brno. Mezi nejúspěšnější patřil hluchoněmý Wippler, který na mistrovství Evropy hluchoněmých obsadil 4.místo na 100 m a 6.místo na 400 m. Dále to byl J. Grossmann, držitel světového rekordu veteránů v běhu na 24 hod. na dráze, a do třetice J. Dittinger, který byl šestý v ČSSR na 100 km. V soutěži družstev jsem závodili v 70. letech jen v krajské soutěži a krajském přeboru, ale naše nejlepší závodníky začalo vedení oddílu prodávat do vyšších soutěží, čímž jsem zásadně nesouhlasil. Snažil jsem se atlety Moravské Slavie zviditelnit i na mezinárodním poli a sám jsem se v roce 1973 a 1976 zúčastnil závodů v Berlíně. V 80. letech jsem se i přes veteránský věk ještě 3 x dokázal nominovat na mistrovství ČSSR v maratónu a tajně doufal, že se mi podaří zúčastnit se mistrovství světa veteránů v Karlových Varech. Zdraví mně bohužel nevydrželo, a tak jsem v roce 1988 ukončil závodní činnost.

 Brno, listopad 2007                                                    Jaroslav Truxa     

MUDr. Bořivoj Uchytil, *28.10.1952 Brno

Vzpomínky na partu a stadion na Vojtově jsou silné  a příjemné, ale není jich zase tak moc, protože jsem na tamní dráze pobyl jen dva roky. Jak k mému kontaktu s atletikou došlo? Na Mendláku, kde jsem se stejně starými kluky u nemocnice vyrůstal, jsme denně hrávali po škole fotbal, nikdy mi nešly kličky, ale všechno jsem uběhal. Jura Berka, s kterým jsem chodil do třídy na Koněvku na gympl, mi dal tip na atletiku na Moravské Slavii. Zašel jsem za Ríšou Plchem, ten mě otestoval a zařadil mezi čtvrtkaře. A tak jsme trénovali spolu s Rosťou Stříbrným, Arnou Ryšavým a Milošem Boudou a když bylo třeba nastupovali jsme i na stovku, dvoustovku, dálku a dokonce vypomáhali i na stodesítce překážek, aby byly nějaké ty body. Dráha byla škvárová, pokaždé jiné kvality a my vychutnávali první nové tretry s výměnnými šroubovacími hřeby. Hrávali jsme fotbálek a v zimě v tělocvičně basket – spolu s Jarou Truxou, Dandou a Ludvou Ducháčkovými, s Laďou Šoustarem a dalšími. Trénovali jsme, trochu se i zlepšovali, ale hlavně jsme báječně trávili čas a to nejen na dráze, ale občas i při různých akcích mimo ni. Vzpomínám, jak jsme s Dandou a Ludvou Ducháčky, jejichž  koníčky byla vážná hudba a mineralogie jezdili k Tišnovu dobývat krásné růžové turmalíny. A o hudbě vykládali tak zasvěceně, že jsem nebyl vůbec překvapen, když dosáhli úspěchů v tehdy populární televizní soutěži 10x odpověz. Na stadionu jsme si taky brigádnicky vylepšovali rozpočet přesíváním škváry v žáru  prázdninových dnů, o škváře se mi tehdy zdálo i v noci a měl jsem jí doslova i obrazně tehdy plné zuby. Ale ta už je dávno pryč, jak ze zubů, tak nyní i z dráhy a zůstaly pěkné zážitky a natrvalo vztah k místu i ke sportu vůbec. Stále se snažím stresy z práce kompenzovat vyplavením endorfinů tenisem a běháním – mám svoji oblíbenou cestu z Rakovce Kočičím žlebem na Ríšovu studánku a zpět a jednou až 2 x týdně si ji ,,vychutnávám“ a zvolna vyklusávám. Ale zpět k atletice – měli jsme tehdy v oddíle výborné sprintery. Věčně dobře naladěného Laďu Šoustara, „přírodňáka“ způsobem tréninku i stylem běhu, který vyhrál, co se dalo a měl již tehdy  na škváře myslím 10,6 na stovku. Jeho bratr běhal dobře střední tratě, byl velkým talentem, uměl i čtvrtku a pomohl nám získat s Jurou Němcem a Laďou Cendelínem medaili na MR juniorů ve štafetě na 4 x 400 m – ale to bylo už za Techniku. Krajský rekord ve štafetě nám vydržel možná dodnes, před pár lety ještě platil. Dalším rychlíkem byl Wippler, který byl hluchoněmý, startoval až podle reakce ostatních, a přesto býval v cíli většinou první. Vzpomínám taky na překážkáře Vykydala a vrhače Bindera, o těch jsem ale od té doby již neslyšel. V průběhu dalších let jsme se občas viděli s Rosťou Stříbrným, když pracoval na I. interně  na Pekařské a potom taky náhodně na dovolené v Chorvatsku na Pelješacu, kde byl se svými pěti dětmi. A díky tobě Laďo, že dáváš dohromady setkání atletů Morendy, jsem se potkal s dalšími – s těmi, které jsem znal z doby, kdy jsme spolu trénovali i s těmi, které jsem znal, ale o kterých jsem vůbec nevěděl, že za MS závodili /Dr. Pochopová, s kterou jsem pracoval na kardiu nebo s Dr. Jedličkou, který působil na interní klinice a s dalšími/. 

 Brno, listopad 2007                                                    Borek Uchytil

 Ing.  Jana Ševčíková  rozená Zabloudilová, *12.07.1975 Jihlava

Za prvé jsem se narodila 12.7.1975, myslím, že mě potřebovali v oddíle omladit, protože jsem tam byla nejstarší a nemohla bych s ostatníma na závody. Narodila jsem se v Jihlavě, tam jsem taky od 4. třídy chodila do atletického oddílu Spartak Jihlava a do sportovní  třídy na ZŠ E. Rošického. vždycky jsem běhala 800 m a k tomu na zkoušku přidávala různé další disciplíny. Když jsem šla na střední školu do Brna, bydlela jsem v Pisárkách a našla jsem si nejdřív atletický oddíl v Žabinách-Rosničku, tam to ale asi po roce, co jsem tam chodila, padlo. Už nevím, jestli chyběl trenér nebo jestli byl jiný problém. Pak jsem objevila Moravskou Slavii na Vojtově ulici. tehdy tam byl samozřejmě ještě štěrk. Pamatuju si, že když jsem se tam šla přihlásit, zrovna v televizi skončil film Dlouhá míle nebo tak nějak se to jmenovalo. Bylo to o běhání a hlavně o maratónu, tak když jsem se tam šla přihlásit, ptali se mě, jestli mě tak moc ovlivnil ten film nebo co mě do oddílu přivádí. Trénoval mě trenér jménem Arnošt, vím, že pracoval jako řidič šaliny. Další trenér (už nevím jak se jmenoval) měl plnovous a později jsem ho potkala na Dlouhých stráních, když jsem tam byla se školou na exkurzi. Na Morendě to tenkrát taky krachlo, fakt už taky nevím proč, snad zase skončili trenéři. Jen vím, že jsem si říkala, že těm oddílům nosím smůlu, kam se přihlásím, tam to zkrachuje. Pak jsem zas hledala další oddíl, obhlížela jsem stadion u Boby centra. Tam už jsem nějak neměla odvahu se přihlásit. Byl to tehdy myslím nejlepší brněnský oddíl, tenkrát to byl jediný stadion s tartanem. No a nakonec to tam krachlo i beze mě. Po střední škole jsem se vrátila do Jihlavy a začala trénovat zase na Spartaku u pana Šmahela. tam mě ale provázela smůla. Měla jsem jedno zranění za druhým a už z toho pořádně nic nebylo. Pak jsem šla na vejšku a běhala už jen rekreačně, občas jsem šla na nějaký přespolní závod  nebo na triatlon. Když jsem se vdala (21.10.2000), přestěhovala jsem se do Vysočan v okrese Blansko a chyběla mi tu atletika, tak jsem si založila svůj oddíl pod křídly TJ Vysočany. Ze začátku se mě děti ptali, co vůbec do atletiky patří, jestli třeba taky plavání nebo ježdění na kole. Teď už snad aspoň toto vysočanské děti vědí. Plavání ani kolo to není. Brzy jsem se nakontaktovala na blanenský oddíl a začali jsme si vzájemně vypomáhat (hlavně oni mně) a jezdit jako jeden oddíl na závody. Teď dvě moje odrostlejší svěřenkyně hostují za ASK Blansko.

Vysočany, listopad 2007                                             Jana Ševčíková

Ladislav Latta, *30.6.1955  Uherské Hradiště

K běhání v Moravské Slavii Brno jsem se dostal oklikou přes Plzeň, kde se v rámci výkonu vojenské základní služby v roce 1976 setkávám s pozdější duší klubu Laďou Zouharem. Zde, při kondičních trénincích v rámci svého volného času, společně obíháme kasárenské cvičiště. V roce 1981 se setkáváme znovu již v daleko idyličtějším prostředí pisáreckých lesů při společných výbězích vytrvalecké skupiny Moravské Slavie Brno. Parta, která v 80. a počátkem 90. let žila atletikou ve skromných podmínkách škvárového stadionu na Polní ulici, a která dělala čest celému Brnu na závodech doma i v zahraničí. Tvořili ji borci, jako byli Tomáš Rusek, Zdeněk Moravčík, Michael Nejedlý, ale i všichni ostatní, pro které byl trénink zdrojem pročistění mysli a načerpáním fyzické a duševní pohody. Tyršovo heslo “ V zdravém těle zdravý duch“ bylo naplněno…

 Brno, listopad 2007                                                    Ladislav Latta

 Vzpomínky a zážitky    –  Mgr. Jiří Vrabel, *07.09.1964 Brno

Ze sportovních zážitků na „Morendě“ bych rád vzpomněl na první účast v kvalifikaci o extraligu v roce 1997, kterou jsme pořádali v Brně a její mediální prezentaci v českém rozhlase. Rozhovor mne a Pavla Baběráda s redaktorkou Vandrovou poodkryl pro posluchače neobvyklým způsobem zákulisí atletické přípravy vytrvalce a vrhače. Např. seznámením se strukturou tréninku, rehabilitaci, výživou a stravovacími zvláštnostmi.

Přeji atletům „Morendy“ do dalších let mnoho úspěchů!

 Brno, listopad 2007                                                    Mgr. Jiří Vrabel

 Vladimír Ille , *27.07.1926 Brno

S atletikou jsem začal v Sokole Brno I. Po zavření Sokola jsme přišli o atletický stadion na Kounicově ulici. Pokračoval jsem s atletikou již v MS na stadioně v Pisárkách, ale také odsud nás Němci vyhnali. Začali jsme si budovat brigádami nový atletický stadion v Kr.Poli, zde jsem zažil krásná sportovní léta. Na hřišti nás někdy bylo až 200 sportovců. Atletické besedy se konaly v besední domě, kde nám přednášeli bývalí atleti a funkcionáři, např. pan rada Brož, prof. Klempa, Vykoupil, Lev Vašíček, Rozkošný, prof. Friedl, Majda a jiní. Tvářely se zde krásné mezilidské vztahy a přátelství bez generačních rozdílů, které pokud to jde, trvají dodnes. Bohužel vše probíhalo v období války za těžkých životních podmínek spolu s bombardováním města Brna, při kterém zahynula naše dorostenecká atletka kamarádka Emilie Přesličková. Nebyla to jednoduchá doba, byli zde Němci a museli jsme být velmi opatrní. Byli jsme okupovaní a žili v nesvobodě. Po válce jsem se vrátil do obnoveného Sokola, kde jsem pokračoval s atletikou jako závodník, později jako rozhodčí. Při dalším zrušení Sokola jsem byl členem ZJŠ Brno, rovněž jako závodník a rozhodčí. Zastával jsem také funkci jednatele atletického oddílu ZJŠ Brno. Po roce 1989 jsme se pokoušeli obnovit atletickou činnost spolu s atletickým stadionem v Sokole Brno I, ale to se bohužel nepodařilo. Členem výboru TJ Sokol Brno I jsem byl asi 5 let. Po zavedení tržního sokolství, když se heslo „Ni zisk ni slávu“ změnilo na I zisk, i slávu“ jsem s atletickou činností skončil i jako funkcionář.  

 Brno, listopad 2007                                                    Ille 

 Ivo Zejda, *23.07.1956

Nikdy jsem nebyl sportovní talent, spíše naopak. Jako dítě jsem byl „malý tlustý“. Proto jsem během studia na gymnáziu Křenová začal se sportem-začal jsem chodit dálkové pochody, které jsem však absolvoval tzv. indiánským během. Na jednom z nich v roce 1975 jsem se seznámil s člověkem, který podstatně ovlivnil můj další sportovní život-Josefem Dittingerem, kostelníkem na Petrově. Pepa tehdy patřil k našim úspěšným ultravytrvalcům a byl mnohonásobným vítězem běhu na 100 km Kuřimská 100. Začali jsme spolu trénovat, a seznámil mě s tehdejším trenérem vytrvalců ve Zbrojovce Jirkou Šmitákem. Jirka tehdy uměl maratón za 2:54 hod. a trénoval vynikající vytrvalce, např. Frantu Mahovského nebo Jiřího Baroše. V letech 1975-77 jsem byl členem atletického oddílu Zbrojovky Brno, kde jsem však, kvůli svému sportovnímu antitalentu nestačil plnit Šmitákovy tréninkové plány. V roce 1978 mně Pepa Dittinger navrhl, abych přestoupil do Moravské Slavie, kde je lepší kolektiv a silná skupina vytrvalců, ale ne tak „vrcholových“ jako ve Zbrojovce, mezi které bych zapadl lépe. Poslechl jsem ho, a dodnes nelituji, neboť členem „Morendy“ jsem od r. 1978 nepřetržitě až dodnes, tedy více než 30 let. Na stadionu na Vojtově ulici mě přivítali výborní běžci, ale hlavně výborní kamarádi-Jarda Truxa, Franta Nemetz, Laďa Zouhar, Milan Sekanina, Jirka Karpíšek, Mirek Nosek, Pepa Kašpar a mnozí další. Mým prvním trenérem v Moravské Slavii byl Jarda Truxa, tehdejší vynikající maratónec s osobním rekordem 2:49 hod., jehož tréninkové metody praktikuji ve svém tréninku dodnes. Rád vzpomínám na společné tréninky na Morendě, zvláště pak na každotýdenní pondělní dlouhé výběhy na 25 a více kilometrů, kdy jsme společně vybíhali v 16,30 hod. ze stadionu přes Pisárky, Jundrov, Bystrc až na přehradní hráz, a zpět. Nebo později se běhalo po trati Morenda-N. Lískovec-Kohoutovice-Bystrc-Pisárky-Morenda. Rychlí „chrti“, např. Nosek nebo Kašpar, to vždycky „kopali“- a tak jsem jim mnohdy nestačil a dobíhal až půl hodiny po nich. Po tréninku se pak sedělo v hospodě, nebo klubovně na stadionu, kde vládla pohoda a hlavně legrace. Dres Moravské Slavie oblékám již 30 let, a věřím, pokud zdraví dovolí, že ještě nějakou dobu budu. Nikdy jsem nepatřil ke špičkovým běžcům, spíše naopak. Často bojuji na „zadní špici“- ale přesto mám atletiku rád, a jsem rád, že na Morendě je výborný kolektiv jako před lety. Svých nejlepších výkonů jsem dosáhl v letech 1979-83: 10 km 38:45, které jsem zaběhl na mítinku v Žabovřeskách na 234 m dráze, hodinovku : 15 780 m na tartanovém  stadionu v Ostravě-Vítkovicích, 20 km na dráze v Liberci, kam jsem jel s Laďou Zouharem a Jardou Truxou, kteří rovněž v závodě startovali, 25 km silnice 1:40:06 na trati Pardubice-Chrudim-Pardubice, maratón 3:06:13 při svém 2.startu v pražské Stromovce. Vzpomínám si, že v 80.letech se v Morendě vytvořila velmi silná skupina vytrvalců pod vedením trenéra Franty Nemetze. Na mnoha závodech v Brně a okolí tvořili velkou část startovního pole vytrvalci z Morendy, takže o mnoha vytrvaleckých závodech se říkalo, že to je „otevřený přebor Moravské Slavie“. Stejně tak velmi početné skupiny Morenďáků vyjížděly na závody-např. do Košic nebo do Stromovky na maratón, do Pardubic na 25 km, do Bratislavy nebo Vítkovic na hodinovku, a na mnohé další. Na těchto výletech vždy vládla pohoda, legrace a duch fair play, takže já, i když jsem byl mnohokrát z Morendy nejhorší, nikdy jsem neměl pocit, že by se někdo nade mě vyvyšoval. Možná i proto jsem zůstal věrný Morendě dodnes. Rád také vzpomínám na Pepu Dittingera, který nás předčasně opustil v r. 1999 ve věku 56 let. Byl to můj velký soupeř i kamarád,. Zvláště pověstné byly naše souboje při prosincovém výběhu na Býčí skálu. Vždy před startem se uzavíraly mezi námi sázky o litr Bechera. Po závodě jsme pak vítězství či porážku spolu s ostatními Morenďáky zapili na „zakončení sezóny“, které se konávala u Mirka Noska, Franty Nemetze nebo Tomáše Ruska. Od těch dob je Becherovka nebo „lázeňská“ jak říká Pepa Kašpar „národním nápojem“ atletů Moravské Slavie. Jako brněnský patriot jsem rád, že stadion na Vojtově ulici nezanikl, ale naopak dostal nový tartanový povrch. Stejně tak oceňuji, že Moravská Slavia převzala od r. 2007 organizaci silničního běhu Brněnská 25, kterému hrozil zánik. Do dalších let přeji Morendě Sportu zdar a atletice zvlášť.

Brno, prosinec 2007                                                   Ivoš Zejda

Doc.  Ing.  Miloš Malinger, *24.05.1926 Zastávka u Brna

Narodil jsem se v Zastávce u Brna ale od 2 let žiji v Brně. Tatínek (Robert Malinger *1901, †1960) byl zaměstnán na MS v období 1935 až 1946. Odešel po rozpuštění MS a předání hřiště Královopolské strojírně. Ještě pár poznámek o tatínkovi. Kouřil vždy jen lulku (čibuk), tím byl známý. Jednou si do čibuku nacpal tabák, který měl v kapse bílého pláště, ale také náboje do startovací pistole. S tabákem se do čibuku dostal i náboj. Před startem vždy atlety uklidňoval a sám si také zapálil čibuk. Při povelu „na start“ náboj explodoval a zmatení atleti odstartovali. Okamžitě je skutečným výstřelem z poplašné pistole vrátil. Tato příhoda popírá fámu o „zavřených očích“ při výstřelu. Jsou to vzpomínky 10-14 ti letého kluka, který vzhlížel s obdivem na „dospěláky“ a snažil se je napodobovat. Atletika mně hodně dala. Naučila mě podle Ladi Plcha, který vždy svoje svěřence povzbuzoval: „Přidej, ostatní již také nemůžou.“ Sláva a pád fotbalu. V roce 1935 se fotbal MS dostal do ligy. Navršovaly se ochozy, které se však nikdy plně nenaplnily nadšenými diváky. Velkým konkurentem byl FC Židenice, který si vedl lépe a tak moc neprohrával. Nebyly peníze na výplatu posil a tak se ligové mužstvo rozešlo a následoval každoroční pád do nižší třídy. Stará garda atletů. Byli to již většinou „vysloužilí atleti“, kteří se scházeli na volejbal. Skoro jediným aktivním atletem byl Ríša Plch (hod oštěpem, pětiboj). Byl všestranný sportovec. Mimo atletiku hrál za MS hokej, dále hrál volejbal a košíkovou (za Sokol Žabovřesky). Tato parta společně jezdila na „výcvikový tábor“ do Chudobína. Byl to hlouček 7 chalup a jedné hospody, kde sídlil starosta, hostinský, řezník a uzenář v jedné osobě. Měl velkou půdu, kde byly slamníky (vždy čistě povlečené). Výhodou také bylo, že i ve válce nebylo potřeba potravinové lístky na oblíbený „Malý guláš na velký talíř“. Tam se pořádaly sportovní hrátky v neobvyklých soutěžích a bylo tam vždy veselo. Tatínek tam pravidelně jezdil a když jsem již zvládl cestu na kole, jsem  tam několikrát také byl. Rozvoj atletiky. MS pořádala soutěž pro středoškolské studenty „Stříbrný věnec“. Byla to prestižní soutěž profesorů tělocvikářů, kteří se snažili pochlubit se svými svěřenci. Tam se získávaly posily pro atletické družstvo. „Stará garda“ s nadšením „bafuňařila“, i přicházeli jako trenéři. K tomu musím podotknout, že trénovalo se jen, když bylo pěkně a nebyla zrovna možnost jít na rande. Výsledky tomu odpovídaly. Zlatá éra atletiky nastala, když byl zrušen Sokol, Vysokoškolský sport a většina českých klubů. Do MS přišla řada již „hotových“ atletů. Zejména Vysokoškolský sport vedený doc.Vojtou přivedl vynikající sportovce, zejména sprintery (Paráček, David, Majda) čtvrtkaře (Vaněk, Svoboda). Laďa Plch si povšiml na přespolním běhu Šalého, který suveréně vyhrál střední tratě. Byl nervově labilní a L. Plch si jej vždy vzal stranou, obyčejně k nám do kuchyně a „hecoval“ jej: nevymlouvej se na žaludeční potíže, namožené svaly a podobné potíže. Máš natrénováno a uděláš dnes rekord! Měl pravdu. Šalé vytvořil řadu rekordů. Další trenér byl Dr. Rumler, který trénoval hlavně sprintery. Používal svérázné hecování. Pozval mě na starty s Davidem a určil nám cíl 10 příp. 20 m. Jura David měl pomalou reakci a strašně jej štvalo, když on, který běhal 100 za 10,8 vt. se díval na moje záda. Myslím, že já jsem se při tom naučil rychlý start, který mně umožnil dostat se do tabulek v běhu na 50 m. Významnou osobou v propagaci atletiky byl sportovní redaktor ČTK Lev Vašíček. Pilně zásoboval zprávami časopisy o plánovaných akcích. Výsledky z těchto podniků byly i uveřejňovány v tisku. Slabina v MS však byly dlouhé tratě. Byl to myslím Laďa Plch, který začal zvát novoměstské lyžaře na přespolní běhy a později i na dráhu. Tito lyžaři tvrdě trénovali i v létě a podávali dobré výsledky i na atletické dráze. Mezi nimi vynikal Boh. Kosour několikanásobný vítěz Zlaté lyže.Ovládl tratě 3, 5 až 10 km. Vrhy ovládali oštěpaři Ríša Plch a Klempa. Disk a kouli Mir. a Jar. Vítek (původně ze Sokola). Skokani Horák a Dostál (výška), dálku Harašta, tyč Tejkal a Barák (později smutně proslulý ministr vnitra), překážky prof. Friedl a Vlček. Vzniklo tak družstvo, které nemělo slabin a v atletické lize vyhrávalo. Ženská atletika myslím stála poněkud stranou zájmu. Z význačných atletek bych zmínil sestry Pochopovy. Jedna z nich vystudovalo medicínu, druhá působila jako docent tělocviku na VUT (provdaná za tehdejšího rektora prof. Medunu). Dále to byla Bohunka Veselá (provdaná Polcarová) a překážkářka Geislerová, se kterou jsem se setkal na sletě československého Sokola v Torontu, a která projevila velký zájem o atletické dění v Brně. Úspěšná byla i Soňa Burianová, krasobruslařka, která se svým manželem Balunem reprezentovala republiku v soutěži sportovních dvojic. Dorost MS vedl prof. Klempa (řečený, Klempinen či Fin). Populární byl zejména mezi dorostenci výcvikového tábora u Hartvíkovic. Předseda samosprávy byl Kájíček Ondra, který již na střední škole ovládal několik jazyků později k nim přidal i jazyky východní. Složil i hymnu tábora s refrénem: “A tak si šlapeme, na Fina klejeme. Jedeme do Hartvíkovic, stát to nebude nic.“ Měla mnoho slok o dění v táboře. Na táboráku v Pisárkách se také vyprávěla historka, jak si dorostenci vydělávali na tábor. Karlíček Ondra u přehrady usedl na koberec, oděný byl v bílé roušce a turbanu a hrál na píšťalu. Na fujaře byla přivázaná užovka a ta „tančila“ podle pohybů píšťaly. Dorostenci vytvořili kruh, aby přihlížející neprohlédli trik s „tancem“ hada a vybírali příspěvky kolemjdoucích na chudého Inda. Karlíček Ondra byl jako dorostenec úspěšný výškař. O 2 cm skočil víc, než měřil, ale měl smůlu. Měřil jen 172 cm, tak se v mužích neuplatnil. Výškaři (Horák) měřili o 15 cm víc. Bylo známé jeho rčení: „Já nemůžu byt veselej“. Úspěšný však byl jako krasobruslař a komik na ledě a jako oblíbený soudce různých hokejových utkání našich novinářů s herci nebo jinými týmy např. bývalými hokejisty. Udržoval napětí tím, že vyrovnával rozdíl sil svými výroky např. : „Vylučuje se pro rychlou jízdu“, „Brankář měl zakrytý výhled, branka neplatí“. Výsledek těchto utkání byl vždy dvouciferný a vyrovnaný. Hokejisté i diváci odcházeli usmátí. Stěhování do Králova Pole. Přítomnost českého klubu i četná účast publika vadila brněnským Němcům, kteří „Schreibvald“ považovali za svoji oblast. Radnice vypověděla smlouvu a přidělila bývalou cihelnu v Kr. Poli Mor. Slavii. Nastalo stěhování a čekala úprava terénu, výstavba šaten a ochozů a stavba dráhy. MS vyhlásila brigády. Členové chodili pracovat o nedělích, ale výstavba probíhala pomalu. Proto se najímaly levné pracovní síly-studenti. Vyměřování a projekt provedl Ing. Chadim, práce řídil tatínek. To byla pro něho radost, mohl uplatnit svoje organizační schopnosti. Zkušenosti, které získal rozšiřováním dráhy v Pisárkách a zejména rozšířením dráhy v zatáčkách, která byla nutná pro závody plochodrážních motocyklů (pořádané v roce 1937 a 1938). Úprava byla v podstatě ukončena během prázdnin, ale dráha nebyla „usazená“ a jílovitý podklad býv. cihelny zrovna vhodný pro hřiště. Konec atletiky v MS. Válka skončila a atleti se z větší části vrátili do svých oddílů. MS pořádala jen přespolní běhy v lesních okrajích Brna. Byl to zejména lesík „Zamilovaných“ v Kr. Poli a Těsnohlídkovo údolí u Bílovic. Hřiště v Kr. Poli leželo mezi růžáky a polem. Nebylo tam takové klidné místo jako v Pisárkách, kolem les a řeka na koupání. Nebylo to již místo odpočinku i zábavy. Nebyly již soutěže žáků, ani Věnce středoškoláků. Chyběl dorost. Když asi v roce 1946 převzalo hřiště Kr. Pole, které mělo zájem jen o fotbal, odešel otec z MS. Ještě jedna nostalgická vzpomínka; když na hřišti v Pisárkách se konalo mistrovství v desetiboji, byl problém s tím, že bylo málo přihlášených (4). Nutné bylo doplnit atlety „ochotníky“. Nastoupili 3 atleti ze „staré gardy“. Diváci se dobře bavili, když tito „ochotníci“ měli problémy s disciplínami, které pro ně byly novinkou. Tak např. Pozděna měl problémy se skokem o tyči. Výšku 160 cm nemohl zdolat. Při 3. pokusu tyč odhodil a výšku zdolal jako překážkář – rovnýma nohama. Obecenstvo odměnilo skokana bouřlivým potleskem. Bývalé hřiště v Pisárkách připadlo armádě, která je značně rozšířila o prostor bývalé německé střelnice a zábavní park v lese nad hřištěm. Zmizela dřevěná tribuna a „náš“ domeček, ochoz, který odděloval hřiště od cesty. Hřiště bylo pro civilisty uzavřené. Zmizel můj „ostrov šťastného dětství“.

 Brno, leden 2008                                                        Miloš Malinger  

 Můj život s Moravskou Slavií – Ing. Jiří Topinka, *11.2.1966 Strakonice

Nepatřím mezi rodilé „morenďáky“, s atletikou jsem začínal ve svých 16 letech při studiu na gymnáziu ve Strakonicích. Když se rozdával sportovní talent, asi jsem zrovna chyběl a tak hodiny tělocviku pro mne byly těžkou noční můrou. Ve druhém ročníku to došlo tak daleko, že jsem na pololetním vysvědčení „vyfasoval“ z tohoto předmětu dokonce trojku! Rozzlobil jsem se tehdy sám na sebe a slíbil jsem si, že to se už nikdy nemusí opakovat. Se svou nemotorností jsem však těžko mohl plánovat, že uchvátím profesora tělocviku svým basketbalovým či volejbalovým uměním, o gymnastice ani nemluvě. Vzpomněl jsem si, že jedinou sportovní disciplínou, ve které jsem mohl se svými spolužáky rovnocenně soupeřit, byl běh na jeden kilometr, který jsme vždy 2x ročně absolvovali na školním škvárovém ovále. A tak jsem začal od jara 1982 2-3 x po večerech běhat. Na mé kondici se to brzy projevilo a navíc se mi to i začalo líbit. Na svých tréninkových trasách jsem se rychle zlepšoval a vnímavý tělocvikář si mé proměny brzy všiml a pozval mne do kabinetu. Tam se mne jen zeptal „Ty běháš, viď?“ Po mém přitakání mi přiznal, že má již delší dobu problém s obsazováním dlouhých běhů při soutěžích tehdejšího středoškolského poháru a nabídl mi „obchod“. Na vysvědčení jedničku z tělocviku, když budu běhat. Nabídka se setkala s poptávkou a já jsem už do konce středoškolských studií neviděl na vysvědčení z tělocviku jinou známku než jedničku. Po půlroce tréninku přišlo první umístění na školních závodech a s nimi nabídka, abych trénoval v atletickém oddíle místní TJ. Postupně jsem se zlepšoval, i když se nikdy moje výkonnost nedala označit za prvotřídní. Po maturitě na gymnáziu jsem v roce 1984 zamířil do Brna studovat na vojenskou akademii. Při tehdejších poměrech v armádě a na vojenské akademii zvlášť mne doprovázelo mínění mých kamarádů a spolužáků, že tím pádem mé sportování končí. Jenže já jsem se opět rozhodl vzdorovat názoru svého okolí. Zvlášť když jsem na nástěnce u katedry TV viděl výkony, které při studiu na akademii dosahovali v minulosti jiní sportovci. Když oni ano, tak proč ne já? A tak jsem v náročném služebním i studijním rozvrhu hledal a nacházel chvilky na trénink. První dva roky to bylo velmi složité, i přesto moje výkonnost dále rostla. Já jsem však nebyl spokojen a protože jsem prakticky od svých prvních atletických krůčků trénoval bez trenéra, hledal jsem, kdo by se mé přípravy ujal. V té době kraloval atletickým výkonům vojenské akademie můj starší spolužák Petr Beneš, který byl závodníkem Moravské Slavie. Po jednom z mých nepodařených závodů jsme se dali do řeči a on mi doporučil, abych se zkusil připravovat ve stejné tréninkové skupině. Jejich trenéra Františka Nemetze jsem znal od vidění a vnímal jsem jej jako přísného a nepřístupného člověka, kterého jsem se bál i jen oslovit. A tak jsem jednoho zářijového dne roku 1986 dne přiběhl na pisáreckou dráhu, kde se tehdy připravovali a „jen tak mimochodem“ jsem se k Petrovi a jeho kamarádům přidal. Tak to šlo několik týdnů, až si mne při jednom z tréninků vzal trenér stranou a vysvětlil mi, že se blíží zima, oni s přípravou na stadionu končí a budou vybíhat na zimní tréninky přímo ze své šatny v areálu Moravské Slavie. Pokud se chci připravovat s nimi, mohu ale musím přijít do šatny, zaplatit příspěvky a budu jeden z nich. V dohodnutý den jsem otevřel poprvé dveře do šatny atletů (tehdy v budově kuželny Moravské Slavie) a spatřil asi dvacet běžců a trenéra, jak se převlékají k tréninku. Od toho dne jsem chodil trénovat na „Morendu“ a pod vedením trenéra jsem začal záhy dosahovat slušných výsledků – nutno ovšem dodat, že vykoupených perným tréninkem. První křest ohněm jsem podstoupil hned v následujících dnech, kdy mne moji noví kamarádi přemluvili, abych s nimi jel na silniční závod na 25 km do Českého Krumlova. V životě jsem nic tak dlouhého neběžel a tak jsem na startovní čáře stál s obavami. Závod jsem jakžtakž uběhl a byl jsem rád, že jsem v cíli. To jsem netušil, že pravá muka teprve nastanou. Při cestě přeplněným autobusem z Českého Krumlova do Českých Budějovic se mi udělalo špatně a kamarádi mi vyprosili místo k sezení. Na nádraží v Budějovicích jsem co nejrychleji vyhledal toaletu a notnou chvíli se na ní zdržel. Když jsem se pak doplížil do nádražní restaurace ke stolu mých – na rozdíl ode mne víceméně svěžích – kamarádů, oznámil mi trenér že mi objednali řízek a pivo, abych se prý spravil. Do té doby jsem alkohol téměř nepil a chvíli jsem proti takové zvláštní medicíně protestoval. Nakonec jsem však podlehl hladu, žízni i kamarádům a přinesené jídlo jsem snědl a zapil. Stal se asi zázrak, protože zbývající část cesty do Brna jsem absolvoval již v nepoměrně lepší kondici. Když družstvo mužů Moravské Slavie v roce 1988 zvítězilo v B-skupině tehdejšího krajského přeboru a vybojovalo tím postup do skupiny A, přestoupil jsem v zimě 1988/89 do Moravské Slavie a od té doby jsem tomuto klubu již téměř dvacet let věrný. Nejraději vzpomínám na léta 1986-1991, kdy jsem sám pod vedením Františka Nemetze závodil. Byla to doba, kdy jsme chodili na Morendu nejen trénovat, ale i mezi kamarády. Žili jsme totiž i mimo hřiště, scházeli se často u těch starších – a někdy i ženatých – v bytech na tehdy začínající video. Jako vyprávění z jiného světa na nás působily zážitky Tomáše Ruska, úspěšného ultramaratónce, který měl občas možnost vycestovat do západní Evropy. Také z té doby vzpomínám na jeden hezký zvyk – vždy v pondělí, kdy bylo nepsaným pravidlem, že se na tréninku schází celá tréninková skupina, musel ten, kdo v uplynulém týdnu překonal osobní rekord zaplatit ostatním přítomným každému jedno pivo. V letech 1987 a 1989 jsem takovýmto způsobem utratil poměrně dost peněz i přesto, že pivo stálo z dnešního pohledu úsměvné 2,50 Kč. A byl jsem rád, že to tak je. Do této party tehdy kromě trenéra patřili zejména Laďa Zouhar, bratři Mikaušové, Petr Beneš, Mirek Nosek, „Lojzek“ Starý, Zdeněk Šváb, Pavel Šebesta, Ivan Kopeček či veselá kopa Pepa Kašpar. Často mne při tréninku prohnali tak, že jsem pak v šatně jen tiše seděl v divadelním křesle – které tam sloužilo místo židlí – a sbíral síly, abych se doploužil 5 metrů do sprchy. Vzpomínám si, jak jsem se v zimě 1989 přihlásil troufale na závod na 30 km, který se konal v Adamově. Dva týdny předtím jsem poprvé prolomil v ostravské hale v běhu na 3 000 m hranici 9 minut a byl natěšený, jak to maratóncům na té silnici ukážu. Vytrvalecký matador Zdeněk Šváb mne v Adamově u prezentace nejprve nevěřícně sledoval a po ujištění, že skutečně startuji na třicítce, se nechal slyšet, že to si mne tedy „vychutná“. Přítomný Mirek Nosek si mne vzal pak stranou a říká „Poběžíš se mnou a Švába musíš porazit! Jinak s tou jeho hubou nevydržíme!“  A na trati mi skutečně velmi pomohl, překonal jsem všechny krize a Zdeňka jsem v cíli porazil o 7 sekund, což mu dodnes velmi rád připomínám. Po absolvování vojenské akademie jsem krátce sloužil u útvaru v okolí Brna a dál trénoval. V pohnutém listopadu 1989 jsem požádal o odchod z armády a na jaře 1990 jsem svoji krátkou vojenskou kariéru zakončil. Běhal jsem však dál, až mne v roce 1991 zastavilo vleklé zranění achilovek. Na Morendu jsem však chodil dál a nakonec jsem se stal „bafunářem“. Táhnu to s Laďou Zouharem již od roku 1993 a snad se nám Morendu daří postupně dostávat na důstojnou úroveň. Aby toho nebylo málo, našel jsem na Morendě i svou životní lásku a tak chodíme na stadion od roku 1999 ve dvou a dnes již ve čtyřech i s našimi malými dcerkami.

Brno, leden 2008                                                        Jiří Topinka

 Ing. Jozef Môťovský, *3.6.1957, Detva

Som nesmierne rád a zároven milo prekvapený Vaším listom, z ktorého tak ako z kolektívu bežcov pred 27 rokmi cítiť život i zodpovednosť, radosť i spomienky. Vždy, keď prechádzam autom alebo autobusom cez Pisárecký tunel a kolem Pisárok, ma to zanesie do spomienok, že tu som niekedy poznal každý lesný chodník a zvlášť ten čo viedol od Morendy až na obrátku niekde na priehradu. Zvlášť rád spomínam, keď ma v tú dobu niekto počúva – naslouchá. Vždy sa v spomienkach vraciam na jeden večer na Morende, kde som raz pri mojich okruzích na stadione, Láďo, stretol Teba s ponukou stat sa členom oddielu. Ja ako rekreačný bežec, sám s radosťou pohybu som dostal pozvánku do kolektívu bežcov schopných  maratóna. Na tie necelé dva roky strávené s Vami sa veru zabudnúť nedá. Ej veru nedá sa zabudnúť ani na Frantu Němce, na Zděnka Moravčíka a na mnoho ďalších, na mená ktorých si teraz nespomínam. Nech mi to kluci prominou. Nezabudnem na moju prvú a zároveň poslednú 25 v Moravskom Lieskovom, na moju prvú a poslednú ligovú 1 500 v Jihlave. O cezpoľákoch ani nehovoriac. U tých, ale už nie súťažných som aj zostal a občas aspoň raz za týždeň aj teraz v Anglickom parku alebo Brdských lesoch v Dobříši, kde teraz ako konštruktér fy Bobcat působim. Som ženatý, mám krásne dve, už dospelé dcery a super manželku. Rodina žije v Detve na Slovensku.

 Detva, leden 2008                                                      Jozef Môťovský

Doc. RNDr. Ivan Kopeček CSc., *03.03.1949 Brno

Z popudu některých zasloužilých Morendistů vznikla v roce 2006 elitní běžecká skupina zkušených seniorů (Jura Topinka, Laďa Zouhar, Pepa Kašpar, Ivan Kopeček, Rosťa Stříbrný, Milan Malý, Karel Fuksa), zvaná Pendolíno. K pojmenování vedla analogie se společnými vlastnostmi supervlaku a členů skupiny-rychlost, elegance, dynamika… a přiznejme si, také poruchovost. Na klasické trati k mostu došlo k mnoha sportovním dramatům a sice neměřených, ale o to hodnotnějších sportovních výkonů. K fanouškům a sponzorům patří spisovatel Jiří Šmiták, historik a bonapartista Zdeněk Šváb, a řada dalších velkých postav české historie včetně Járy da Cimrmana, který posmrtně složil tyto verše.

Pendolíno

A že nejsme kůže líná

chodíme do Pendolína.

Vyběhneme jako ďasi

bez ohledu na počasí

nikoliv však v krvi potu

my běžíme na jistotu.

Na trati je vždycky živo

na Morendě čeká pivo.

My jsme hoši jako víno

Tak ať žije Pendolíno.

 Brno, únor 2008                                                         Ivan Kopeček

 Pár vzpomínek na atletiku v Moravské Slavii za války (1941-45) –      Doc. RNDr. Karel Hudec DrSc., *18.11.1927 Brno-Mokrá Hora

Žil jsem do r.1933 na Mokré Hoře, 1933-39 v Jehnicích, 1939-41 v Medlánkách, 1941 dále opět na Mokré Hoře. Do Sokola jsem chodil od 6 let, v Jehnicích na cvičišti v lese (dnes neexistujícím) i na Mokré hoře (na loukách, tehdy kosených, dnes biocentrum) jsme samozřejmě hráli fotbal. Kromě toho jsme v zimě jezdili kolem Jehnic na lyžích (dělal je Tonda Kovář v Jehnicích), plavat jsem se naučil už v 6 letech v „koupelně“ na Mokré Hoře. V Medlánkách jsme bydleli ve škole (otec byl ředitelem) s novou tělocvičnou, na gymnáziu jsem začal hrát košíkovou, v Medlánkách v Sokole volejbal. Takže jsem měl tělesnou průpravu docela dobrou. Někdy v roce 1939 nebo 40 jsem četl v Lidových novinách zprávu o žákovských náborových závodech pro atletiku na Moravské Slavii v Pisárkách. Tak jsem tam zajel. Závody se skládaly z běhu parkem a hodu krikeťákem. Moc jsem neuspěl, pamatuji si jen, že jsem běžel ve flanelové košili s přivázaným plátěným číslem a vyběhl jsem do parku jako první, ale pamatuji si i na to další pálení v krku a odpadnutí. Nicméně nepříliš úspěšný začátek mne nijak neodradil a poněvadž tehdy skončil Sokol, Moravská Slavia se na nějakou dobu stala mým druhým domovem. Původně tedy v Pisárkách, někdy v  r. 1940 však bylo hřiště zabráno Němci a pracovali jsme na novém v Králově Poli (dnešní stadion FK Brno). Tehdy ovšem hřiště bylo ještě v polích, s odkopanými hlinitými svahy na západní a severní straně, které představovaly tribuny. Šatny jak v Pisárkách, tak v Kr.Poli byly dřevěné boudy, ale celá primitivnost tehdy nijak nevadila. Do Pisárek jsem většinou jezdil na kole přes Kr. Pole a Žabovřesky po staré Kamenomlýnské. Na Moravské Slavii tehdy vznikl zřejmě velmi dobrý atletický oddíl, který začal pracovat více i s mládeží. Mládežnických oddílů tam pak bylo několik, podle specializace a trenérů. Z trenérů si pamatuji především na Fricka (Antonín Friedl), který, ačkoliv malý, vedl překážkáře. Další trvalou postavou byl oštěpař František (Franta) Klempa. To byli dva více trenéři než závodníci, jinak zaskakovali dospělí závodníci. Z běžců to byl Mirek Paráček, Jura David (už tehdy rekordman), Zdeněk Pospíšil (Pospec) a Majda (křestní jméno už nevím, snad František). To byla i repre štafeta. Na delší trati byly takové známé postavy dr. Vaníček (čtvrtkař), Pozděna, na plotkách (110 m) Gangec Buček, mílařem byl zejména Tonda Slavík, štrekařské duo byli Vaněk a Bohouš Kosour, který běhal většinou v závěsu, s charakteristicky nachýlenou úzkou hlavou. To byl současně běžec na lyžích za Nové Město. Z vrhačů kraloval postavou koulař Jarda Vítek, více diskař byl jeho bratr Miroslav. Skokanů moc nebylo, dálku skákal Pospec, výšku Milan Horák, tyčku inženýr (Vilda) Hlavoň. Později přišel do Brna ze Zlína i známý mílař, tehdy evropská třída Tomáš Šalé. Oblíbeným hlasatelem a současně komentátorem na všech závodech byl Jura Máchal-jednou mu skandovali diváci, což byli vesměs jen atleti, průpovídku „Chcete vědět, kdo to kdákal? Jmenuje se Jiří Máchal“.  Z mladých, co začínali se mnou, si pamatuji již jen některé: Koulaře Ivana Rullera, výškaře Voloďu Klíčníka, překážkáře Juru Brandštetra. Ivo Ruller je dnes známý architekt, Jura Brandštetr profesorem chemie na VUT, Voloďa byl mlékařem na MZLU, bohužel loni zemřel. Mezi generacemi byli další, pamatuji si především Mirka Rinágla, který se pak stal mým celoživotním kamarádem. Nikdy jsme nevynechali různé závody, jejich pořádání bylo samozřejmě za války omezené. Pro mládež to byl především každoroční středoškolský Stříbrný věnec Lidových novin. Myslím, že na jeho založení se podílel tehdejší funkcionář – Lev Vašíček, se kterým jsem se dobře znal po celý život. Na jedné fotografii z těchto závodů z doběhu na 1 500 m ještě v Pisárkách jsem zjistil dodatečně, že jsem viděl první závod Emila Zátopka, kterého porazil tehdy Tonda Slavík, tehdy již trénovaný atlet. Jinak tam byla vždy velká řevnivost mezi školami, ovšem čistě sportovní. Já jsem v jednom ročníku skákal tyčku, dokonce jsem byl druhý, ale výkon raději zamlčím (ovšem skákalo se s bambusem a do písku). Mezi závody dospělých byly samozřejmě různé přebory, ale nejvíce jsme brali Čechy-Morava nebo Praha-Brno. Na jednom z nich jsem viděl ještě koulaře Františka Doudu (krátce předtím světového rekordmana), kladiváře Knotka, tyčkaře Béma (pozdějšího mistra Evropy). Zajímavé postavy téměř všech místních závodů byli např. mílař dr. Haluza (Orel Újezd) nebo tyčkař Janíček (Orel Bořitov), který měl tyč kratší než skákané výšky. Koncem války a krátce po ní se atletilo kde to šlo-na Stadióně (Brno I), na Sokolovně v Kr. Poli i na novém stadionu. Také zimní příprava byla provizorní-pamatuji se na tělocvičnu na gymnáziu Kr. Pole. Tehdy jsme jako dorostenci museli být coby atleti v kuratoriu pro výchovu mládeže, což vedl v tělocvičně kamarád (oficiální oslovení) Kopuletý (myslím, že to byl pak šermíř). Moc se ideologii samozřejmě nedalo, pamatuji se ale dobře, jak jsme jednou při tréninku na novém hřišti v Kr. Poli museli nastoupit do řad, které se rozestoupily. Nějací Němci v uniformách i s holičem pak procházeli mezi řadami a prohlíželi účesy, dlouhé vlasy (havly) holič na místě prostřihl uličkou. Po válce se ovšem atletický oddíl MS rozpadl zejména do Sokolů: atletika byla v Brně I, Kr. Poli, Líšni, Řečkovicích, myslím i v Židenicích a snad i jinde. Já už jsem v té době ale s atletikou končil, dal jsem přednost basketu, volejbalu a postupně plavání. Po sletu 1948 jsem skončil i se Sokolem.

Brno, únor 2008                                                         Karel Hudec

 Vzpomínky na mou účast v Moravské Slavii –  MUDr. Slavoj Hontela, *09.05.1923 Brno

Není toho mnoho a nevyznívá to pro mne z hlediska atletické úspěšnosti moc slavně. Několik týdnů se koulař, obr, Vítek snažil ve mně nalézt vlohy stát se vrhačem koule. Měl jsem totiž v oněch 15 letech svých 180 cm výšky. Vzdal to, protože mně chybělo svalstvo. ad 2) pak prof. Klempa mě odhadl jako potenciálního oštěpaře (dlouhé končetiny), bohužel jsem zklamal. Stejně tak jako k pokusu udělat ze mně diskobola. ad 3) přesto, že jsem měl vysoký obsah plic, na běhy se mně dechu nedostávalo a pokus přemáhat překážky v běhu na 400 m ztroskotal. K Moravské Slavii se váží tři vzpomínky: první je mladý dragoun, který skočil do Svratky, tekoucí za plotem Morendy a utopil se. Pomáhali jsme jej vytáhnout, byl zaklíněn pod břehem a šlo zřejmě o srdeční zástavu po skočení do studené vody. Druhá vzpomínka se váže na explosi nadšení publika při boji Univerzita- Technika, kdy Paráček běžel 400 m a asi v polovině se mu svezly závodnické trenýrky a doběhl tak s obnaženým moudím. On o tom ovšem nevěděl. Konečně vzpomínka novější, kdy jsem coby vojín-aspirant, původně skoro pétépák, bez aspirantského stříbra a zlatých knoflíků, byl lékařem ženijního praporu umístěného v táboře pod Myslivnou a za plotem Morendy, kam chodili absolvovat povinnou střelbu příslušníci StB. Měl jsem možnost pozorovat různé typy lidí, od zjevů advokátů, profesorů, dělníků i “bezdomovců.” To je, bohužel vše. Byl jsem 35 let v Kanadě a těším se na Vaši schůzi.

Brno, únor 2008                                                         Slavoj Hontela

 Moje roky s Morendou – Zdeněk Šváb, *04.11.1951 Česká u Brna

Ač jsem od začátku své atletické činnosti členem TJ Sokol Žabovřesky, přesto dlouhá léta držím partu s atlety Moravské Slavie. S jejich běžci, především vytrvalci, jsem se poznal již na začátku své závodní kariéry v polovině 70. let  /Od 25.ledna 1982, jak jsem dohledal v zápisech z výborových schůzí/ až dodnes pravidelně chodím v pondělí, příp. v úterý na hřiště Morendy. Velice rád vzpomínám na tehdejší partu běžců. Patřili mezi ně Laďa Zouhar, Pepa Kašpar, Mirek Nosek, Franta Nemetz, Pepa Dittinger, Laďa Starý, Petr Beneš, Svaťa Mikauš, Milan Malý-“Turbína”, Ivoš Zejda, Tomáš Faltus, Pavel Šebesta později Jirka Topinka, Ivan Kopeček, Mirek Prachař a další. Pravidelně jsme každé pondělí kolem 17 hod. vybíhali ze šaten na Vojtově údolím Svratky k Anthroposu, dál na Jundrov /délka běhu 12 km/, Komín /14 km/, Bystrc u lomu /16 km/. Na hrázi přehrady jsme točili 20 km tréninky. Na tratích bylo vždy několik nehlášených prémií, které tréninky měnily v ostrý fartlek. Důkazem o jejich kvalitě je např. čas Ladi Zouhara na 3 000 m v hale pod 9 min., bez možností úsekových tréninků v zimě v hale. Legendární se staly dlouhé běhy v zimě okolo přehrady v délce 40 km. Od jara do podzimu jsme rychlost pilovali na stadionu VAAZ uprostřed zeleně v Pisárkách, méně už na škváře Morendy. V polovině 80. let Franta Nemetz přešel z běhání na trénování. Já jsem sice nikdy žádného trenéra neměl /snažil jsem se trénovat podle jednotného tréninkového systému maratónu/, ale vždy jsem si na dráze vyhlídl skupinku vytrvalců, jejichž trénink se mi hodil a přidával jsem se. Běhali jsme opakované úseky od 200 m po 5 km. Dodnes vzpomínaný je trénink 3 x 3 km v časech těsně pod 9:30 min. Tehdejší naše denní kilometráž se pohybovala 15–40 km, dvoufázový trénink u nás nejlepších byl samozřejmostí. Já jsem se k atletice dostal až po vojně díky tehdy populárním dálkovým pochodům a běhům. Mojí specializací byly silniční běhy na 25 km /o.r.1:22:22 h/ a maratón /2:29:36 h/, dráhu jsem používal jen jako doplněk. Paradoxem bylo, že jsem se po prvé na ni postavil až při svém premiérovém startu na maratónu v Novém Mestě nad Váhom v r.1976 /2:56 h/. Tam jsem také o 4 roky později maratón po prvé i vyhrál /2:36 h/. Unaveni, ale spokojeni jsme po tvrdém tréninku pravidelně poseděli v klubové hospůdce. Tam jsme také oslavili všechny naše svátky, narozeniny, osobní rekordy, vítězství v závodech, svatby, časem i příchod dětí. V 80. letech byla naše parta nejstabilnější a nejvýkonnější, většina vytrvalců měla zaběhnutý maratón v čase 2:30 – 2:40 h! A podívejme se dnes na brněnské tabulky…, a nejen brněnské. Roky ubíhaly, my stárli, zakládali rodiny, přišly 90. roky, byly jiné starosti, někteří pověsili maratónky na hřebík. Přesto ale někteří vydrželi u běhání dodnes /Topinka, Kopeček, Kašpar/, nebo se věnují trénování a funkcionaření /Zouhar, Topinka/ a my běhající jsme se postupně lety propadali veteránskými kategoriemi a tak dnes jsou někteří z nás již v nás v kat. “C”, tzn. 60 roků a více… .V polovině 90 r. přišel do oddílu ze Zbrojovky Pavel Baběrád, výborný maratónec /2:18 h/. Tehdy /1997/ se oživila moje běžecká činnost na Morendě asi hlavně díky příchodu pěkných mladých atletek z oddílu dorostenek-juniorek, – sestry Coufalovy – Lenka, Pavla, Radka a Bětka Koukalová. Nově se přidal Honza Jína a zmiňovaný Pavel Baběrád. Začalo se jezdit na týdenní atletické soustředění do Svratky /jezdí se dodnes !/, kam jezdili sprinteři, mílaři i vytrvalci. Jsou tam ideální podmínky pro běhání na slunci na silnici i ve stinných lesích. Velice tvrdě se 2-3 fázově trénovalo, někteří naběhali /já, Baběrád, později Ivana Martincová/ za ten týden i přes 200 km, vyhlášený byl Baběrád s až 280 km! Někomu se společné tréninky s dívkami staly “osudnými” a tak např. Jirka Topinka spojil svůj život s Lenkou Coufalovou a dnes jezdí oba na tréninky i se svými dvěma malými holčičkami. V současné době se díky obrovské práci dlouholetého předsedy oddílu Ladi Zouhara a ing. Jirky Topinky může oddíl pochlubit krásnou umělou dráhou a novými šatnami. Před 2 roky se dala dohromady po mnoha letech parta starších běžců, i z jiných oddílů, a pravidelně v úterý vybíhají na kondiční běhy. Já tam za nimi chodím si alespoň popovídat a zavzpomínat “na staré dobré časy”, zdravotní problémy mi nedovolují se tréninků zúčastňovat osobně. Na Morendě jsem zažil překrásné chvíle s kamarády a kamarádkami, a to je důvod, proč na ni pravidelně chodím každý týden i po 26 rocích dodnes.

Brno, březen 2008                                                      Zdenek Šváb

Květa Procházková rozená Sychrová, *14.05.1922

Sport mne provázel od mládí. Rodiče byli členy cvičitelského sboru „Sokol Brno I“ a já jsem byla ve třech letech nejmladší členkou „Jedničky“. Tehdy prý se ještě cvičilo v Besedním domě. Od mládí jsem plavala, na to otec dbal. Jezdívali jsme v létě se čtyřmi spřátelenými rodinami na tzv. letní byt. To byly mámy s dětmi, měsíc, někdy i celé prázdniny, na venkově, aby si děti užily čerstvý vzduch před zimou ve městě a tátové za námi přijížděli na neděli. Jezdili jsme na mlýn s pilou v Rovném u Nového města na Moravě. Krásná krajina, mlýnský náhon, potok na cákání pro děcka i s hloubkou na nějaké plavání a v okolí rybníky. Proto bylo plavání tak důležité a já se naučila plavat výborně. Jako dorostenka jsem začala za „Jedničku“ plavat závodně. Vyvrcholením mé plavecké kariéry bylo 4.místo na 50 m prsa na X. Všesokolském sletu v Praze v r.1938. Otec byl také vedoucím lyžařského oddílu „Jedničky“ a tak nebylo divu, že druhým, vlastně hlavním sportem mého mládí bylo lyžování. V pěti letech jsem dostala lyže a táta mne zavedl na „Medlaňák“, připnul lyže a řekl „Jeď!“  No a já jsem jela z kopce a vůbec mi nevadilo, že jsem se dole rozplácla. Už tehdy asi vznikla moje záliba sjíždět všechno šusem. První závody jsem vyhrála hned příští rok v Jehnicích před asi dvanácti kluky a jednou holčičkou. Vedoucí nás zavedl na kopec, řekl: „Já sjedu dolů, zamávám a zapískám a vy potom jeďte!“. Dole zapískal a já jsem teda jela. To mně bylo šest let. Tím začala moje lyžařská kariéra. Jako dorostenka jsem začala za „Jedničku“ úspěšně závodit. Moje lyžařská závodní kariéra vyvrcholila v březnu 1941, kdy jsem získala přebornický titul ČOS ve sjezdu na nově vybudované trati Svazu lyžařů na Radhošti-od Radegastu do Ráztoky. Noviny tenkrát psaly: „Sjezdových disciplín se zúčastní 30 nejlepších sokolských sjezdařek…velkou soupeřkou jim bude brněnská Květa Sychrová, která během přípravy ukázala velkou odvahu a dosahovala rychlosti přesahující mnohdy časy našich nejlepších závodníků“. No, a mně se to podařilo. K lyžování jsem se vrátila ještě v r.1950, kdy jsem vyhrála přebory ČOS Jihlavského kraje a jako jeho reprezentantka jsem jela na Tatranský pohár. Po téměř týdenním tréninku mně lékaři start zakázali ze zdravotních důvodů-štítná žláza a hotovo. Tím moje závodní lyžování skončilo. Po roce 1941, během Protektorátu, přišla léta s atletikou v Moravské Slavii. Ke konci války jsem s atlety ztratila kontakt a dostala se k lezení, i když ne příliš šťastně. Když jsem přijela na kole k Býčí skále, právě odváželi kluka, který spadl z Idaha (spára nad vchodem do jeskyně) a zabil se. Byl to sice šok, ale mne to neodradilo. Lezení jsem úplně propadla. Když jsem potom hned při prvním lezeckém zájezdu na Pálavu v r.1945 poznala manžela, musela atletika ustoupit. A že jsem i tam byla dobrá, mně řekl Rády Vaníček, který také lezl. Kluci prý občas sakrovali, když lezli jeden z mých tří prvovýstupů na Pálavě, který nazvali „Květina“. Nevím, mně to tehdy tak nepřipadlo. Posledním sportem, který jsem dělala závodně, byly orientační závody. Určitě to byly základy z atletiky (snaha vydat ze sebe při doběhu do cíle všechno), které mně dopomohly dosažení 1.výkonnostní třídy. Ale občas přišla vhod i horolezecká průprava, jako třeba v Súlovských skalách, kdy jsem se přímo podle azimutu pustila mezi skalami, místo obíhání po cestě a několikrát se mi podařilo, když jsme měli stejnou trať, vyhrát nad mladší kategorií, kde byly i reprezentantky. Potom to byla ještě „divoká voda“, ale to jen rekreačně. Určitě jsem i svým potomkům předala nějaké sportovní geny-i když ne čistě atletické. Obě dcery dělaly orientační závody. Starší toho musela ze zdravotních důvodů nechat, ale mladší Dana vyhrála v r. 1969, jako osmnáctiletá, biatlon na šumavské Modravě (i když ho předtím nikdy nedělala, ale za vítězství jí prý bylo slíbeno, že nemusí den nebo dva do školy-„…tak jsem přece musela vyhrát!“). Také má tři bronzové medaile za štafet na MS v orientačních závodech, stejně jako její manžel. Všechna vnoučata dělají orientační závody. Zůstali u nich Jičíňáci Ticháčkovi. Vnuk Radek přesedlal na MTBO a byl členem stříbrné štafety na MS Mountain Bike Orintering v r. 2004 v Austrálii. Vyhrál také v r. 1999 Rocky Manna-Kameňák (z Prahy do Liberce na kole a mezi tím orienťáky). Vnučka, která původně také dělala OZ, se dala v mých stopách jiným směrem-věnuje se lezení. A jak to bylo s tou mojí atletikou? Nikdy mě nenapadlo, že bych ji mohla dělat. A o tom, že teta Lída byla světovou rekordmankou, jsem vůbec nevěděla. Za moje setkání s atletikou vlastně mohou politické události. Když Němci okupovali republiku a zabrali pohraničí, přišla do Brna z opavského Sokola Růžena Součková, která začala dávat dohromady děvčata na atletiku. Nechala jsem se zlákat a se mnou také Liba Geislerová, Danka Klesnilová, Květa Pochopová, Bohunka Veselá a možná i další. Nakonec jsme atletice úplně propadly. Když potom zavřeli Sokol, přešly jsme všechny, jako mnoho jiných, do Moravské Slavie a „Morenďáci“ nás přijali mezi sebe. Byli našimi vzory-byli to přece „páni atleti“, zatím co  my pouhá „atletická batolata“. Byli našimi učiteli, pomáhali nám svými radami a zkušenostmi. Nakonec se z nás stala prima parta, která za tu svou „Morendičku“ bojovala ze všech sil. Tehdy jsem se teprve dozvěděla, že teta Lída (Hrazdirová-Sychrová), jako členka družstva Moravské Slavie, vytvořila na II. ženských světových hrách v Gőteborgu v roce 1926 světový rekord na 100 yardů překážek časem 14,4, který cestou domů v Berlíně ještě zlepšila o desetinu sekundy. Kromě toho vyhrála stovku, dvoustovku, překážky, dálku i výšku. Ta se jí nakonec (jak mně sama prozradila) stala osudnou. Poranila si koleno a bylo po závodění. V roce 1927 vytvořila světový rekord na 80 m překážek časem 12,2. Ten trval jako náš rekord ještě v roce 1942, když už jsem i já v atletice závodila. Získala také deset mistrovských titulů. Několikrát se mnou byla na stadionu v Kr. Poli, aby mne zasvětila do tajů překážek, ale nakonec to vzdala. Zkrátka jsem na to neměla. Tehdy mně také řekla, že běhala překážky na tři místo na čtyři kroky, jak se překážky běhají. Teď si ale představte Strahovský stadion před závodem na 80 m překážek a hlasatel hlásí: „rekord drží Sychrová časem 12,2“. A mezi startujícími je také jméno Sychrová. Ona se totiž  řeklo: „Potřebujeme body, Květo běž, ty to doběhneš!“ A Květa tedy šla. Nejdříve asi velké očekávání, ale potom zklamání diváků, když Sychrová doběhla (nebo spíše doskákala) jako poslední. No, ale body byly, ale ostuda také (ono se totiž také stalo, že neobsazením místa se o body přišlo). Ale co by se pro „Morendu“ neudělalo! Tehdy nebyla taková specializace jako dnes a my jsem kolikrát během závodů absolvovaly šest i osm disciplín. Nejdelší trať pro ženy byla 200 m, nebyla tyčka, kladivo a dlouhé tratě se také neběhaly. Měla jsem svůj vlastní disk i oštěp a kouli, kterou mi kamarádi atleti obstarali. A někdo z nich mi také udělal lehké skládací startovací bloky, které se dlouhými hřebíky přitloukaly na startu. Ty jsem vždy sebou na závody vozila. Já jsem dělala všechny disciplíny, i když výšku hlavně kvůli vícebojům, a překážky jen když to bylo skutečně nutné. Mou nejmilejší disciplínou byl oštěp a štafety. Hlavní disciplínou však byla koule- v ní jsem získala v r.1942 i mistrovský titul. Škoda, že se mně nepodařilo zopakovat výkon z jednoho tréninku na královopolském hřišti. Byl takový zvlášt příznivý podvečer, krásně se dýchalo, lehce běhalo. Normální trénink: rozcvička, pár startů, nějaká ta stopadesátka a dvoustovka, ale jen na tři čtvrtě výkonu. Pak jsem šla na kouli. Několik docela pěkných vrhů, a pak mně koule nějak ulítla. Právě tam byl Rády Vaníček, který nás při tréninku často sledoval a radil nám. Přišel ke mně a řekl: „To se musí změřit!“ No tak se měřilo. Bylo to 11,15 m. Ještě dnes slyším Rádyho povzdech? „To mělo být při závodě! Tehdy držela rekord Anka Santariusová-Janecká výkonem 10,98 m a můj byl nejlepší výkon 10,67 m. No, mělo, ale nebylo. Tak jsme „Morenda“ a já přišly o rekord. Bylo mnoho krásných chvil a příhod, které mně utkvěly v paměti. Třeba když se před utkáním Praha-Brno objevilo v novinách: „Na sto metrů bude rvačka, Horčic musí před Paráčka, dohonit jen Davida to nám body nepřidá.“ Ale chyba lávky. Ono sice Jurovi (Davidovi) trochu trvalo, než ty své dlouhé nohy rozhýbal, ale potom se mu všichni dívali na záda. Nebo ty cesty vlakem z Prahy do Brna, kdy se probíraly výsledky a proč to bylo tak, co bylo nesprávné a co výborné, až potom klimbajíc kamarádovi na rameni se dojelo do Brna. Nebo třeba ty propagační závody ve Velkém Meziříčí a Velké Bíteši. Asi nás tam nebylo moc, protože jsme běžely kombinovanou štafetu s muži-Liba Geislerová, já, Jura David a Vítek. Běželo se na fotbalovém hřišti a start na 100 m byl z fotbalové branky napříč přes hřiště. Potom noční návrat do Velkého Meziříčí na žebřiňáku za měsíčního svitu. No, to byla nádhera. Ale snad nejvíc vzpomínek zůstalo na II. Velké štafety v Praze. Tehdy jsme my „Morenďáci“ nastoupili jako první z klubů v jednotných teplákových soupravách-tmavomodré finské (upnuté) tepláky a bílé bundy s „orličkami“ na prsou. Však se po závodech v novinách psalo, že málokdo tipoval za vítěze 9 chlapců a ta 4 děvčátka. Prý budou těžko tak dobře běhat, jak v těch tmavomodrých teplácích a sněhobílých bundách s „orličkami“ vypadají. O tom jak se mýlili, svědčily titulky v novinách po závodech. „Nečekaný úspěch Moravanů, … Moravané zvítězili na celé čáře“ apod. byly to nádherné závody (pro nás snad také tím, že se nám tak dařilo). Diváci vytvořili vynikající atmosféru a my jsme k tomu svými výkony přispěli. První úspěch zaznamenala naše dívčí štafeta-Geislerová-Vaníčková-Sychrová-Veselá ve štafetě 4 x 100 m časem 53,7. Ani finiš Anky Santariusové nepomohl favorizované Spartě. Bohunka proti ní udržela náskok, o který se velkým dílem zasloužila na prvním úseku Liba a druhé dvě taky přidaly. Sparta byla až třetí 54,3 za druhým NSK 54,2. Dalším závodem, ve kterém naše kvarteto-Geislerová-Vaníčková-Veselá a Sychrová-excelovalo, byla štafeta 200-100-100-200. Tehdy Liba na prvním úseku zaběhla dvoustovku určitě hluboko pod 27, Daluša s Bohunkou se také nenechaly zahanbit a já prý jsem podle novinářů vpadla s velkým elánem nejen do cíle, ale i do náruče šťastného klubovního kolegy (to bylo mé velké štěstí, jinak bych se asi seznámila se strahovskou škvárou-no žádná pěkná představa). Později se k tomu hrdinskému činu přiznal Jura David. Byl to závod, který přivedl diváky do varu a pro nás z toho byl krásný rekord s časem 1:22,8. A pocity, ty se nedají vyjádřit, to se musí zkrátka prožít. Druhá Sparta 1:24,5 a třetí NSK 1:24,7. Rozdíl časů vyjadřuje tehdejší převahu. Však jsme si to zasloužily. Byly to určitě předávky, které k tomu přispěly. Však jsme se jich něco natrénovaly. Běž-ber-mám, to byly signály při předávkách. Stojím v předávacím území a sleduji dobíhající ke značce před předávkou. Ozve se „běž“ (mám na to.výraz)-vybíhám, abychom co nejméně ztratily z její rychlosti. Potom se vedle mne ozve „ber“ (pravá ruka dozadu, přebírá kolík)-„mám“ (tzn. Držím kolík, můžeš ho pustit), kolík automaticky z pravé do levé a vyrážím naplno. Ovšem, když se místo „běž“ ozvalo „čee..“ (tedy čekej-občas za vedra při dvoustovce apod.-tzn. Mám toho plné zuby, neuteč), potom se muselo malinko počkat a pomaleji vyběhnout, abychom nepřeběhly předávací území. Díky těmto signálům jsme v závodě nikdy území nepřeběhly ani neztratily kolík, a snad jsme těmi předávkami získaly ty cenné desetinky a někdy i vteřinku (1:22,8-1:24,5) přesto, že Sparta i NSK měly výborné sprinterky. Samozřejmě, že bylo potřeba i trochu toho štěstí a jistě se také vždycky nedařilo. I naši hoši si vedli výborně. Ve štafetě 4 x 100 m (Paráček, Majda, Harašta, David) časem 44 vyrovnali rekord a vyhráli i  štafetu 4 x 200 m časem 1:32 před Spartou 1:33,5 a Vítkovicemi 1:33,9. Velké napětí bylo před závěrečnou štafetou mužů na 4 x 400 m, kdy Moravská Slavia vedla o pouhé 3 body před pražským NSK, jehož závodníci byli přesvědčeni, že tuto štafetu vyhrají. Ale naši hoši přes únavu ze všech odběhnutých závodů se vzchopili (snad jsme k tomu i my přispěly svýmy výkony) a předvedli výkon, který zvedl diváky ze sedadel, když Majda, který na posledním úseku přebíral téměř s padesátimetrovou ztrátou, protrhl cílovou pásku za mohutného povzbuzování diváků časem 3:32,4 min. o 0,1 sec. Před Novotným z NSK a třetími Vítkovicemi 3:35,3. Moravská Slavia vyhrála tehdy celkem o 7 bodů před NSK a třetí byl Baťa Zlín. Zkrátka byli to Moraváci, co tehdy ovládli Prahu. Byly to krásné časy. Sport nám, v těch mnohdy těžkých protektorátních dobách, dával mnoho. Pocit soudržnosti, kamarádství a přátelství, která trvají stále. Kdyby se nezměnily poměry, určitě bych u atletiky zůstala a možná to i někam dotáhla. Za války jsem totiž pracovala jako telegrafistka na brněnském hlavním nádraží a to znamenalo turnusové a noční služby. Kolikrát jsem šla z noční přímo na závody. Kolegové výpravčí mi říkávali: „Holka to nemůžeš vydržet!“ Ale vydržela jsem, i když to asi na výkony mělo vliv. Když jsem po válce ještě nějaký čas atletiku dělala, přesto jsem už tolik netrénovala, šly výkony nahoru (třeba 200 m z 28,2 na 28). Byla jsem ještě v roce 1947 nominována do družstva na první mezinárodní utkání s Polskem a tím jsem s atletikou definitivně skončila. Vlastně jsem se k ní ještě jednou vrátila. V roce 1975, kdy jsem pracovala u ČSAD a kolegyně mě přemluvily, abych se zúčastnila podnikových sportovně branných her. Běžela jsem tehdy 60 m za 10,5. Druhá měla čas 13,4. Potom v kouli 4 kg 7,04 m, zatímco dívky mladší kategorie měly 6,67 a 6,25 m. A že to všechno bylo bez jakéhokoliv tréninku, tak to snad nebylo zas tak špatné. No a tím také skončila má atletická závodní činnost. Již mnoho let se my „staří Morenďáci“ scházíme. Ti mladší nás přijali mezi sebe a schůzky nám umožňují. Tonda Vaněk, který mezi nás někdy z Prahy zavítal, toto kladně hodnotil a říkal, že neví, že by někde něco takového existovalo. V Praze, pokud ví, prý ne. Teď jsou schůzky jedenkrát ročně a je nás také méně, ale přesto se však na ty schůzky vždycky těšíme. Popovídáme si a zavzpomínáme-bylo to přece naše mládí. A my můžeme teď jen sledovat to dnešní mládí, které po nás převzalo ten pomyslný štafetový kolík a popřát jim hodně štěstí, aby tu naši „Morendičku“ vedli k dalším úspěchům.

Brno, březen 2008                                                      Květa Procházková

 prof. Danuše Andrlová rozená Hiklová, *26.07.1927 Brno,

Zdena Hradečná, Jaryna Marková, Dana Hiklová a ?, na jméno si už nevzpomenu. Bylo to před šedesáti lety…. Celá doba mého členství v Moravské Slavii nebyla dlouhá, v roce 1946 jsme se už rozešli do jiných brněnských klubů či sokolských jednot. Morenda na čas ne vlastní vinou se stala Šípkovou Růženkou. Který princ ji pak políbil, to už ví jistě Laďa Zouhar se svým komonstvem. Ovšem dva roky sportovního přátelství, kde nebyla chyba, zanechá jednomu stopu na duši. Jistěže kolektiv fungoval i v SBI už bez Přemysla za vedení Bohunky Veselé (později Polcarové), ale základ byl v Moravské Slavii. Ty stopy jsou patrné především vlivem trenérů. Byl to jistě Přemysl Jílek; ale i ostatní byli váženými osobami. Bylo nám -náct, takže po všech stránkách jsme vnímali jejich vliv. Já pak – ale jen jakoby z povzdálí – jsem na sobě pořád cítila kritický pohled pana profesora Friedla. To už jsem věděla: sám byl nejen můj třídní, ale závodník, trenér, metodik, teoretik, psycholog. Je to zvláštní, ale jeho vliv – vedle vlivu pozdějšího mého trenéra Kerssenbrocka – na mě působí dodnes. On to tehdy věděl. Když mě lanařili, abych opustila SBI a jako vysokoškolačka přestoupila do Vysokoškolského sportu , váhala jsem. Ale dostala jsem od Fricka dopis: Hiklová, nedělej to, a k tomu pár vět ….. Ještě ten koresponďák mám schovaný. Profesor Friedl je přes třicet let mrtev. Roku 1946 jsem se dostala díky svým výkonům na dvoustovku do národního družstva a pod křídla trenéra Klementa Kerssenbrocka. Spolu s Pražáky Věrou Kuželovou (později Bémovou), Honzou Bémem, Řihoškem a jinými. Bylo mistrovství Evropy v Oslo, já jako benjamínek stále hlídaná Brokem, Honzou Bémem a Věrou (i na příležitostném rande se švýcarským překážkářem Wernerem Christenem v areálu olympijské vesnice!). S Věrou jsme bydlely spolu na ubikaci, Věra mi přála. Řekla mi tehdy: „Chceme s Honzou rodinu. Na dvoustovce převezmeš žezlo po mně.“ Ó – té důvěry! Ale ten závazek! Ona už měla po kvalifikaci, po rozběhu, já před. Na startu na dvoustovce, kdesi v koutě hřiště, opuštěná jen se soupeřkami a startérem Norem, tribuna s cizinci pět metrů ode mě. Svlékla jsem tepláky a nadechovala se. Správně soustředěna (sprinteři ten pocit znají) jsem si právě říkala „musíš“ a – z tribuny pět metrů ode mě z klubka cizích diváků se v tichu před povelem „Na místa“ ozvalo DANO. V životě mi tak neřekl. Vždycky Hiklová. I teď po maturitě. Na hřišti SBI v Brně. Doma. A teď tady: FRICEK. Zvedl hlavu, postavil se a tiše řekl: „Máš na to.“ —Pak jsem čtyři roky studovala hudební a tělesnou výchovu v Brně, trénovala na stadionu na Kounicově, zažila čtyři nádherná studentská léta. 1950-1960 učila na TÚTVS v Praze a v Nymburce a 1960-1984 na katedře tělesné výchovy VUT fakulty strojní v Brně. Vedle mě ve sborovně při schůzích seděl „pan kolega“ Antonín Friedl. To už jsem znala všechny jeho publikace knižní i časopisecké. Měla jsem stejné vzdělání. Byla jsem cvičitelka, trenérka, funkcionářka, rozhodčí. Jeho Kolegyně! Usmál se a řekl: „Nazdar Dano, tak zase budeme spolupracovat!“ A taky jo. Až do své smrti pracoval nejen jako učitel, ale jako funkcionář ve Slávii VŠ, později přejmenované na VŠTJ Technika. Protože atletů-asistentů nás tu bylo hodně (Friedl, Vrabel, Klimánek, Henek, Andrlová), byla jsem docela ráda, když mi nabídli vedle úvazku učit samotné studentky  (bylo děvčat v té době na strojní fakultě velice málo) taky plavání. Přece jen to byla má první láska. A to byla další výhra. Doyenem sboru byl prof. Otakar Záboj; spolu s Friedlem, Bohumilem Páčem, Maricou Potočkovou, Danicou Fürlovou, Martinem Strnadem, Augustinem Hrubým, Františkem Vojtou a jinými byli vrcholem sportovních pedagogů té doby. Nyní jsem měla možnost s ním učit. Byl trenérem slavné éry brněnských plavců, plavců reprezentace země, teoretik, vynikající metodik (nejen v plavání), filozof, znalec věci. Stále studoval, publikoval. Další vzor pro mě. Dověděla jsem se od něho, že intervalový trénink převzal od atletů, od Kerssenbrocka, který ho vystudoval v australských časopisech. S Otou Zábojem jsem pak prožila na bazéně a na lyžařských kurzech poučná, milá, nádherná léta. Učitelský sbor po roce 1968 se pak dost změnil, ovlivnily ho i jiné trendy, ale v atletice jsem zůstávali pospolu všichni, zejména v oddíle. Ve VŠTJ Technika jsem si vybudovala družstvo žen. V krajském přeboru. Dodnes se stýkáme, rozletěné po celé republice,. Už jsou to taky šedesátnice, docentky, kandidátky věd, majitelky vnuků a artrózy. Někdejší děkan na strojní fakultě, když předával červený diplom nejlepšímu studentu ročníku, československému rekordmanu na 100 m znak, plavci Krčkovi, řekl: „A byly doby, kdy se sportující student musel skrývat za pseudonymem. My jsme dnes hrdí na to, že nejlepší student je i nejlepším sportovcem. Kalokagathia stále platí. Další děkan strojní fakulty, který byl r.1968 vystřídán ve své funkci, nadále spolupracoval v našem oddíle jako jeho předseda. Byl to Prof. Ing.Vladimír Horák, náš výškař, mistr a rekordman.—Když otec Jandera vymyslel, že se dá Tyršův odznak zdatnosti provádět soutěživě jako víceboj rozdělen na kategorie podle věku, řekl mi na bazéně jednou Ota Záboj: „Nechceš trochu zatrénovat? Taky bys musela mít dobré výsledky, soupeřkami Ti budou jistě atletky, plavání vyhraješ a ten kilometr taky jistě uběhneš (později se jezdilo kolo). Vrh nebo hod – to Ti jistě poradí  Honza Vrabel nebo jiní diskaři.“ Nevěřila jsem, že bych po třiceti letech nulového plaveckého tréninku dokázala uplavat slušný výkon. A ejhle: léta běžeckého tréninku intervalovým způsobem i ve vodě. Technika se nemění, ta zůstává. Dech se tréninkem zlepšil a při dodržení frekvence a s troškou posilování jsem si ve svých čtyřiceti létech udělala osobák na 100 m kraul 1:25 min. Já znakařka. Bylo změřeno na Finále OZ v pražské AXA bazéně. Měřily Pražačky. Zkušenost Oty Záboje mě stále překvapovala. Fricka i Otu jsme už doprovodili na poslední cestě. Ale co nám dali do života…

 Brno, 13.3.2008                                                         Danuše Andrlová

 Ing. Václav Spisar, *09.08.1926 Brno

Moje vzpomínky se týkají hlavně zážitků z doby Protektorátu, kdy jsme byli na „cihelném“ hřišti v Král. Poli, a pak jen krátce po osvobození. Jednou za silné bouřky byla na cílové rovince vrstva naplaveného bláta z přilehlého svahu. V úterý 25.7.1944 odpoledne jsem chtěl pomoci p. Malingerovi, který s Přemkem Jílkem odškrabával ještě vlhký nános, ale ten mě vehementně odehnal. Velmi jsem obdivoval běžecký styl Radoslava Vaníčka a ještě víc Jaroslava Majdy (ach, ty zatáčky !!!). Z vytrvalců býval na dráze Josef Růžička, ostatní asi bydleli dál od Brna. Byl to skromný chlap, lidsky krásný, svědomitý a houževnatý-prostě „pracant“. Někdy jsem mu dělal sparing-partnera. V květnu 1947 vyhrál druhý poválečný „Běh vítězství“ v Praze, dlouhý 35 km. V pátek večer 10.9.1943 přijela vlakem mládež z Moravy do Prahy na „Dny mládeže“, prošla od hlavního nádraží na ubytovnu v dlouhém jásavém průvodu hlavními ulicemi města. My Brňáci jsme mezi pochodovými národními písničkami vytrvale provolávali „České Brno zdraví Prahu“-nevím, jak to vypadalo před a za námi. Trénoval a závodil jsem v teniskách, vlastní tretry jsem neměl. Vyhrál jsem při „Okresních přeborech mládeže“ dne 3.6.1944 na dráze MS běh na 1 200 m za 3:31,6 min a odpoledne ve štafetě 3 x 1 000 m jsem byl v cíli druhý-náš čas byl 9:07, min. K těm vítězným 1 200 m mně pomohly tretry zapůjčené Vaškem Jedličkou (dnes MUDr.-geriatr, ragbista v.v.)-jemu ještě jednou po 64 letech děkuji. Při „Oblastních přeborech mládeže“ dne 18.6.1944 opět na dráze MS jsem však skončil až na 6.místě za 3:36 min. Doběhl jsem jen v ponožkách, protože mi v 700 metrech v pozici na 2.místě někdo sešlápl levou z treter, zapůjčených mně na poslední chvíli jiným dobrodincem. Termínu od 13. – 20.7.1947 jsem absolvoval v Třeboni státní lehkoatletický kurz. Vedli nás pánové Klempa, Průša. Řihošek Kerssenbrock, Urbánek, Kněnický, Moc, Mácha. Příslušná oprávnění pro rozhodčí při lehkoatletických závodech jsem však z časových důvodů již nikdy neuplatnil.

Brno, březen 2008                                                      Václav Spisar

 Miroslav Churavý, *25.07.1972 Brno

s oštěpem jsem trénoval většinou na poli u nás za vesnicí a ostatní z Moravské Slávie jsem viděl jenom když se jelo někam na závody. Skončit s atletikou jsem musel, kvůli kolenům. Teď už je to nějakou dobu v pořádku a někdy mě hrozně láká, vyzkoušet si to znovu, ale nevím jak by to dopadlo.

 Brno, březen 2008                                                      Mirek Churavý

 Vzpomínky na několik let brněnské atletiky za války a v prvních poválečných letech  Prof. Ing. Jiří Brandštetr CSc, *18.01.1927 Brno

Poněvadž jsem bydlel v uličce naproti stadionu Sokola Brno I na Kounicově ul., moje hlavní působiště bylo tam již od dětství. Za války celý sokolský areál okupovali příslušníci německé Schutzpolizei, kteří pro svoje kasárna zabrali budovu III. reálného gymnasia pod stadionem (nyní elektroprůmyslovka). Na stadioně nacisté zrušili atletickou dráhu a zřídili si tam fotbalové hřiště. Správcem zůstal starý „sokolník“ p. Štěpánek, který dělal Němcům různé naschvály. Jednou v zimě chtěli hrát jakýsi fotbalový turnaj, ale napadla spousta sněhu, uklidit to nešlo a tak jim pan Štěpánek poradil, že to jejich vojáci musejí prostě ušlapat. Celý oddíl „šupáků“ tam celé dopoledne po hřišti pochodoval, ale na sněhu se jim stejně hrálo mizerně. S atletikou jsem začal závodně jako žák v letech 1941-42 v LK (Lyžařském klubu), kde neměli atletický oddíl, hrál jsem košíkovou a atletiku jsem tam pěstoval jako sólista, od roku 1942 jsem se již plně věnoval atletice v Moravské Slavii na stadionu v Králově Poli, kde byl správcem p. R. Malinger, který byl všem známější v bílém plášti jakožto startér na každých atletických závodech. V létě 1943 jsme s Jurou Vondráčkem (později byl známým právníkem) jakožto mladší dorostenci v barvách Moravské Slavie vytvořili český rekord na 60 m překážek. V letech 1944 a 1945 jsme již běhali 90 m středních překážek na městských i celostátních přeborech. V červnu 1945 pořádala Moravská Slavia první poválečné středoškolské závody o Stříbrný věnec, nejúspěšnější týmy postavilo III.reálné gymnasium a gymnasia Žabovřesky a Královo Pole. Těchto populárních závodů se zúčastnily střední školy téměř z celé Moravy (Vyškov, Břeclav, Moravská Třebová…) za velkého zájmu brněnské středoškolské veřejnosti. Vzpomínám, že po válce na Stříbrném věnci skočil Luboš Bartoš z Králova Pole do dálky 630 cm a tak jsem ho hned obeslal do dorosteneckého družstva, které jsem měl na starosti a bylo se Spartou Praha nejlepší v ČSR; po několik let jsme pořádali trojutkání též se Sokolem Nitra. V dalších letech Luboš (pod přezdívkou Bublina) reprezentoval ČSR na 400 m překážek. Jednou jsme jeli do Prahy a chyběl nám výškař-mladší dorostenec. Obrátil jsem se proto na vedoucího gymnastiky v Sokole Karla Limerta, jestli má mladšího dorostence, který by skočil alespoň 160 cm. Půjčil mně Martina Řeháka, který prý skáče tuto výšku bosý. Dali jsme mu tretry a on hned skočil 170. Pak přešel na trojskok, trénoval ho prof. Friedl („Fricek“) a Martin se v r. 1956 umístil na olympiádě v Melbourne na čtvrtém místě. Neméně zajímavý byl návrat do atletiky Ludvíka Daňka. Vedl jsem družstvo Spartaku ZJŠ (Zbrojovky) a chyběl nám diskař. Z vojny právě pustili po vážné operaci ledvin Daňka. Napsal jsem mu do jeho bydliště Hořic a on se hned nato objevil na stadionu na Kounicově: já jsem Daněk, co jste mně psal. Funkcionáři mně jeho start rozmlouvali, že mu to může vážně uškodit na zdraví, ale nakonec se ho ujal Honza Vrabel a Ludva v Mnichově vybojoval pro nás na olympiádě zlatou medaili. Obdobně lze hodnotit i atletická podzimní utkání středních škol o sochu Dětvance, která se po válce úspěšně rozběhla. Vzpomínám si, že někdy jsme je zahajovali jen ve dvou s výškařem a překážkářem Romanem Hejdou, ale zapřáhli jsme jako rozhodčí kantory a zvládlo se to bez obtíží. Velkému zájmu se těšila též tradiční utkání Technika-Univerzita, kdy byly ochozy stadionu zcela plné diváků-ponejvíce vysokoškoláků. Dnešní studentské aktivity mají podstatně jiná zaměření. Vzpomínám si na jednu příhodu z mistrovství ČSR na Strahově, kde jsme chtěli obsadit závěrečnou štafetu 4×400 m, ale neměli jsme čtvrtého. Přemluvil jsem proto Tomina Šalého, který byl již oblečený a připravený odejít; měl běžet poslední úsek. Na start šel překážkář Aleš Čižmář, který byl vazba a hrál již tehdy i rugby. Jenomže v chumlu hned po odstartování mu někdo vyrazil kolík, takže bylo po štafetě a Tomin si z toho dělal pak legraci. Všichni členové atletického družstva měli jakousi morální povinnost na zakončení sezony se zúčastnit desetiboje. Mezi favority patřil Buček zvaný Gangec. Dvoudenní závody probíhaly zajímavě, pozornost a veselí budil vždycky zejména skok o tyči. Skočil jsem tehdy 220 cm (prý mně ta tyč překážela) a dál mně Fricek zakázal skákat, že bych se určitě zranil. Druhý den se začíná během na 110 m překážek a na startu chyběl právě favorit Gangec. Už si startující klekali do bloků, když se Gangec přihnal z noční zábavy v obleku, sundal si sako a chtěl pokleknout v polobotkách, jen startér ho požádal, aby si sundal klobouk, nakonec doběhl ve velmi dobrém čase. Ihned po skončení války se obnovila mnohostranná tělovýchovná činnost v Sokole Brno I včetně atletického oddílu, kam jsem přešel s některými dalšími atlety Moravské Slavie. Nicméně velmi dobré vztahy mezi brněnskými kluby stále přetrvávaly, společně i s atlety SK Židenice a brzy nato i VS Brno (prof. Vojta) jsme hájili čest našeho města v pravidelných utkáních Praha-Brno-Bratislava. Jistou dobu fungoval v Brně lehkoatletický oddíl Včela Brno, ale za nějaký rok byly všechny tyto oddíly spojeny ve Spartaku ZJŠ (Zbrojovka), kterému byl přidělen v roce 1949-50 celý areál sokolského stadionu pro sportovní oddíly Zbrojovky, kde jsem dále působil jako aktivní atlet na 110 m překážek a též jako vedoucí oddílu dorostenců. V roce 1951 bylo zrušeno Vysoké učení technické Dr. E. Beneše v Brně a zřízena Vojenská technická akademie Antonína Zápotockého (VTA). Bylo shora nařízeno, že každý musí sportovat ve své „domovské“ tělovýchovné jednotě podle zaměstnání. Poněvadž jsem právě vykonával voj. základní službu (na štěstí na VTA na chemii), atleti-vojáci se přestěhovali na stadion do Pisárek. Docházelo občas ke groteskním situacím, např. když se pořádal přebor v přespolním běhu každé jednoty zvlášť, sešli se jednou pouze dva atleti a sedm nakomandovaných pořadatelů a rozhodčích. Brzy však byla tato nekvalifikovaná opatření uvedena do normálních kolejí. Nebylo by možné neuvést alespoň čtyři osoby, které se významně zasloužily o rozvoj brněnské lehké atletiky, nezřídka i za mimořádných obtížných podmínek. Byli to Dr. František Vojta, prof. František Majda, prof. Arnošt Kahlig a redaktor Lev Vašíček, o kterých je pojednáno na jiných místech této publikace.

Brno, duben 2008                                                       Jiří Brandštetr

MORAVSKÁ SLAVIE – prof. Miroslav Berka,*06.05.1922 Brno

Pozvání na oslavu stoletého trvání Moravské Slavie ve mně vyvolalo dvě reakce: ta první byla, že jsem si nevyhnutelně uvědomil, jak stárnu – můj věk je jen o 14 let mladší než je doba trvání Morendy – a co pro mne lehká atletika znamenala. Význam atletiky v mém životě spočívá ve třech faktorech: 1. atletika mně umožnila přežít část válečné doby; 2. atletika ve mně vypěstovala určitý způsob chování, který byl důležitý pro můj další život; 3. atletika mně také poskytla možnost vychutnat první pocity úspěchů v mém životě. 1. Činnost v Moravské Slavii mně dala příležitost, která byla velmi důležitá ve válečných letech – vyžívat se v ryze českém prostředí, do kterého se nacisti nemohli infiltrovat a kde nebylo zrádců a kolaborantů. V tomto českém prostředí bylo snadnější odpoutat se od každodenní reality života během německé okupace. Tato skutečnost se také projevovala po příchodu atletů z klubů a organizací, které nacisti zlikvidovali (VSB – vysokoškolský sport Brno, Sokol, Orel, DTJ). 2. Atletika mně ukázala pravdu jedné zásady: za svůj úspěch je každý zodpovědný sám před sebou, jestliže vynaloží na dosažení tohoto úspěchu všechno své úsilí. Naše činnost v atletice nebyla podporována žádnými sponzory; úpravy hřiště v Pisárkách jsme prováděli sami podle zásady: to co neuděláme, to nemáme. 3. Mé úspěchy v atletice mně daly možnost zakusit pocity hrdosti nad dosaženými výsledky, což bylo důležité pro mou psychiku, která se formovala v době, kdy bylo opravdu vzácné dosáhnout osobního úspěchu. Při své činnosti v Moravské Slavii jsem poznal hodně přátel, ať už těch starších, kteří nad námi drželi ochrannou ruku (např. bratři Plchové, prof. Klempa, redaktor Vašíček) nebo svých současníků. Velkou část dorosteneckých atletů tvořili moji spolužáci 1. reálného gymnázia na Poříčí. Chtěl bych jen vyjmenovat Jiřího Doupovce (zemřel v Kanadě), Milana Felixe (zemřel v nacistickém vyhlazovacím táboře v údobí „rasových čistek“), Milana Zoubka, Přemysla Jílka (pozdějšího redaktora Sportu), Vlastimila Jenyše (odsouzeného komunisty na 10 let vězení). Tvořili jsme úzký kruh přátel a každý z nás měl své přízvisko (např. moje bylo „Tochvec“, Doupovcovo „Guma“). S Jenyšem jsem se znovu setkal až při oslavě 80. výročí založení Moravské Slavie. Při této příležitosti jsme se domluvili, že bude chodit ke mně a že zaznamenáme na magnetofon jeho strastiplnou cestu českými věznicemi. Tento historický dokument mám stále ve svém vlastnictví. Moje atletická kariéra vyvrcholila v roce 1940, kdy jsem zvítězil na mistrovství dorostu a vytvořil nový český rekord na 1 200 m časem 3:20,4. Po maturitě jsem byl pracovně nasazen v Kroměříži a v roce 1944 poslán na nucené práce do Německa. Po repatriaci jsem začal studovat na brněnské univerzitě a získal stipendium do Spojených států. Po návratu do Československa jsem začal vyučovat angličtinu na jazykové škole v Brně, kde jsem pracoval až do odchodu do penze v roce 1982. Během této doby jsem také pracoval pět let na školském projektu v Egyptě a skoro dva roky jako expert UNESCO v Alžírsku. Vždy mně při této práci pomáhala houževnatost a cílevědomost, jejichž základy jsem získal v atletice. Proto hrála atletika tak důležitou úlohu v mém životě. 

 Brno, červen 2008                                                      Miroslav Berka

Zdravice od atletek seniorek:

Co se to dnes na té Havlenově děje, že tolik lidiček ke „Snopkovi“ spěje?

Vy se ptáte ?

Vy se divíte, jaký důvod k tomu je ?

Pak určitě nevíte, že Moravská Slavia letos už 100 let oslavuje.

Proto sem všichni spěchají, Mladí staří……..Staří ? Staří ne, snad jen pamatují trochu více. I když už dlouhý čas přicházejí na setkání rádi zas. Vždyť atletika, to bylo jejich mládí a oni tu svou „Morendičku“ mají rádi. A vzpomínek ? Těch zůstaly snad tisíce. 100 let….. Nebylo to jistě lehké za těch časů, kdy lidé začínali poznávat sport a jejich krásu. I mladí se začali o sport zajímat a české sportovní kluby postrádat. V tehdejším převážně německém Brně SK Moravská Slavia mezi prvními byli který podmínky ke sportování pro ně i když primitivní připravil. Fotbal tenis a šerm základními odbory byly. Atleti v rámci fotbalu působili. Později se osamostatněli a svůj atletický odbor ustavili. A zde tedy začátek té naší „morenďácké“ atletiky je, která letos už 100 let oslavuje. Začátky jistě těžké byly, ale nadšenci všechny problémy úspěšně překonali. I stěhování z Loudonky, kde vlastníma rukama atletickou dráhu budovali se do Pisárek stěhovali. Pisárky ! Pisárecké hřiště ! To bylo na dlouhou dobu Moravské Slavie tedy i atletů působiště. Nádherné prostředí pisáreckých lesů poblíže řeky Svratky, která tehdy, za těch časů, ještě čistou vodu měla, kde bylo možno po tréninku osvěžit svá unavená těla. Zde řada vynikajících atletů vyrůstala a s orličkou na prsou za Morendu úspěšně bojovala a nejen na domácích hřištích i na zahraničních kolbištích. Ani ženy se zahanbit nedaly i ony se k jejich úspěchům krásnými výkony připojovaly. Důstojný stánek měla ta meziválečná atletická generace. Ale čas běží-přišla okupace. Spoustu sportovců tato pohroma postihla a tehdy Moravská Slavia ochotně nabídla sokolským, vysokoškolským i jiným atletům svá ochranná křídla. Dlouho si však společně klidu v Pisárkách neužili. Museli opustit své krásné pisárecké hřiště a hledat nové útočiště. Nejdřív sokolský stadion pak hřiště v Králově Poli. A tam si své nové hřiště budovali. Ty problémy však atlety nezlomily, ale k další činnosti podnítily. Skvělá parta se z nich stala, která pro svou „Morendičku“ úspěchy získávala. Tehdy v té těžké době, se vzájemně podporovali a mnozí se i do odboje zapojovali. Přátelství vzniklá v té době neodnesl čas i když léta přibyla a stříbrem prokvetl vlas. 100 let… dlouhá doba pro lidské pokolení, ale s „Morendou“ s tou to tak není. Ta stále zůstává mladá. Vždyť ten pomyslný štafetový kolík tu generace generaci dále předává. Dnes je to jiné než za našich mladých let. Dnes vám mladým patří celý svět. Tak ukažte tomu světu, že královna českého sportu-atletika i vy Moravská Slavia stále jste tu. Vždyť před vámi byli atleti zvučných jmen, tak dokažte tedy všem, že s vámi musí počítat, že i vy dovedete do bojů duši i srdce dát a za vítězství čestně bojovat.

A k tomu stému výročí…..

Té naší Morendičce-hodně mladých, kteří po nás ten pomyslný štafetový kolík do dalších úseků ponesou.

A těm mladým-hodně úspěšných a vítězných bojů za tu naši „Morendičku“

Přejí Ti        

co toho trochu více pamatují

 Brno, leden 2009         Květa Procházková-Sychrová, Dana Andrlová-Hiklová, Dalemíra Vaníčková

Vytrvalý vytrvalec z Brněnské pětadvacítky – Karel Fuksa,*30.7. 1946 Brno,

když v neděli 13. září vbíhal do cíle Brněnské pětadvacítky na 82. místě z 90 startujících třiašedesátiletý Karel Fuksa, byl přivítán bouřlivým potleskem, který se vůbec nelišil od ovací pro vítěze. Právě totiž zvládl další, už 42. ročník tohoto závodu, v němž od jeho založení v roce 1967 nikdy nechyběl! Z tohoto pohledu nemá v Brně a s největší pravděpodobností ani v celé republice na pětadvacetikilometrové trati konkurenci. Krátce po proběhnutí cílem a obdivné gratulaci jsem se zeptal: Karle, jak se ti dnes běželo?  Je to rok od roku náročnější, zdá se mně, jako by se trať stále prodlužovala a kopečky byly větší, ale zvládl jsem to. Jaké byly tvé sportovní začátky? Začínal jsem s cyklistikou, jezdil na dráze a závodil v cyklokrosu, ale bez výrazných úspěchů. Teprve později jsem se začal věnovat běhu.  Vzpomínáš si na své první závody? Ano, byl to Běh Lužánkami a potom už první ročník Brněnské pětadvacítky, jímž jsem vlastně, dá se říci, hned vstoupil mezi vytrvalce. Podotýkám ale, že jsem se vždy považoval z hlediska dosahovaných výsledků za podprůměrného běžce. Jaký je tvůj nejlepší čas na Brněnské pětadvacítce? 1:47:27 z roku 1973. Jako veterán jsem byl nejrychlejší v roce 1990 časem 1:52:19.  A kdy jsi běžel svůj první maraton? V roce 1968, to mně bylo 22 let. V Praze jsem na trati Mezinárodního vltavského maratonu doslova v zimním počasí za teploty nula stupňů a sněžení závod zvládl na hranici čtyř hodin.  Jaké jsi měl v cíli pocity?  Velkou radost. Kolik máš uběhnutých maratonů a jaký je tvůj nejlepší osobní čas?  Je jich přes šedesát, ten ejrychlejší (3:09:18) jsem zaběhl v roce 1974. Které maratony se ti nejvíce líbily? V Košicích, Paříži a ve Florencii. Kromě běhání také závodíš v triatlonu…  Ano, a to i na mistrovství republiky, kde jsem ho zdolal za šestnáct a půl hodiny ve stanoveném limitu. Pracoval jsi jako televizní režisér. Jak se ti podařilo skloubit tuto časově náročnou profesi se sportem? Dobrou organizací času a také tím, že jsem nikdy nevysedával v hospodách. Musím ale poznamenat, že jsem v mládí nerad trénoval, to mě baví až teď na stará kolena a teprve nyní si dokážu svoji veškerou pohybovou činnost pořádně vychutnat. Vedeš si evidenci počtu naběhaných kilometrů? To ne, ale teď běhám víc než zamlada. Navíc ještě chodím plavat, jezdím na kole a podnikám pěší túry, takže toho pohybu mám teď v důchodu poměrně dost. Měl jsi nebo máš nějaké sportovní vzory? V mládí především Emil Zátopek a cyklista Jan Veselý, později maratonci Václav Chudomel a Josef Podmolík, ze zahraničních Alain Mimoun. Nesmím ale zapomenout na veterány – z těch to byli Jaroslav Štrupp a tehdy nejstarší Karel Hrbek.  Co ti dává běh? Především dokonalý pocit psychického uvolnění a vyčištění hlavy od běžných životních problémů. Které závody chceš ještě letos absolvovat? Především maratony v Košicích a ve Florencii. Co říkáš na novou trať Brněnské pětadvacítky? Je lepší než ta původní? Obě jsou pěkné, ale organizační zabezpečení AC Moravskou Slavií je daleko lepší, než bylo v posledních letech v Žabovřeskách. Současní organizátoři z pořádajícího klubu Ladislav Zouhar, František Nemetz a Karel Zadák s kolektivem spolupracovníků dokáží připravit závod na profesionální úrovni, přestože jsou vlastně amatéři. Co se ti líbí na Brněnské pětadvacítce? Především ta děvčata ve funkcích směrníků na křižovatkách. Kolik ročníků tohoto závodu chceš ještě absolvovat? Tohle si netroufnu v žádném případě plánovat, poběžím, pokud to půjde. Jaké je tvé běžecké nebo sportovní krédo?  Spolu se svým profesním kolegou Arnoštem Goldflamem mám heslo LSD, což znamená Láska (či přátelství), Spolehlivost, Důvěra. V letech 1965 – 1971 vystudoval FAMU,- televizní režisér, výtvarník, grafik, kreslíř, keramik, dvaačtyřicetinásobný účastník Brněnské pětadvacítky

 Brno, září 2009                       rozhovor vedl Jiří Šmiták

Maraton: věk není ani u ženy překážkou – Ivana Martincová rozená Horáková, *22.03.1963 Brno

Začala běhat ve 13 letech, letos je jí šestačtyřicet, na které ale vůbec nevypadá, její postavu /170 cm, 54 kg/ jí mohou i mladé dívky závidět. Doběhla do cíle 45 maratonů, z nichž bylo 9 vítězných, a na této trati  je pětinásobnou mistryní České republiky. Navíc je velmi milá, přátelská a společenská, nezkazí žádnou legraci. Ačkoliv se to zdá být neuvěřitelné, je už dokonce babičkou. Startuje za AC Moravská Slavia Brno a jmenuje se Ivana Martincová. Atletice se věnuje od roku 1976, kdy si ji žabovřeský trenér Dokoupil vyhlédl na školních závodech. Zpočátku startovala v běžeckých disciplínách do 600 metrů, když jí bylo sedmnáct, přešla do ligového Geotestu, kde se jí věnovali manželé Michálkovi. Její slibný výkonnostní vývoj byl však o dva roky později přerušen zraněním. Následovala svatba, narození syna a dcery, věnovala se rodině. “Po mateřské dovolené jsem zase začala trochu běhat, ale jen sama podle chuti, týdně to bylo asi 50-60 kilometrů,” vzpomíná pohledná sympatická blondýnka. “Teprve v roce 1999 jsem začala systematicky trénovat v AC Moravská Slavia Brno pod vedením bývalého maratonce Františka Nemetze.” Ve stejném roce vybojovala na mistrovství Evropy veteránů v běhu do vrchu stříbrnou medaili. Od té doby se však veteránských závodů už nezúčastnila. Proč,” ptám se zvědavě, “vždyť na evropských a světových soutěžích bys sbírala medaile?” “Myslím, že mám na to ještě dost času,” odpovídá Ivana s úsměvem. Pod Nemetzovým vedením získala v mistrovském maratonu v rozpětí let 1999-2009 pět titulů, třikrát byla druhá a jednou třetí. A je obdivuhodné, že od roku 2000 dokázala udržet navzdory počasí v průběhu deseti sezón v “mistráku” na pražských tratích velmi stabilní výkonnost – od 2:50:05 /2000/ po 2:58:00 /2005/, když v letošním roce tam zaběhla čas 2:55:31. Dobře si vedla i v půlmaratonu – na mistrovství ČR vybojovala jednu stříbrnou a tři bronzové medaile. Ivano, vzpomínáš si ještě na svůj první maraton? To víš, že ano, na to se nezapomíná. Bylo to v dubnu 1995 v Pardubicích. Do třicátého kilometru mně to ještě celkem šlo, pak jsem ale měla velkou krizi, nakonec jsem ale závod za 3:17:47 přece jen zvládla. A kdys běžela další maraton? To bylo až za tři roky v Praze. Přestože jsem ještě neměla pořádně naběháno, dosáhla jsem zlepšení na 3:09:43. Pod vedením trenéra Františka Nemetze došlo v dalším období k výraznému nárůstu výkonnosti. V roce 2000 vítězí na MMM v Košicích, o rok později dobíhá sice třetí, ale v osobním rekordu 2:44:58. Co považuješ za svůj největší úspěch? Především vítězství ve slavných Košicích, dále dvě prvenství v San José v Costa Rice a první místa  ve Wachau v Rakousku, v polské Wroclawi a v Otterndorfu v Německu. Na které maratony nejraději vzpomínáš? Na dva exotické závody v Costa Rice. Poprvé jsem tam běžela bez jakékoliv aklimatizace pouhých 12 hodin po příletu, v dalším roce až třetí den, a to se také projevilo na zlepšeném výkonu. I když oba maratony probíhaly v tamějším prosincovém 30stupňovém vedru v nadmořské výšce 1 100 metrů, nádherná krajina nám připravila nezapomenutelné zážitky. Ve svém věku patříš mezi naši nejužší špičku, ale jsi také jedna z nejstarších závodnic. Co tě stále drží při běhu? Běhání mě baví od dětství. Přináší mi radost z pohybu, zachovává mladou duši, člověk si nepřipouští léta, ráda a často se zúčastňuji i regionálních závodů, kde panuje velmi přátelská atmosféra. Navíc je v našem klubu parta bezvadných lidí, s níž zažívám i hodně legrace. Dobrou náladu a pohodu považuji za základ úspěchu. Naproti tomu nenávidím faleš, přetvářku a lži, na což někdy každý poctivec doplatí, protože věří, že ostatní jsou tak jako on. Jsi vyučena prodavačkou obuvi a kožené galanterie, v současné době pracuješ jako skladnice. Máš v zaměstnání nějaké úlevy a jaký je tvůj denní režim? Úlevy žádné nemám, na soustředění si beru dovolenou nebo neplacené volno. Ráno vstávám o půl páté, protože jsem zvyklá se vydatně a v klidu nasnídat. V zimní přípravě, kdy mám naběhat vyšší kilometráž, běžím do práce, kde začínám v 6,30 a končím ve 14,30 až 15 hodin. Dvakrát týdně trénuji na stadionu, v zimě na částečně krytém velodromu, zbývající dny běhám většinou z práce domů. Kolik naběháš ve výcvikovém roce kilometrů? Zatím nejvíc jsem měla v sezóně 2005-2006, tehdy to dělalo 5 560 km. V uplynulém výcvikovém roce jsem naběhala jen 4 712 km, protože jsem kvůli zranění achilovky měla 170 dní omezený trénink.  Co bys dodala k svému tréninku? K tréninku snad nic, ale když dovolíš, tak k trenérovi. Měla jsem velké štěstí, že jsem se svěřila do péče pana Nemetze. Je jako můj druhý táta, za celé to desetiletí co s ním trénuji, jsme se na sebe ani jednou nemračili. Je to výborný dobrovolný trenér, od něhož by se mohli mnozí jeho profesionální kolegové učit. Patří mu mé velké poděkování. Jsem vděčná i Honzovi Fiedlerovi, který mně už 10 let dělá ve většině tréninků a na všech soustředěních sparingpartnera. Čeho bys chtěla ve své běžecké kariéře ještě dosáhnout? Teď po zranění mám ještě větší chuť do tréninku a závodění než dříve. Chtěla bych být hlavně zdravá, ještě vybojovat nějaký ten mistrovský titul a co nejvíc se přiblížit k svému osobnímu rekordu.  A jaké nejdůležitější závody máš v plánu v příštím roce? Mistrovský závod v Praze, na Slovensku maratony v Bratislavě a Košicích, pak některé další v zahraničí. Ty mně zajišťuje dr. Bohdan Müller, bývalý národní trenér našich maratonců. Co říkáš na současnou úroveň českého maratonu? Je bohužel velmi slabá. Myslím, že především proto, že maraton vyžaduje tvrdou dřinu a mnozí mladí dávají raději přednost jiným životním prioritám.  Jaké máš kromě běhu záliby? Ráda vařím a peču, chodím plavat a občas také tancovat. Ivana se podívala na hodinky. “Spěcháš?” zeptal jsem se. “Jdu hlídat vnoučka, narodil se letos 2. srpna, už se na něj moc těším, je to moje sluníčko,” odpověděla. Nechtěl jsem ji už dál zdržovat, poděkoval za rozhovor a rychle se rozloučil. I babičky mají své povinnosti…

 Brno, listopad 2009                 rozhovor vedl Jiří Šmiták

Jednou skončím u duatlonu –  Lukáš Olejníček, *17.06.1988 Brno

Nedávno porazil Dana Orálka, studuje sportovní management a okusil ostré lokty při závodech horských kol. Trénuje pod jednou střechou brněnské Moravské Slávie také po boku zmíněného ultravytrvalce. O kom je řeč? Ambiciózní sympaťák s pozitivním přístupem k tréninku i k životu, jedenadvacetiletý středotraťař Lukáš Olejníček ochotně odpovídal na naše otázky. Nevím, jestli skvělými, ale pracuji na tom, aby ty nejlepší výsledky teprve přišly. Jsem ze sportovní rodiny, od malička jsem byl veden ke sportu. A měl jsem skvělé trenéry, kteří mě toho spoustu naučili. Od Milana Krčmy, Petra Punčocháře, Karla Čermáka k mému současnému kouči Michaelu Nejedlému. Perfektní také bylo, že ve skupině vždy byl nějaký lepší běžec než já a snažil jsem se mu šlapat na paty. Běh je sice individuální sport a nyní tak 90 % tréninků odběhám sám. Je ale příjemné se mít s kým spojit na tvrdší trénink nebo si popovídat při dlouhém souvislém běhu. Myslíš, že zkušenosti z cyklistických závodů v terénu uplatňuješ i při těch běžeckých? Dá se to v něčem srovnat? Cyklistika je daleko více časově a finančně náročnější sport. Na biku mě nejvíc bavily technické pasáže v terénu, což mi zůstalo a nejraději ze všeho běhám krosy. Na kole také často byly důležité rychlé starty a ostré lokty a obojí si myslím, že umím. Ve výčtu tvých osobních rekordů jsou distance od osmistovky po 5 km, které jsou mimochodem všechny z letošního roku, a od tebe vyžadují jistou univerzálnost. Zkoušel jsi však někdy, nebo chystáš se na ještě delší závody?

Ano, letos jsem si zaběhl šest osobáků, tedy na každé trati, kterou jsem alespoň jednou běžel. Za pár let si určitě půlmaraton i maraton zaběhnu a těším se na to. Nyní se ale soustředím na střední tratě a na další osobáky. Musím posbírat ještě tisíce kilometrů a výrazně srazit mé časy na středních tratích, abych mohl pomýšlet na nějaký kvalitní maratonský čas. Nastoupil jsi do brněnské Moravské Slávie hned ve tvých běžeckých začátcích, nebo v tomto mělo u tebe všechno svůj vývoj?

Od svých začátků jsem v Moravské Slavii. Funguje nějaká zásadní spolupráce mezi tebou a tvým otcem, který je mimo jiné úspěšným trenérem cyklistického klubu? Doteď jezdím s cyklisty na zimní soustředění na běžky. Cyklistika mě zajímá a často se o ní spolu bavíme. Moje matka je zase atletická trenérka, takže do obou sportů celkem dobře vidím. Vypadá to, že jednou stejně skončím u duatlonu. Nedávno jsi porazil svého klubového kolegu a ultramaratonce Dana Orálka a zároveň jsi v onom závodě zvítězil. Můžeš čtenářům přiblížit, kde a jak k tomu došlo?  Povedlo se mi vyhrát první závod Brněnského běžeckého poháru této zimní sezóny. Jedná se již o 15. ročník seriálu deseti závodů během zimy s hojnou účastí. Je to pěkné zpestření zimní přípravy a z domu to na tyto závody nemám daleko. Osobní rekordy: 400 m – 54,8 s, 800 m – 1:59,57 min, 1 500 m – 4:00,43 min, 3 000 m – 8:47 min, 3 000 m př. – 9:39,3 min, 5 000 m -15:12,58 min. Největší úspěchy: 3. místo MČR MTB cross-country 2 000, 2. místo MČR v krosu 2003, 1. místo MMaS na 1 500m 2006, 1. místo MMaS v krosu 2007, 5. místo MČR na silnici 2007, 2. místo MMaS v krosu 2008, 4. místo MČR do 23 let na 5 000 m

 Rozhovor vedl Radek Leszczynski, prosinec 2009

 

• VÍTEJTE

  • Informace pro zájemce o členství + přihláška do AC
  • Informace pro nové členy
  • Chcete přispívat na webové stránky klubu?
  • Náš Klub na FaceBooku
  • Provozní řád stadionu
  • Odkazy na jiné weby

• Nejnovější komentáře

  • Ladislav Zouhar: Sportovní ples Moravské Slavie
  • Michal ruzicka: Sportovní ples Moravské Slavie
  • Ladislav Zouhar: Sportovní ples Moravské Slavie
  • Ondřej Kratochvíl: Sportovní ples Moravské Slavie
  • Lukáš Soural: Propozice 44. ročníku Silvestrovského běhu

• Sekce

  • Akce a události (744)
  • Akce SpS mládeže (24)
  • Aktuality a oznámení (2 389)
  • Ankety (1)
  • Atletika na Morendě (123)
  • Fotogalerie (77)
  • Fotogalerie SpS mládeže (3)
  • Galerie slávy (31)
  • Klubové informace (3)
  • Měření (1)
  • Ostatní (413)
  • Rekordy (5)
    • Historické tabulky (1)
    • Rekordy klubu (1)
    • Rekordy Morenda mítinku (1)
    • Rekordy stadionu (2)
  • Termínovka (35)
    • Termínovka 2009 (1)
    • Termínovka 2011 (1)
    • Termínovka 2012 (6)
    • Termínovka 2013 (6)
    • Termínovka 2014 (7)
    • Termínovka 2015 (7)
    • Termínovka 2016 (7)
  • Výsledky (115)
    • Výsledky 2006 (1)
    • Výsledky 2007 (1)
    • Výsledky 2008 (1)
    • Výsledky 2009 (4)
    • Výsledky 2010 (13)
    • Výsledky 2011 (18)
    • Výsledky 2012 (14)
    • Výsledky 2013 (13)
    • Výsledky 2014 (13)
    • Výsledky 2015 (8)
    • Výsledky 2016 (7)
    • Výsledky 2017 (11)
    • Výsledky 2018 (5)
    • Výsledky 2019 (3)
  • Výsledky SpS (6)

• Poslední příspěvky

  • POZVÁNKA NA MIMOŘÁDNOU VALNOU HROMADU
  • Tři medaile, stříbrnou a dvě bronzové, přivezli
  • Jiří Rerych zvítězil v ostravském maratonu
  • Vytrvalec Tomáš Hrdina zvítezil
  • Chodkyně Lenka Slabáková překonala
  • POZVANKA NA MIMOŘÁDNOU VALNOU HROMADU
  • Petr Svoboda vybojoval zlatou medaili
  • Družstvo starších žákyň vybojovalo
  • Tereza Hrazdilová překonala rekord klubu
  • Jan Vrbka překonal rekord klubu

• Kalendář událostí

• Vyhledávání

  Vyhledávání

• Přihlášení

  Administrace

• Odkazy

  • atletika.cz
  • Brněnská pětadvacítka
  • Hodinovka na dráze
  • ODKAZY
  • RSS
  • 

• Návštěvy

  
  Pro počítání návštěv využíváme cookies třetí strany a to české obchodní společnosti TOPlist s.r.o..

• Naši činnost podporují

  Činnost AC Moravská Slavia Brno je podporována Statutárním městem Brnem, Jihomoravským krajem, Českým atletickým svazem a Národní sportovní agenturou.

  Město Brno podpořilo v roce 2023 náš klub dotací:

  • Mládežnický sport ve výši 679 000 Kč.
  • Zabezpečení provozu stadionu ve výši 402 000 Kč.
  • Zabezpečení sportovní činnosti dospělých 110 000 Kč.
  • Vrcholový sport 54 000 Kč.
  • Záštity sportovních akcí 110 000 Kč.
  • Vrcholový sport 54 000 Kč.
  • Záštity kulturní akce 30 000 Kč.